Článek
Psal se rok 1989. Na prázdniny se těšila i nadaná Bára. Měla v plánu jet za dědou na Seč a poté na s kamarádkou na tábor u Budislavi.
Večer 30. 6. si ještě povídala s maminkou, ráno už doma nebyla. Zmizela i její cestovní taška. Rodiče byli trochu zmatení, ale vzpomněli si, že chtěla jet za dědou na Seč. Jenže u dědy není. Stanuje tedy s kamarády. Jenže proč by odjížděla tak brzy ráno, spíš ještě v noci? Je to celé divné a nedává to smysl. Další variantou je jakási svatba, na kterou měla být Bára pozvána svým kamarádem. To by dávalo jakýsi smysl, aby odešla z domova uprostřed noci. Ano, tajná schůzka s kýmsi. Mohla se vypravit na jakousi svatbu do Chrudimi? Proč by to ale neřekla rodičům? Mohla se obávat, že ji akci budou rozmlouvat, nebo ji prostě nepustí, protože se jim to nebude pozdávat.
V malém okénku přiblížím, jak to v těch letech vypadalo.
Mládež měla celkem svobodu, mohla se pohybovat a rodiče byli často benevolentní, ne ovšem všichni, někteří nad dětmi důsledně dohlíželi a bylo jim jedno, jestli jim je už třeba sedmnáct. Když se jim záměr potomka nepozdával, tak jeho nápad prostě nepřijali, aktivitu zakázali a mladý měl utrum. Pokud své rodiče znal a chtěl si trochu povyrazit a věděl, že by mu doma taková zamýšlená aktivita neprošla, tak nezbývalo než rodiče oblafnout a dosáhnout svého.
Nebyly mobily, dokonce ve většině domácností nebyl ani telefon na pevné lince. Nebylo tedy možné ozvat se kdykoliv a odkudkoliv svým blízkým. Pokud mladí někam vyráželi, tak většinou doma sdělili, kam jedou a kdy se vrátí. Také neprobíhala komunikace mezi vrstevníky online, jako dnes, ale mladí se stýkali osobně a svěřovali se většinou alespoň svým přátelům, jaké mají plány a co hodlají podniknout. Pokud chtěla být rodina se svými potomky ve spojení, byla možnost zasílání pohlednic z cest, nebo také možnost domluvit se na určitý čas a zavolat na smluvené číslo, třeba z hospody, nebo z budky, ať už k sousedům, nebo nějakým příbuzným, kteří byli v té době telefonem vybaveni. Zpravidla ovšem takový chlapec nebo děvče doma prostě oznámil cíl cesty a dobu návratu. To se snažili dodržet, protože věděli, že jinak by měli rodiče strach. Často také stačilo, aby rodiče došli za kamarády potomka a snažili se vyzvědět informace. V případě nějakého ohrožení, by kamarád svého vrstevníka ve štychu nenechal.
Zpět k Báře.
Prázdniny jsou v plném proudu a rodiče stále věří, že se vrátí, ale postupně z nich optimismus mizí. Je záhadou, proč se neobrátili na tehdejší SNB, který by zahájil pátrání. Nedůvěřovali tehdejším policejním složkám?
Až později se obrátili na svého známého policejního důstojníka, který prověřil jakéhosi fotografa, který Báru nedávno fotil a kamarády Báry. Tady je s velkým podivem, že rodiče už dávno před tím, nepromluvili s Barunčinými kamarády sami. Ani fotograf, ani kamarádi, ale policejnímu důstojníkovi nemohou sdělit žádné informace. Prostě nic nevědí. Rodiče zadali do novin inzerát, který Barboru popisuje jako pohlednou tmavovlasou sedmnáctiletou dívku, 165 cm vysokou a plnoštíhlé postavy, oděnou do riflí plísňáků, bílého trička a Adidasek. Dceru prosí, ať se ozve, nebo se raději vrátí domů. Také údajně ve škole vysvětlují situaci, nechtějí, aby měla neomluvené hodiny.
Bára se nevrací, ani neozývá a rodiče přesto nedávají podnět k zahájení pátrání.
Zlom nastal až 22. ledna 1990, kdy traktorista z místního JZD prořezával větve stromů a nálety v remízku. Jeho pomocníky byli tři muži a koně. A právě koně byly silně nervózní vždy, když se přiblížili k onomu remízku poblíž polní cesty vedoucí do obce Svobodné Hamry. Traktorista prohrnul keř maliníku a zíral na cosi, o čemž si myslel, že vidí botu na nějakém sádrovém odlitku. Až po sáhnutí zjistil, že se jedná o lidskou kost. Na místo se ihned sjíždějí vyšetřovatelé. Tělo zavražděné leží na boku zabalené do igelitové plachty. Tu ovšem mohl použít kdokoliv. V té době byla v místě používaná ve velkém širokou veřejností. Po provedených testech je jasné, že lidské pozůstatky patří bezesporu Barboře Dymákové a na místě ležela pravděpodobně již od počátku prázdnin.
Dopravní nehoda? Těžko, žádná zlomenina kostí prokázána nebyla? Loupežná vražda? Nikoliv. Prstýnky, hodinky ani řetízky nezmizely. Sexuální motiv? Po tak dlouhé době se už zjistit nedá.
Vyšetřovatel Jiří Kacafírek z Chrudimi se pustil do práce s veškerým nasazením ve snaze dopadnout pachatele co nejdřív. Vypátral muže, který odstřihnul onen kus igelitu, do kterého byla Bára zabalena, ale v konečné fázi se k tomuto ústřižku mohl dostat opravdu kdokoliv. Vytáhnout ho z popelnice, nebo sebrat ze škarpy. Vyslechl kde koho a nakonec se obrátil i na místního léčitele a psychotronika Jindřicha Paseku. Ten mu ovšem sdělil, ať raději pustí případ k ledu. A řekl mu, že jsou za tím rodinné problémy. A tak pátrání skončilo ve slepé uličce.
Kdo Barboru Dymákovou zavraždil, zůstane záhadou jednou provždy.
Zdroj:
