Článek
Nikdy jsem nic neukradla a zlodějinu jsem odsuzovala. Snad bych našla pochopení nad zlodějíčky, kteří si nakradli nějaké rohlíky, protože měli hlad. Ale takové to kradení v obchodech, kdy si někdo za bundu strčí flašku chlastu nebo ji v krámě rovnou vypije, mi bylo vždycky cizí. Občas jsem byla i svědkem, jak takového zloděje ochranka z obchodu zadržela a čekala na příjezd policie. Někdy se takový zloděj hádal a útočil na ochranku a já se bála projít okolo zloděje, aby mi třeba také jednu neubalil.
V obchodech se toho dá ukrást asi hodně, prostě se artikl nehodí do košíku, ale rovnou do tašky. Suverénně a nenápadně. Lidé určitě kradou i ovoce a zeleninu. Prostě si na kase zboží naváží a pak několik kusů přihodí. Nebo si vezmou dražší ovoce, třeba jablka za 40 Kč za kg, ale na váze je značí jako nejlevnější jablka v akci.
Nějakým zlodějským praktikám jsem se nikdy neučila a ani se nikdy nechtěla stát zlodějkou. Přesto se tak stalo.
Byli jsme s manželem v OBI. On chodil po těch pánských záležitostech a já šla za tím svým. Za květinami. Vzduch byl ještě studený, ale jaro se už hlásilo v kalendáři. Miluju tu dobu, kdy se všechno probouzí ze spánku a pučí. Venkovní prostor v OBI zel ještě prázdnotou, ale uvnitř takové rozkošné kytičky. Uchvátily mne miniaturní rostlinky v mini květníčcích. Některé beru do rukou a prohlížím je zblízka. Ta je krásná, zeleno červené lístečky, nebo tahle, taková sukulentní jakoby lehce chlupatá. Jsem v pasti a uchvácená kytičkami. Tu uštípnu výhonek, tam uštípnu výhonek. Jde to jako po másle. Mám umělé nehty a slouží jako malé štípačky. Šup s výhonečkem do kapsy. Byla jsem jen já a ty kytičky. Neubližovala jsem jim. Byly rozvětvené a jeden centimetrový výhonek jim přece uškodit nemohl. Ale já o tom ani tak nepřemýšlela. Jen jsem měla v hlavě, jak mi ve vodě ty výhonky pěkně zakoření a já vypěstuju stejně krásné mini kytičky. Prostě naivní trumpeta.
Konec nákupu, manžel má už v košíku, co potřeboval a přišel pro mne. V poklidu na kase platí a odcházíme. Východ je ovšem přehrazen ochrankou. Dva chlapy jako hory, ruce v bok. Nechápu. Ukazují nějaký průkaz. „Pojďte s námi!“ Asi jsme zatčeni. Jeden chlap jde před námi, druhý vzadu. Strašné. Veliká ostuda. Najednou mne napadá, že asi skončím ve vězení. Já přece kradla! Já normálně kradla a jsem zloděj. Fuj!
Přicházíme do nějaké zákulisní místnosti. „Ukažte kapsy!“ Tahám poslušně posmrkané kapesníky, staré účtenky, lístky s autobusu, jednu rozmačkanou cigaretu a pět maličkých výhonků. „Co to je? Proč jste to udělala?“ „To jsou výhonky, vyženou kořínky a já si je zasadím.“ Odpovídám způsobně. Výslech pokračuje, musím ukázat občanku. „Přiznáváte svoji vinu? Když nepřiznáte, musíme volat státní policii.“ Pochopitelně se přiznávám ke vší své zlodějině. Ochrance se ulevilo. „My jsme vás viděli na kameře, jak to trháte. Vy můžete jít.“ Ukáže prstem na manžela. Ten odchází. Prý na mne počká u auta. Jsem ráda. Je hodnej, jinej by se na zlodějku vykašlal.
„Tak a teď vyberte ty rostliny, které jste otrhala a zaplatíte je.“ „A můžu si je pak vzít?“ Můj naivní dotaz. „Ano, to můžete.“ Rozzáří se mi oči. „Tak to jo.“ Vybírám ty kytičky, ze kterých jsem uždíbla výhonek. „No pojďte, to už stačí, tu poslední tam nechte, není na ní nic znát. Ano, to nebylo znát ani na těch předchozích. Ale chápu, že konali podle předpisů. A já jako hlupák jsem se nechala unést propukajícím jarem, ukradla výhonky.
Platím. Konečně usedám do auta. Fuj, to byla ale ostuda.
