Článek
Přístup personálu v porodnicích se rapidně změnil, rodičky si mohou vybrat porodnici a dirigovat podmínky, místo strohé hekárny mají k dispozici pokoj s polohovatelným lůžkem, vanou, sprchou, míčem a dalším vybavením, které ženě usnadní poslední chvíle do porodu. Mohou jim být na blízku jejich partneři nebo i členové rodiny, klidně sestra nebo matka, či kamarádka, často společnost tvoří dula. Pokud nechtějí rodit na porodním sále, mají možnost rodit přímo na pokoji v posteli nebo ve vaně, porodnice jim vyjde vstříc i v dalších neotřelých přáních. Tatínkové jsou u porodu, stříhají pupeční šňůry a popisují svá miminka. Někdy ženy vyžadují bonding, dítě se nemyje a neodnáší a první 2 hodiny po porodu tráví na těle matky doslova kůže na kůži, aby se podpořila jejich citová vazba, podpořila se tvorba mléka a udržela se teplota novorozence. Ten je zahalen vyhřátou pokrývkou.
Některým rodičkám jejich duly připraví koktejl z jejich placenty, který popíjí, aby podpořily tvorbu mléka, předešly poporodnímu blues, pomohly úspěšnému zatažení dělohy, snížily poporodní krvácení a celkově urychlily proces poporodního zotavování.
Ano, dnešní rodičky by se mohly na porod vlastně těšit, kdyby nebylo té bolesti. Ale i na tu mají zdravotníci své prostředky a dokážou ji regulovat podle přání.
Přesto se najdou takové ženy, že prostředí nemocnice odmítnou a rodí raději doma, čímž riskují nejen zdraví, ale i život. Především svého dítěte, ale i svůj.
Je zajímavé, že ještě v devadesátých letech se takové biorodičky prakticky nevyskytovaly a porodnice přitom jely ještě starým režimem. Nebylo vidu ani slechu o nějaké ženě, která by odmítla rodit v porodnici z jakékoliv osobní pohnutky a plánovaně rodila doma. Přitom jak to tedy v takové porodnici vypadalo si žádná z dnešních nastávajících maminek absolutně nedokáže představit.
Už bylo po revoluci, ale pravidla se ještě nezměnila. Žena přišla do porodnice, mohl ji doprovodit manžel, ale ihned za dveřmi oddělení se pár musel rozloučit. Žena byla vyšetřena, oholena a byl jí podán klystýr. Následně odpočítávala minuty před WC, kdy už konečně muže vejít na toaletu a modlila se, aby v té době nebyla třeba obsazená. Proces holení a klystýru byl automatický, nikdo se nikoho neptal a nikdo neprotestoval. Nejspíš i rodičky cítily, že únik stolice při porodu by nebyl pouze o jakési ostudě, ale mohl by také narušit celý porod, nebo i zdraví novorozence. Taktéž ochlupená rodidla. Dnes se nejspíš už holit nemusí, dámy dorazí oholené již z domova. Vyprázdněná žena převlečená do nemocničního andílka byla převedena na hekárnu, což byla strohá místnost s několika lůžky. Měla většinou několik spolurodiček, soukromí žádné. Začalo nekonečné čekání na porod. Žádný stoleček, žádná televize, natož třeba balón, na který by se dalo posadit. Nic. Zbývalo jen čtení donesených časopisů, soustředění se na postupující bolesti a civění do stropu. Někomu pomáhalo chození po chodbě, ale i to mohlo vyvolat nevoli u personálu. Některé ženy kňouraly, jiným z hrdla vylétaly bolestivé nářky. Čas od času se otevřely dveře, ženy k nim upjaly své pohledy a toužily po tom, aby je někdo prohlédl a řekl, že už jo, že jsou připravené a může se jít na věc. Jenže většinou se otevřely dveře jen na škvíru, sestra vstrčila dovnitř nos a pokárala sténající rodičku: „Co tu, matko, tak řvete?“ Tón jejího hlasu naznačoval, že svým bolestivým pláčem personál silně obtěžuje. Jedna žena se hryzala do zápěstí, druhá během bolestivých stahů tloukla hlavou do zdi. Konečně přišel lékař. Zjistil, stav žen. Ano, byly téměř všechny už přichystané k porodu. Možná tam vlastně některé byly už nějakou tu hodinu navíc, že. Jenže byl oběd, potom zase střídání směn. První šla na sál snacha staniční z ortopedie, druhá byla také protekční, no a pak konečně ty ostatní. Všechny rodičky měly strašnou žízeň a také hlad, nepily a nejedly třeba celý den. Žádné smočení rtů, nic. Na hekárně nebyl ani kohoutek, natož u postele sklenky, ze kterých by se dalo vypít třeba jen pár kapek vody.
Každá byla ráda, že může konečně doklopýtat na sál. „Vyskočte si nahoru. Nohy dejte sem.“ Lezení na kozu a tápání, kam ty nohy vrazit. Nohy přikurtované. „Tlačte! Tlačte víc! Vy neumíte tlačit? Vy vůbec netlačíte! Já už vidím hlavu, ale musíte tlačit, ženská!“ Tlačíte jako blázen a nic. Prostě dítě neleze a neleze. Sestry na pokyn vstřikují nějaký lék asi na tlačení. Kdo ví, informace žádná. Doktor rudne vzteky, tlačení se stále nedaří. Žena je už vyčerpaná, chce spát, možná i umřít, nemá už sílu, bojí se podrážděného doktora a už nemá ani psychickou vůli bojovat. Prostě nemůže. Doktor se vzepře a celou svojí vahou se opře do břicha. Ozve se silný bolestivý sten, ale konečně se zjeví hlavička. Ramínka a tělíčko už šly samy.
Žena leží na nějakém polním lehátku na chodbě za dveřmi porodního sálu. Je ráda, že přežila. Má ruce plné černých modřin z nějakých injekcí, popraskané bělmo z tlačení, je totálně vyčerpaná. Doktor se asi také vyčerpal. Odešel nejspíš na svačinu. Na hekárně jsou ještě dvě ženy.
Konečně na poporodním oddělení. V pokoji jsou čtyři maminky a jejich děti. Maminky se od první chvíle musí o své děti starat. Je jim vysvětleno jak mají kojit a děti mýt. Pokud mají nějaký problém, obrátí se na personál. Většina těch dotazů je asi hodně hloupá, sestry otáčejí oči v sloup. Dětské sestry sedí v sesterně v družné zábavě. Jejich práci přebraly matky, sestřičky nemají rády rušení. V té době ještě sestry vydávaly erární oblečení nebo plenky pro miminko. Jenže tyto prosby je často popuzovaly a některé matky si už v té době nosily do porodnice raději vše své. Jen aby nemusely obtěžovat neochotný personál. Do pokoje vejde také pediatr a pokud má žena pocit, že s dítětem není něco v pořádku, tak se zeptá. Jsou devadesátá léta, internet není a ne každý vše ví. Možná je to hloupý dotaz, ale maminka chce mít jistotu. Místo ujištění, že je vše v pořádku, se jí dostane opovržení, že takovou věc neví. Pediatrička kroutí hlavou nad dotazem matky, kterou ještě v pokoji před ostatními ženami vcelku ztrapní. Dotaz nezodpověděla, odešla. Maminka pláče, neví nic a stydí se za hloupou otázku.
Takové to bývalo před třiceti lety. Dnes se rodí v naprosto jiných podmínkách a prostředí. Citlivý přístup personálu a porodní pokoje, které strčí do kapsy i špičkové pokoje pětihvězdičkových hotelů.
Postoj těch, které si zvolí raději porod domácí naprosto nechápu. Nabízí se jim luxus, pohodlí, pochopení a neskutečná vstřícnost k jejich neobvyklým přáním.
Zdroj:
Webové stránky Zpracování placenty - Koktejl
Webové stránky Viktorie Sieczková: Zpracování a enkapsulace placenty
