Článek
Naše chata patří do nevelké skupiny chat nad řekou. Obklopuje ji z jedné strany les a z druhé louka. A protože všichni utíkáme z měst do přírody, vypovídá o tom, že přírodu máme rádi. Jenže už kdysi nám zvířátka kolikrát hnula žlučí. „Honem sem pojď, někdo mi ostříhal tulipány!“ Nene, to byla mlsná srnečka. Narcisky jí naštěstí nechutnaly. „Co to je? Ten stromek je bez kůry!“ Zasazený stromek zhynul díky srnečkům, kteří si třeli parůžky. „Já se z toho zblázním! Všechny hlízy jiřin vyžrali mravenci. Proto neraší. Je po nich.“ „Přes týden, zase deset nových hromádek. Já už nevím, co s tím.“ Další sousedka zase svádí marný boj s krtky.
A uplynulo pár let a nějaké ukouslé tulipány nebo krtince nás přestaly trápit. Postoupili jsme do vyššího levelu. U našich chat se začalo tuze líbit divokým prasatům. Přes léto máme klid, prasata přes den pochrupují v lese a večer si zajdou do kukuřice. Máme ještě štěstí, že zemědělci nechávají kukuřici na polích tak dlouho, dokud úplně neuschne. Asi ji potom pálí. Jakmile suchou kukuřici sklidí, tak máme prasátka u nás.
Večer grilujete a prase pár metrů od vás. Jdete ve dne okolo chat po pěšině a prase si leží u cesty. Vlezete do smrčiny na hříbky a dva metry od sebe slyšíte zběsilý úprk a chrochtání, až se stromky ohýbají. Těch byla pořádná parta. Po půlnoci svítíte a čtete si a začnou vám rochnit přímo pod oknem. A pak ráno vylezete z chaty a máte rozryto zase o něco více. Do jara tak na vás čeká kompletně zoraný pozemek. Zmizí skalka i záhony, pochopitelně je pryč i váš anglický trávník. Naprostý zmar, chce se vám brečet a s láskou vzpomínáte na ty krtince. Krtci už u vás neryjí, ty už sežrali asi divočáci. Snažíte se bojovat. Chodíte do kadeřnictví a odnášíte si pytle vlasů, které posléze rozmisťujete podle internetových rad po pozemku v různých probodaných pet lahvích. Objednáváte drahé odpuzovače ve formě pěny a obstříknete celý pozemek. Zkoušíte všelijaké rady včetně babských, takže třeba chodíte močit okolo k záhonkům a rozhazujete své staré neprané a smradlavé ponožky po obvodu trávníku. Dávno jste mávli rukou nad okousanými tulipány, nesázíte je, stromky jste zabezpečili, ale proti divočákům nezmůžete zhola nic.
Možná si teď říkáte, proč si pozemky jednoduše neoplotíme. Jenže ty pozemky jsou lesní a oplotit se nesmí. A bylo by to vůbec k něčemu platné? Přes les je jiný shluk chat. Pozemky mají oplocené, jenže s běžným plotem si divočák poradí raz dva.
A domluva s myslivci? K ničemu. Jedinou změnou, kterou stížnost přinesla, bylo, že jsme přestali dostávat pozvánky na jejich zasedání, coby jedni z vlastníků lesního pozemku jejich honitby. Asi ze strachu, že bychom si stěžovali. Opakované prosby o řešení nebyly k ničemu. Už nějakého divočáka u našich chat střelili, dříve by bylo normální, že ostatní na místo přestanou chodit, ale dnes je jim to prý jedno. Jsou prostě přemnožení a basta fidli. Už si dokonce myslím, že myslivci prasata prostě střílet nechtějí. Jsou údajně nějaká nakažená a nedají se konzumovat. Takže je možné, že raději picnou srnku. Zastřelit divočáka, naložit ho a odvézt, vyvrhnout a po veterinární kontrole zjistit, že ta práce byla k ničemu, je asi k vzteku. Takže prasata mají pré.
A nám zbyly jen oči pro pláč. Co zjara vybudujeme, během zimy zmizí. Je pryč. Rostliny vyryté, záhony přeorané, pozemek na ruby. Ručně každé jaro vracíme drny našeho kdysi anglického trávníku na svá místa, hrabeme a osíváme, budujeme skalky a vracíme rostliny do obnovených záhonů. Ale, nevzdáváme se. Objednali jsme si ultrazvukové plašiče zvěře z Temu. Pěkně svítí, blikají a piští. Tak uvidíme.
