Článek
Vznik této poruchy může mít tři hlavní důvody.
Jedním z nich je zakotven už v dětství. Postižený mohl prožívat zneužívání, zanedbávání ze strany rodičů, nebo také jejich vysoké nároky, ponižování a nedocenění. Podle amerických odborníků mohou být druhým faktorem genetické vlohy, takže pokud stejnou poruchou trpí někdo v příbuzenské linii, může se jednat o návaznost. A třetí možností jsou mozkové anomálie. Chemie v mozku prostě nepracuje tak, jak by měla a nedokáže ukočírovat nálady a emoce nemocného.
Projevy hraniční poruchy osobnosti.
Porucha se začíná projevovat v čase dospívání, v tomto období bývá také nejsilnější a většinou postupně opadá ve věku 30 až 40 let. Emoční citlivost je u těchto lidí abnormálně zvýšená. Trpí pocitem, že ten, na kterém jim nejvíce záleží, se začíná od nich odtahovat, pociťují neskutečný strach z opuštění milovaným partnerem, prožívají hrozné zoufalství při rozchodu, nechápou ani oni sami své emoce a nedokážou je ovládnout. Lidé s hraniční poruchou osobnosti mohou zažívat intenzivní změny nálad a žijí často jako na houpačce, kde přecházejí z bodu maximální lásky k partnerovi do absolutně nenávistného postoje. Svět je pro ně často černobílý a jednají mnohdy neuváženě a lehkovážně. Obávají se pevných vztahů a následného opuštění a raději využívají nezávazné známosti, mají narušený pohled na sebe sama a vztahy s nejbližšími přáteli a rodinou. Často podléhají nezřízenému životu, jako drogám, nevázanému sexu, přejídání se a nebezpečným jízdám, kdy ohrožují ostatní řidiče. Propadají sebepoškozování, myšlenkám na sebevraždu, prožívají pocity prázdnoty a návaly nesnesitelného hněvu. Mohou mít i pocity oddělení se od vlastního těla a pozorování sami sebe z dálky. Pokud pochybujete, jestli sami také netrpíte hraniční poruchou osobnosti, udělejte si test: TEST
Život je pro tyto lidi obtížný, sami silně bojují se svými emocemi, ovšem pro partnera může být vztah naprosto zničujícím. V síle emocí se většinou nedokáže vyznat ani sám nemocný a člověk, který touto poruchou netrpí je naprosto bezradný a neví, co má vlastně dělat, protože ani on nechce o svoji partnerku přijít, rád ji má, ale její naprosto nepochopitelné chování ho odrazuje a ničí. Ačkoliv se snaží, jeho snaha není oceněna.
A jak vypadá soužití z pohledu muže s takovouto partnerkou, která trpí HPO (hraniční poruchou osobnosti)?
Muž partnerku miluje, ale není připraven na to, co mu dokáže ve vztahu naservírovat. Málo který chlap vztah ustojí. Takto nemocného člověka je nutné nepřetržitě ujišťovat o své lásce, každý to ovšem nedokáže a je to pro něj nadmíru zatěžující. Mnohým se to zdá přehnané a nepochopí, že partnerka tuto zdánlivě běžnou věc nedokáže pocítit a je třeba ji neustále utvrzovat o něčem, co je pro jiné běžné.
HPO jedinec stále pochybuje. O sobě i o partnerovi. Vyčte, že partner ji nemiluje, protože jí už dlouho nepřinesl kytku. Partner kytku přinese, ale dostane se mu jen hněvu. Partnerka je přesvědčená, že kytku nepřinesl z lásky, ale z povinnosti, nebo snad jako omluvu za nevěru. Ztropí scénu, partnera pozuráží, jak jen může.
Příběh Petra. Nebral dvě hodiny telefon. Nemohl, měl prostě jednání. Útok od přítelkyně. Chce vysvětlení. Petr vysvětluje, že se jednalo o pracovní povinnost, přítelkyně nevěří, jindy telefon bral. Po měsíci obdobná situace. Petr už raději mlčí. Jen zašeptá, že asi zvonění neslyšel, ale přítelkyně útočí o to víc. Už má jasno, Petr má milenku, chce jí opustit, ví to a nechce už ani lhát jako minule. Scéna, výčitky, nadávky.
Marek musí stále přítelkyni ujišťovat o lásce. Ona může dělat cokoliv, on ji ujistí, že ji stále miluje, prostě ať je jakákoliv a kolotoč jede dál. Přijde mu, že ho jeho Klára nerespektuje, vyžaduje pouze toleranci ke svým výbuchům zlosti a podezíravosti, osočuje ho, že je zlý a sobecký a potřebuje stálé utvrzování o tom, že Marek takový není, Kláru opravdu miluje takovou, jaká je. Jenže po dlouhé době začíná Markovi docházet trpělivost. Ať mu Klára vyčetla cokoliv a on ji donekonečna ujišťoval o své lásce, tak Klára stejně není spokojená a útočí znovu. Marek je vyčerpaný a na další boj už nemá sílu.
Lidé s HPO se prostě neřídí logikou, a proto jsou pro druhé osoby naprosto záhadnými bytostmi. Sami žijí v zajetí svých emocí, které se u nich střídají jak na běžícím pásu a ve chvílích procitnutí spatřují i oni svoji bezbřehou emocionální výchylku, ale nedokážou emoce ovládat a zkrotit. Říká se, že když běžný člověk cítí svůj maximální vztek, křivdu nebo jinou emoci a dokáže se rozzuřit na neskutečnou míru, lidé, kteří trpí HPO mají tyto emoce asi 10 x silnější, a to v celkem běžných situacích, které by běžnou populaci nechaly naprosto chladnou. Na druhou stranu tyto silné emoční výkyvy se s postupem času mírní a období mezi nimi se prodlužují. Jsou delší období klidu a pohody.
Pro Martina je vyčerpávající i odchod do práce. Přítelkyně pláče a nemůže se vyrovnat s jeho odchodem. Ačkoliv Martin z práce ihned chvátá domů, jeho přítelkyně druhý den opakuje plačtivou scénu z jeho odchodu do zaměstnání.
Zpověď 26leté ženy trpící hraniční poruchou osobnosti.
Žena žije v Americe v domě svého otce, protože žít sama podle svých vlastních slov nedokáže, na druhou stranu nedokáže ani komunikovat s otcem. Žijí jako dva neznámí lidé pod jednou střechou. Diagnostikovaná byla před 7 lety a ze své diagnózy měla vlastně i radost, protože konečně věděla, co stojí za všemi jejími obtížemi. Měla radost z toho, že snad není tak špatná, jak ji všichni vytýkali, že její podivné chování je pouze její chybou a ona tomu věřila. Tehdy nastudovala všechny dostupné informace ohledně své nemoci a snažila se jí pokud možno vzdorovat. Jenže za nedlouho jí okolí začalo vyčítat, že svoji diagnózu používá pouze jako svoji omluvu za její špatné chování. Její diagnóze nevěřila ani její rodina, ani přítel. Všichni se odtáhli a zpřetrhali vztahy. Sama se ovšem vyhýbá i otci se kterým žije v domě, bojí se, že by z jejích úst vyjelo něco hodně ošklivého. Ráda čte texty, které se zmiňují o pomoci stejně postižených lidí, povzbuzují ji, ale v okolí nemá nikoho takového. Emoce se mohou snadno stát nesnesitelnými, když HPO převezme kontrolu. Vaše mysl, vaše tělo jsou zcela ovládnuty, a nakonec uděláte něco, čeho hluboce litujete, ale musíte s tím žít. Lidé vám řeknou, že cokoliv jste udělali, byla vaše chyba, a budete tomu věřit, ačkoliv jste se snažili tak moc bojovat se svými emocemi. Nakonec skončíte s pocitem beznaděje a cítíte se bezmocní. Nemůžete nic udělat, abyste to napravili. Věříte, že se s nikým nemůžete sblížit, protože ho budete milovat, a on vám nevyhnutelně ublíží nějakým způsobem, až nakonec budete přehnaně reagovat a uděláte nebo řeknete něco, co ho ujistí v tom, že s vámi už být nechce a opustí vás. Pro okolí je taková osoba toxická. Váš nedostatek emoční kontroly je cestou k poškození vašich vztahů a odhání od vás vlastně lidi, nutí je, aby od vás odešli a opustili vás, což pochopitelně prohlubuje ten nekonečný strach z opuštění, které je součástí vaší poruchy. Je to cyklus negativity.
Autorka zpovědi nevěří ve zlepšení, vnímá, že je obklopena negativními lidmi s negativními pocity vůči ní, které jim opětuje. Pouhý den před sepsáním této osobní výpovědi se rozloučila se svým drahým přítelem, protože se rozčílila a řekla věci, které by nikdy vyslovit neměla. Ačkoliv se snažila být zodpovědná. Pár dní před tím řekla svým sourozencům, co si o nich opravdu myslí, protože podle ní o ní lžou a její minulost vždy používají proti ní.
Zpověď je smutná a plná beznaděje. Žena, která se topí ve své hraniční poruše osobnosti a nenachází cesty ven.
Údaje o nemocných s touto diagnózou se různí. Rozpětí je mezi 1-6 % populace. Soužití s takto postiženou ženou, či snad mužem, musí být hotovým očistcem, který nikdo zažít nechce. Ovšem i sami nemocní neskonale trpí svojí poruchou a jistě nekonají ve zlém úmyslu. I oni by byli rádi běžnými jedinci bez výlevů emocionálních gejzírů, které devastují celé okolí.
Zdroj:
https://www.reddit.com/r/BPDlovedones/comments/1ao4nl8/those_of_you_who_are_nc_for_already_at_least_a/
