Článek
Nejsem opravdu žádná Julie, která by potřebovala balkón ke vzdychání po nějakém tom milenci. Přesto je pro mne balkón důležitý. Večer, když už utichne ruch, si tam chci posedět, pohovět, kouknout na internet, co je nového a dát si cigáro. To pochopitelně v pokoji nelze.
A jsme zrovna vysazeni před naším hotelem v Turecku, který nám bude na týden domovem. Procházíme okolo přízemí a já mám divný pocit. Vidím totiž balkónové dveře, které jsou opatřené sice nějakým balkónovým zábradlím, ale prostor tam není. To v nabídce pokojů rozlišené nebylo. Mohli jsme si připlatit za výhled na moře, ale nikde ani zmínka o tom, že některé pokoje, ty v přízemí, nemají balkon. Prostě mám předtuchu.
Na recepci je ochotný a usměvavý Turek. Připíná nám náramky a máme počkat na pikolíka, který nás odvede do pokoje. Pikolík se chápe části bagáže, já se automaticky stavím k výtahu, ale pikolík výtah míjí a prochází dál přízemím. Stoupá mi adrenalin. Jsme v přízemí. V tom přízemí, kde prostě jsou pokoje bez balkónů. Otevírá pokoj. Prosmýknu se kolem něho a letím k balkónovým dveřím. Nemůžu se prohrabat všemi těmi záclonami a závěsy, chytá mě děs. Konečně rozevřu dveře a fakt tam balkón není. „Tady není balkón!“ Jsem naštvaná, utahaná po cestě a nemám balkón. Manžel smířlivě říká: „Alespoň to budeš mít všude blízko.“ Jenže já kašlu „na všude blízko“, prostě chci balkón, je jedno, ve kterém patře a jak daleko to budu mít do restaurace. Rozhazuju rukama, jsem vzteklá a volám: „Ten pokoj nemá balkón. Já potřebuju balkón.“
Volám česky, anglicky splichtím sotva nějaké to slovo a v tom návalu rozrušení bych si stejně na žádné nevzpomněla. Personál umí i německy a rusky, ale já ne. Pikolík se stává menším a ještě menším, omlouvá se, on za nic nemůže. To chápu, můj útok nepatří určitě osobně jemu. Máme jít na recepci. Jdu jako rozzuřená saň na recepci. Za mnou manžel a pikolík. A na recepčního to vybalím opět v češtině. „Ten pokoj nemá balkón. Potřebuju balkón!“ Recepční chápe, slovo balkón je naštěstí nějaké mezinárodní a mně z očí srší blesky, tak je mu jasné o co jde. Vysvětluje, že on je tam malý pán a že se mám zítra obrátit na vedení. Ani nevím, jakým jazykem mluví, ale rozumím mu dobře. Jenže je mi jasné, jak do pokoje ulehneme, tak už nás druhý den nikdo nepřestěhuje. A nevěřím mu, že by nebylo v jeho kompetenci vyměnit pokoj. Jsem jako rozlícená saň. Balkón musím mít. Jenže se zdá, že recepční na mne kašle. Přecházím do ztrápeného stavu. Balkón prostě musím vybojovat. Recepční furt kroutí hlavou. Já na něj mluvím česky, ale gestikuluju. Je to už hra pantomimy. Začínám prosit. Vzpomněla jsem si dokonce na anglické please. A tak plisuju o sto péro. Ještě přemýšlím, jestli mám třít rukama o sebe, jako když o něco prosí dítě, ale nevím, jestli to nemá nějaký náboženský podtext. Přece jen to připomíná naše křesťanské modlení a Turci jsou hrdí muslimové. Tak toho recepčního nechci nakrknout. Je to boj. Ale nevzdávám se. Manžel už začal couvat, že jako tedy zítra, ale já pořád vytrvale prosím. Po anglicku. Až se ten dobrý Turek ustrne a spatří nějakou tu šanci na výměnu pokoje. A taky na nějaký ten bakšiš, co si budeme povídat.
Začal hledat, koukala jsem mu přes rameno na monitor. Opravdu byl hotel téměř plný. Ale snažil se. A dostali jsme čtvrté patro. Super. Krásný výhled, pěkný balkón. Pikolík nás opět vyprovodil, já byla spokojená. Sice jsme nekoukali přímo na moře, ale spíš na město, odkud šel hluk, ale to mi vůbec nevadilo. Byla jsem šťastná a dovolená začala. Cestou na večeři jsem tomu šikovnému tureckému recepčnímu, který vyslyšel mé prosby, pochopitelně dala všimné. S českými slovy a spokojeným úsměvem: „To je pro vás. Za ochotu. Děkuju.“
