Článek
Stále dokola omílané téma si dovoluji znovu otevřít, protože se mi do rukou dostaly určité dokumenty, které mne navrátily do doby dávno minulé.
A protože do předrevoluční doby spadá i mé dětství a mládí, mám na tuto dobu vzpomínky krásné. Ale pojí se opravdu s dobou samotnou? Já osobně žádné politické pnutí nepociťovala, starala se o své a byla šťastné dítě a poté puberťačka. O prázdninách jsem byla v Bulharsku a v NDR, vůbec mne ve snu nenapadlo, že bych jela třeba do Řecka. A proč? Prostě jsem neznala nikoho, kdo by tam byl. Když se mi podařilo koupit tričko s potiskem, byla jsem šťastná jako blecha, protože takové triko byla vzácnost, pamatuji si na své první kozačky na podpatku, které jsem úspěšně vydyndala a nesmírně si jich vážila. Stály okolo 300 Kč, což byla asi tak šestina platu a byly prostě kouzelné. S radostí jsem chodila na koupaliště a s klukama do kina nebo později do baru, od patnácti jsem se líčila, na což mi stačily běžně dostupné šminky a za peníze ušetřené z brigády jsem si před túzem vyvexlovala Bony, za které jsem si koupila džíny, které stály nekřesťanské prachy, ale naplňovaly mě pocitem blaha. Žádné deprese, žádné sebevražedné myšlenky, jen šťastné mládí.
A cože jsem vlastně vyčetla z těch nalezených dokumentů? Nehorázně vyvíjený tlak na politickou angažovanost. Plnění pracovního nasazení v pozici bylo neustále hodnoceno, ale první příčky hodnocení zaujímaly právě politické cíle. Členství ve straně a uvědomělost. Až na dalších pozicích bylo hodnocené samotné pracovní úsilí, schopnosti a výkonnost. Neustálý tlak na zlepšování v politické angažovanosti, podsouvání nutnosti absolvování školy VUML, což bývalo podmínkou k postupu k lepší pracovní pozici, podněcování pocitu nedostatečnosti ve snaze být úspěšným pracovníkem a vzepření se tlaku, mohlo stát člověka i pracovní pozici a vyfasování špatného posudku. A protože doba byla tehdy opravdu jiná, třeba také v tom, že lidé pracovali na stejném místě třeba celý život, což si dnes už snad nikdo ani neumí představit, tak tehdy takový cejch by pro ně mohl být doslova likvidační.
A jaké že kecy obsahovaly ty staré dokumenty? Tak třeba toto:
„Soudružka Nováková nás při letošním hodnocení přesvědčila, že se bude dále více snažit, aby zlepšila své profesní možnosti, a už je přihlášena k Večernímu studiu marxismu-leninismu, což svědčí o jejím charakteru a odhodlání plnit poctivě svoji funkci vedoucí ekonomky podniku a případně uspět v kariérním růstu.“ Prostě tak to tehdy bylo.
A pak jsem ještě kápla na dobovou účtenku. Ne takovou ze samoobsluhy, kdy bývaly pod sebou vypsané jen ceny bez udání názvu zboží, ale dobový paragon na nákup nábytku. Studentský pokoj, který sestával z jedné postele s úložním prostorem, peřiňákem s nadstavbou se skříňkami, vestavěným psacím stolem se skříňkami, šatní skříní a dalším blokem složeným ze šuplíků, svislých přihrádek a skříňky. Na tom paragonu z roku 1978 stojí částka neskutečných 8 576 Kč. Průměrná hrubá mzda v té době byla dva a půl tisíce korun. Což znamená, že za ten dívčí pokojík bylo třeba zaplatit celé čtyři čisté výplaty. V dnešní době by takový nábytek musel stát naprosto neskutečných 140 000 Kč. Je pravda, že nábytek tehdy býval opravdu kvalitní a vydržel celý život. Díky tomu také ale neexistovaly žádné bazary nebo nebylo možné sehnat obstojný nábytek z druhé ruky. Prostě se muselo šetřit na nový. Stejně tak jako na pračku nebo ledničku.
Takže za socíku zase tak HEJ nebylo. Byla to jen jiná doba, něco levnější, třeba bydlení vyšlo na zlomek dnešního, stejně tak energie, dal se vcelku levně postavit dům, ovšem zde nastal zase problém se sháněním materiálu, který byl nedostatkový, potraviny v přepočtu na dnešní mzdy byly také vlastně dražší, pivo v hospodě bylo za pár babek, ale auto mělo cenu baráku a zdaleka každý se na něj nezmohl. A debata, jestli bylo tehdá lépe a nebo ne, může pokračovat.
