Článek
Chodit do kina bylo v období před listopadem 1989 v Československu jednou z nejdostupnějších a nejoblíbenějších forem trávení volného času. I přes cenzuru a ideologický dohled měl film v socialistickém státě své pevné místo. Kino prostě nemělo konkurenci, internet pochopitelně nefungoval a televizní vysílání bylo omezené na jeden nebo dva programy. A kino bylo dostupné všude. Nemuselo se nikam dojíždět, do kina to měl většinou každý jen kousek pěšky. Pro představu, v roce 1980 se prodalo neskutečných 51 milionů vstupenek. V Praze například fungovalo kolem 60 stálých kin. Promítalo se několikrát denně a vstupné bylo velmi levné, zpravidla několik korun, což bylo dostupné i pro studenty nebo důchodce. V každém okresním městě bylo několik kin a hrála několikrát denně. Jeden film se promítal více dní. Kina byla i na vesnicích.
Vstupenky
Vstupenky se kupovaly přímo na pokladně před promítáním, na populárnější filmy se tvořily dlouhé fronty a na filmy, o který byl mimořádný zájem, bylo třeba dojít osobně koupit vstupenky s předstihem. Bývalo beznadějně vyprodáno.
Kluci baliči?
Pamatuji si, že před kinem občas postávali kluci a oslovovali přicházející děvčata. Prý jim zbyl lístek. Zvali je do kina. Já nabídky nikdy nevyužila, většinou jsem tam měla sraz s někým jiným nebo šla s kamarádkou. Jestli mu opravdu ten lístek nějak zbyl, nebo to byl záměr, jak sbalit holku, jsem tudíž nezjistila.
Nepřístupné filmy
Některé filmy byly přístupné až od určitého věku a nekompromisní uvaděčky bez předložení občanky nikoho mladšího nevpustili. Na vesnicích to bývalo jiné, celé kino obstarával jeden člověk a záleželo jen na něm, koho dovnitř vpustí. Oblečení jste odevzdali šatnářce, a při vstupu do sálu jste se prokázali vstupenkami uvaděčce, která vás navedla na správná sedadla.
Sklápěcí sedačky, týdeník a smrádek
Kina byla vybavena sklápěcími dřevěnými nebo koženkovými sedačkami. V kině bylo často až nedýchatelno a kinosál měl svoji specifickou vůni starých zašlých časů. Programy kin byly vyvěšeny na plakátech na sloupech v obcích i městech, a každý si mohl udělat představu, na který film vyrazit. Před každým filmem se promítal „filmový týdeník“, krátké zpravodajství z domova i světa, často s propagandistickým podtextem. Byli jsme informováni a zdařilé práci našich rolníků, o úspěších hutníků nebo o průběhu sjezdu KSČ. Jedním uchem dovnitř a druhým ven. Jen taková nezbytná předehra, ale kupodivu naprostá většina diváků dorazila už před týdeníkem, a pokud ne, byl dotyčný pokáraný uvaděčkou.
Lepší blbý film než nuda u telky
My často vyráželi do kina, aniž bychom věděli, co vůbec hrají. Došli jsme ke kinu, a buď jsme se rozhodli vstoupit, nebo promítání raději oželeli. Do kina jsme jako náctiletých chodili třeba i dvakrát týdně. Doma jsme mohli sledovat na černobílé televizi třeba tak Bakaláře, v kině na nás čekalo barevné a velkoplošné promítání. Sálem šustily sáčky bonbonů, kluci chytali holky za ruku a střídavě jsme se dojímali a báli. Někdy jsme se smáli a jindy jsme uznali, že film za nic nestojí, ale stejně zůstali a koukali do konce.
Kino Alfa
Nejlépe na tom byla velká pražská kina. Vyhlášené kino Alfa na Václaváku vedl Nikos Katakalidis, který vzpomíná na největší slávu tohoto kina při promítání filmu Amadeus od Miloše Formana v roce 1986. Film trhal rekordy v návštěvnosti a diváci vestoje tleskali. Úspěch promítání neměl obdoby a o film bylo opravdu dobře postaráno: „Měli jsme jedinou sedmdesátimilimetrovou kopii v republice a promítali jsme třikrát denně deset měsíců. Naši promítači vymysleli, že pokaždé, když kotouč převíjeli, zapnuli zvlhčovač vzduchu, a film tak nevyschl a nepopraskal. Tím se podařilo kopii uchovat v dobrém stavu.“
Nejlepší promítané filmy
Mezi české hity osmdesátek patřila třeba komedie S tebou mě baví svět, Bony a klid, Discopříběh nebo Láska z pasáže a pohádka Třetí princ. Do kin byly vpuštěny i západní „nezávadné“ filmy. Jednalo se westerny, filmy s Louisem de Funès, Budem Spencerem a Terence Hillem, nebo třeba film Pomáda, na který mám já sama krásné osobní vzpomínky. Se spolužačkami jsme ho zhlédly opakovaně a každá z nás si představovala samu sebe jako Sandy v podání Olivie Newton-John.
Kino prostě patřilo ke každodennímu životu měst i vsí. Dobu už odvál nenávratně čas. Jsme jinde. Máme nepřeberné množství jiných možností, jak sledovat filmy a to doslova ty celosvětově nejlepší.
Zdroj:
https://www.denik.cz/listopad-89-zivotni-styl/kina-socialismus-vesnice-letni-kono-biograf-letni-filmova-skola-pisek-uherske.html
https://bruntalsky.denik.cz/zpravy_region/vzpominky-na-stare-kino-dnes-ozivuje-nazev-restaurace-20121124.html
https://www.novinky.cz/clanek/historie-prazske-kino-alfa-dlouha-leta-vedl-rek-40357296?
