Jak se žije v kriminále

V prosinci si odpykávalo svůj trest 19 524 lidí a ve vazbách bylo umístěno 1624 obviněných, kteří teprve čekali na svůj soud. Věznice jsou plné a očekává se, že se celý systém vězeňství změní. Část odsouzených by měla mít možnost žít pod dohledem elektronického monitorovacího náramku. Žili by doma a mohli by normálně chodit do práce. Ušetřily by se tak nemalé náklady na jejich pobyt. Jeden den vyjde na více než 1500 Kč na jednoho vězně. Domácí vězení by bylo ideální třeba pro neplatiče výživného. Stát by ušetřil a oni by spláceli rovnou své dluhy.

Mnoho z nás se zapřisáhne, že ve vězení by nikdy, prostě nikdy skončit nemohl. Jiní tvrdí, že je k tomu jen malý krůček a každý z nás může zaškobrtnout.

Pro nováčka, který je odsouzen poprvé, je samotný příchod šokující. Vchází do naprosto odlišného světa. Odevzdá osobní věci, nafasuje erár a začíná žít pod dozorem a podle přesného řádu.

Každá věznice má stanovena svá pravidla, ale podstata zůstává stejná. Vězni mají řád, kterému se musí podřídit.

Nahlédneme do příbramské věznice Bytíz, která má už sedmdesátiletou tradici. Ano, tato věznice fungovala už za minulého režimu a zdaleka zde nebyli umístěni pouze političtí vězni. Jednalo se o normální smrtelníky, kteří páchali obvyklou kriminální činnost. Z mnoha dokumentů vyplývá, jak tito vězni trpěli těžkou prací v uranových dolech. Dnes je realita jiná. Místo tvrdé dřiny v podzemí, se vězni spíš zocelují v posilovnách.

Po příchodu každý vězeň odevzdá své věci. Říká se tomu vstupní koš. Hodí do něj vše, včetně spodního prádla. Převlékne se do eráru a obdrží hygienické potřeby a lžíci. Na Bytízu jsou uvězněni pouze muži. Sedí zde zloději a podvodníci, neplatiči výživného, mařiči soudního rozhodnutí, ale i vrazi. Všichni vězni jsou rozděleni do tří kategorií, podle stupně zabezpečení. První skupinu tvoří prvotrestaní, druhou jsou recidivisté a třetí skupina se skládá z nebezpečných vězňů.

Po vstupu máte dojem, že jste spíše na nějaké ubytovně. Na oknech jsou sice mříže, do pokoje ale mají zcela obyčejné prosklené dveře. Je odpolední volno a dveře nejsou ani zamčené. U stolů v pokojích sedí chlapi, pokuřují a mastí karty. Jiní se procházejí po dvoře.

A jak tedy vypadá režim v této příbramské věznici?

Budíček je v šest ráno. Vězni si trochu poklidí, opláchnou se a jdou na snídani. Snídaně je studená. Paštika, sýr nebo salát. Tak jak řekl odsouzený, který mluvil na kameru: „Taková normální snídaně, co byste si asi koupili venku. K tomu rohlík nebo chleba.“ Potom následuje odchod na pracoviště. Vězně na vnitřní pracoviště doprovodí dozorčí směna, na nestřežené pracoviště je odveze autobus. Dvě třetiny odsouzených má o práci zájem. Práce je pro ně jakýmsi rozptýlením, přešli do jiného režimu, pokud by nepracovali, den by provázel stereotyp a nuda. Je lepší se zaměstnat a čas lépe utíká. Navíc by pro ně neměl být takový problém zařadit se po propuštění do běžného života. Práci mají placenou a částí přispívají na svůj pobyt. V této věznici pracují muži třeba v kuchyni a mohou se zde také vyučit v oboru kuchař číšník.

Uvěznění mohou navštěvovat terapie, vyhledat psychologa, duchovního, chodit do pěveckého kroužku nebo se věnovat sportu. Pořádají sportovní utkání.

Jednou za měsíc mohou mít návštěvu na tři hodiny. Přijít může rodina nebo blízcí odsouzeného.

Dost těžké je pro ně spolužití s jinými vězni. Nemusí jít přitom vůbec o nějaké konflikty, stačí, aby si spoluvězni nesedli povahově a představa, že se svým spolubydlícím musí trávit celé měsíce nebo i roky, je ubíjející. Chybí jim rodina, trpí odloučením od svých dětí a blízkých. Nemají pochopitelně mobilní telefon ani internet. Jsou izolováni. Jediným prostředníkem s okolním světem je obyčejný telefon. Mají ovšem omezený čas, po který mohou volat a to pouze na čísla z povoleného seznamu.

Na jídlo chodí muži do jídelny. Žádné prostrkávání ešusu okýnkem se zde nekoná. V jídelně se musí prostřídat, chlapů je tu přes osm set a takový výdej večeře trvá dvě hodiny. V tento den dostali vězni těstovinový salát a dietáři rizoto. Jídlo bylo v krabičce, nijak vábně nevypadalo a porce také nebyla nijak veliká. K jídlu prý mají většinou rýži, těstoviny a brambory, určitě by uvítali více masa. Jenže jsou ve vězení a musí se smířit.

V deset večer se zhasne světlo, je večerka. Ti kdo pracují, tak si potřebují odpočinout.

Část se zvýšenou ostrahou vypadá poněkud jinak. Samé mříže, malá okna, stísněné prostory. Vyšší dozor, většinou žádné vycházky, omezené možnosti práce.

Máte pocit, že těm prvotrestaným vlastně ani nic nechybí? Chybí jim především kontakt s rodinou. Odcizují se dětem a většinou také oni chybí rodině. A právě oni jsou adepty na domácí vězení. Zatěžují státní kasu, zatěžují všechny daňové poplatníky. Všem bude lépe, když zrovna tyto vězně pohlídá jen elektronický náramek.

Svého času jsem pracovala ve firmě, která také dávala možnost odsouzeným z této věznice k výkonu práce. Je pravda, že vězni o práci zájem měli, jenže s jejich pracovním elánem to nebylo vždycky tak žhavé. Postupně jim byly svěřovány různé úkoly podle potřeby. Přestěhovat nějaký těžký nábytek, vyklidit sklad plný materiálu, ale také třeba jen ostříhat keře v areálu a posekat trávu. Každý den přijel mikrobus a z něho vyskočili tři chlapíci. Tedy chlapík byl jeden, další byli takoví střízlíci. K práci se moc neměli, je ovšem pravda, že ta práce byla z velké části celkem dřina, něco někam nosit a také to bylo často těžké, že. Chlapík, říkejme mu třeba Eda, si střízlíky hlídal a organizoval si je. Sám dokázal vzít za práci a brzy se stal miláčkem velké části žen. Byl to chlap usměvavý, sympatický, samý sval, vtipný a galantní a hlavně dokázal vzít za práci. Měl sílu, denně v kriminálu posiloval. Některé zaměstnankyně si dokonce začaly vymýšlet různé pro ně „nezbytné“ práce, jen aby si ho užily ve své přítomnosti. A na Edu se usmála i láska. Prsatá rusovlasá pokladní Edita si s ním prý pravidelně užívala ve své pokladně za staženým okénkem. Jenže se cosi zvrtlo a z účtárny se ztratil svetřík. Pěkný dámský svetřík a nový. Zrovna v den, kdy tam Fero stěhoval jakousi kartotéku. Průšvih jako Brno. Věznice na pozoru, všichni hledali svetřík a on prostě nikde nebyl. Takže práce odsouzených na tomto pracovišti měla být ukončena. Edita musela ronit krokodýlí slzy, že snad přijde o svoji lásku, další ženské byly také smutné, technické oddělení bylo také v úzkých, protože takového dříče jen tak nenajde. Edovy kvality se dostaly až na ředitelství a jeho pomocné práce mohly pokračovat. Navíc se mu blížil konec trestu a vedení si mnulo ruce, jak uloví takového vynikajícího pracanta. Edita už připravila bydlení svému milému a těšila se nejspíš jako malá holka. A konečně byl Eda propuštěn. K Editě se tehdy skutečně nastěhoval, ale v práci jsem ho už nevídala. Mezi tím jsem změnila zaměstnání a Edu jsem náhodně potkala po půl roce. Do podniku, který po něm tak toužil, nenastoupil. Částka, kterou mu nabídli, byla pro něj směšná. Zůstal v našem městě, ale jestli žil stále s Editou nevím. Neměla jsem odvahu se ho zeptat.

Zdroj:

https://archiv.hn.cz/c1-67144620-jak-ulevit-preplnenym-veznicim-nezavirat-kvuli-alimentum-a-nasadit-odsouzenym-naramky

https://www.facebook.com/watch/?v=313518791405787