Článek
Do svého muže jsem byla zamilovaná jako blázen. Byl to prostě muž mého života a on to zřejmě cítil. Co já se pro něj nabrečela. Jeho eskapády, nevěry, podnikatelské pokusy, pády, krachy. Sblížení a opět odcizení. Až po několika letech to vypadalo, že se snad vše uklidnilo. Přišly na svět dvě holčičky. Jasmína a hned dva roky po ní Karolína. Až potom byla svatba. Snažila jsem se, stále jsem ho milovala. Obskakovala ho, dělala mu první, poslední. „Koukni na sebe, nepřijdeš si tlustá?“ No nepřišla jsem si, ale raději jsem začala sportovat. Už jsem byla jako proutek. Jenže přišla na řadu má malá prsa. Pochopitelně tím sportem nějak vzala za své. Sáhla jsem do úspor a nechala si vytvarovat trojky, jak si přál.
Skákala jsem kolem dětí i kolem něho, přitom chodila do práce. Starala se o barák a zahradu. On podnikal a naprostou většinu času nebyl doma. Koupil apartmán ve Špindlu, pak vilu v Itálii poblíž Palerma. Obojí pronajímal a jezdil často kontrolovat. Tedy více kontroloval, než byl doma. Z čeho plynuly jeho další zisky, jsem netušila. Holčičky byly na mne upnuté, tvořily jsme nerozlučnou trojici. Milé, chytré, hezké a bezproblémové.
Udělala jsem ovšem něco, co jsem dělat nikdy neměla. Otevřela jsem jeho email v notebooku. Prostě to tam tak divné pípalo a já propadla zvědavosti. To co jsem viděla a četla, bych ráda ihned vymazala ze své hlavy. Nešlo to. Stále jsem ho milovala, ale zároveň jsem ho začala i nenávidět. Ty milostné vzkazy. Ty toužebné prosby o návrat do Itálie, vyhrožování sebevraždou od jakési zamilované adolescentky ze Špindlu. Erotické fotky podepsané nějakou Kristou, která se urgentně připomínala. Nebo snad fotky mého muže, který souloží s jakousi rusovláskou, která mu právě sdělovala, že pokud se urychleně nerozvede, tak stejné fotky zašle i mě.
Jako bych padla do propasti. Nebyla jsem k utišení. Brečela jsem na každém kroku a vzala si týden dovolené. Rozum říkal, jdi od něj. Nezaslouží si tě. Srdce stále milovalo. Jenže věrnost a lásku nejde vydobýt. Propadla jsem v našem manželství. Končím.
Rozvod byl dlouhý a táhlý, provázela ho spousta hádek, sprostot a podrazů. Zapírání, lži. Dcery držely se mnou. Šly už do puberty, ale chápaly, co mi jejich táta celá léta prováděl a jak mě ranil.
Po letech konečně došlo k majetkovému vyrovnání a naše manželství bylo oficiálně ukončeno. Konečně jsem měla svůj klid a toužila ho prožívat s mými děvčaty. Jedné bylo patnáct, druhé táhlo na osmnáct. Jenže co to? Ten táta, který na holky vždycky z výšky kašlal, se najednou začal starat. Přesně věděl, jak mě ranit, jak do mě nejvíc kopnout. A holky jsou fakt pěkné, takže se najednou staly jeho pýchou. Bral je na obědy a na drahé večeře, pěkně jednu po druhé, aby si lidé mysleli, že má tak krásnou a mladou milenku. Jedné koupil exotický zájezd, druhé šperky za desítky tisíc na maturák. Drahé hadry byly samozřejmostí. A moje holčičky byly najednou celé léto u tatínka na Sicílii, starší zaplatil studia v Americe a mladší dostala v šestnácti alespoň malé auto. Takové, které mohla řídit.
To jejich nadřazené chování, to povýšení a přehlížení. Opravdu se mi chtělo brečet. Kam až ty moje holčičky dospěly? Byly z nich fifleny první jakosti. V luxusních hadříkách se doma jen mihly, mimoděk řekly, že budou týden ve Špindlu u táty, zamávaly a byly pryč.
Jasmína je už měsíc v Americe, volám jí několikrát za týden, telefon mi vždycky típne. „Mami, jsem OK, je to tu super.“ Napsala mi. Zavolala mi ovšem Karolínka. Měla jsem radost, ale vypadlo z ní, že u nás v tom zapadákově už nezůstane. Taťka pokoupil hotýlek v italském Garganu. Stěhuje se. Už žádný Špindl, který byl na dosah, moje holčička táhne za tatínkem do Itálie. Prý tam bude v hotelu dělat recepční a naučí se italsky, německy a já nevím, co ještě jmenovala, že se naučí. Gympl jí už nezajímá a kašle na něj. K ničemu není. A já jako máma asi také nejsem k ničemu. Stojím tu sama a opuštěná jako hloupá husa, která se zamilovala do toho nepravého. Podnikatele a záletníka, který se nikdy o děti nestaral, a nakonec mi je ukradl. Moje holčičky. Je mi to tak líto. Chtěla bych tu být pro ně, poslouchat jejich trápení a být jim oporou. Daly přednost penězům. Pustily se do světa s finančním jištěním bohatého táty.
Jsem sama ve velikém domě, který splácím a o kterém jsem si myslela, že bude alespoň ještě pár let mně i mým dcerám, alespoň než dostudují a osamostatní se dobře sloužit. Ale nyní jsem v domě sama. Nevolají. Když zavolám já a vezmou mi hovor, jsou nadšené. „Je to super. Taťka kupuje už dokonce hotel, tak se jen tak nevrátím. Co taky v Čechách, maturita je k ničemu. Víš, kolik už umím jazyků? Od září jdu dělat provozní na ten hotel. Tak čau.“ „Mami, kdybys to viděla! Koupila jsem si káru, jezdím na výlety. To bys prostě musela vidět. Tak se měj. Pa.“ Holkám stojím už jen za pár vteřin týdně. Štěstí jim přeju, ale tak jsem si naivně představovala, že ho budou prožívat se mnou. Jenže já nato jejich štěstí nemám. Nemám na to prachy, abych své rozmachané dcerky dokázala nadchnout tak, aby byly šťastné. Jak se to jen stalo? Věnovala jsem jim tolik lásky. Tak moc jsme si byly blízké. Jak je možné, že se na mě vykašlaly? Mně to tak bolí. Je mi to líto, ačkoliv jim pochopitelně v životě přeju jen to nejlepší. Jen mám o ně strašný strach, nemám je pod svými křídly, pod ochranou. Jsou šťastné díky svému otci, přesněji řečeno díky jeho penězům. Ten táta při jejich výchově nepřiložil ruku k dílu a nyní mi je sebral. Moje holčičky podlehly. Nejsem pro ně nic. Pláču.
