Článek
A včera mi paddleboard vracela. Tak jaké to bylo? „No, řeknu ti, že už tedy dlouho ne, pokud ještě vůbec do Chorvatska. První den jsme přijeli, ubytovali se a jdeme na pláž. Jenže ve vodě je něco podezřelého. Je to slizké a lepí se to na tělo. Je to hnusné a nedá se tomu vyhnout, nebo to nějak obeplavat, prostě to rámuje celou pláž. Asi nějaký bordel z přístavu. Tak jsme druhý den nafoukli váš paddleboard a vyrazili na malou plážičku u pobřeží, dostupnou jen z moře. Jenže co to? Ten sliz je i tady, hnusný hnědý sliz, nebo možná do zelena, lepí se na tělo. Je to odporné, nikdy jsem nic takového neviděla, připomíná to zbarvené sperma. Potom to na kůži zasychá a nechává to podivný smrdutý škraloup.“ Kulím oči. Už jsem se setkala v Chorvatsku s kde čím, ale toto ještě neznám. „Fakt hrůza,“ Vypravuje dál Pavla, „začala jsem hledat na internetu a už se to na severu Chorvatska roztahuje déle. Tohle vědět, tak to předražené ubytování nekoupím ani omylem. Tak jsme vzali toho vašeho supa a vyrazili na ostrov. Tam ten sliz určitě nebude, užijeme si konečně trochu čistého moře. Teda, to byla ale dálka. No doplavali jsme, vylezeme na břeh, moře čisté, ležíme a odpočíváme. Konečně budeme mít krásný den. Houby! Najednou se nad námi vynořil chlap v nějaké uniformě. Prý je strážce parku, kam jsme vnikli bez oprávnění. Kulíme oči, nic takového netušíme. Utíkali jsme před smradlavým slizem a vnikli do parku. Prý jsme měli přijet lodí, viděli bychom úžasné stopy dinosaurů, takhle nás to jako narušitele bude stát 200 euro. Já měla na krajíčku, tolik peněz, Milan umí výborně anglicky, ale chlap byl neoblomný. Prý ať si příště zajedeme na ty dva menší ostrůvky, které do parku nespadají. Výlet nám zhořkl. Byli jsme naštvaní, neviděli jsme nic a zaplatili tolik. Naštěstí byl další den poslední, pak jsme přejížděli do Rakouska k jezerům. Takže jedeme na jeden z těch ostrůvků, které nespadají pod národní park. Místní pobřeží je pochopitelně stále plné smradlavého slizu. Dorazili jsme, krásně si zaplavali, jenže co to? Nechce se nám věřit vlastním očím! Další strážce. Opět vysvětluje, že jsme v národním parku. Chce se mi řvát. To snad už ne! První chlap nás sem přímo poslal a teď tohle. Milan se hádá, vysvětluje. Ne, nic platné. Padá další pokuta. Já ti byla fakt tak naštvaná, ale tak strašně. Ne, tam už ani náhodou. Jakoby nás jeden strážce přihrál kolegovi, aby z nás vyždímali co nejvíc. Tak mi to teda připadalo. V Rakousku jsme si naštěstí trochu spravili náladu. To bylo bez problémů. Jo a díky za supa.“ „No, nemáš zač.“
Tak jsem také začala shánět informace o podivném slizu v moři. Prý je z velkého horka a sladké vody. Je neškodný. Je to květ nějaké řasy. Na druhou stranu, kdo se chce ráchat ve smradlavém slizu, že?
Zdroj:
