Článek
Před Vánoci byl chaos, my si na sebe udělaly čas v lednu. Sešlo se nás šest ženských. Pojilo nás společné pracoviště. Některé tam pracují dodnes, jiné jsou už pár let jinde. Zapovídala jsem se s Kristýnou, zavzpomínaly jsme nejen na společnou práci, ale i na nějaký ten výlet, který jsme společně dříve podnikly. A najednou mne napadlo, že bychom si to mohly někdy zopakovat. „Což takhle, až se oteplí, že bychom zase někam vyrazily? Třeba na nějaký hrad, nebo do ZOO, tam by se tvým dětem líbilo.“ Jenže Kristýna začala vrtět hlavou. „O zoologický mi ani nemluv, tam jsme si vyrazili vloni a nechali tam celej majlant.“
Z vyprávění Kristýny:
Začaly prázdniny a jejich první týden jsme chtěli dětem vylepšit nějakým výletem. „Kam byste chtěly vyrazit? Což se takhle podívat na Orlík a Zvíkov?“ „Ne, maminko, já chci do ZOO. Prosím, prosím. Jela tam naše třída přece na výlet a já měl angínu. Nic jsem neviděl. Já to chci vidět taky, bylo mi to líto.“ A přidala se Kačenka. „Já chci taky do ZOO.“ V ZOO jsem nebyla snad dvacet let, tak vlastně proč ne. Byli jsme prozíraví, vyrazili jsme ve všední den, aby nebyl takový nával. Po dvou hodinách jízdy jsme zaparkovali u ZOO. Parkoviště bylo placené, stálo nás 300 Kč. Cestou ke kase jsem přemítala, kolik asi tak může stát vstup. Dvě stovky a dítě za sto? Spadla mi brada. Dospělý stál 330 Kč a dítě 250 Kč. Koupili jsme rodinnou vstupenku za „pouhých“ 1000 Kč. Sotva ujdeme pár kroků a já koukám na Milana. „Kde máš ten batoh s pitím a se svačinou?“ „Jaký batoh?“ Kouká na mě manžel jako zjara. „Ten co jsem připravila na cestu. Je přece v kufru.“ Nastala hádka, jestli je batoh v kufru nebo není, kdo ho tam dal a jestli ho tam někdo vůbec dal. Představa, že jsme v ZOO bez vlastníc zdrojů jídla a pití mě děsila. Musím se vrátit do auta a prověřit to. Jenže ze ZOO už nebylo možné vyjít, pokud bych vyšla, tak bych si musela koupit novou vstupenku. Vzteky bez sebe jsem začala nějakému dozoru u vstupu líčit situaci, už jsem skoro brečela, vypustil mě s tím, ať jsem zpět do pěti minut. Zpět jsem byla. Bez batohu. V kufru nebyl. Nikdo ho tam nedal, takže všechno zůstalo doma někde v předsíni. Možná na chodníku.
Koukala jsem a nestačila se divit, jakými změnami zoologická zahrada prošla od té doby, co jsem jí navštívila naposledy. Vše krásně čisté a upravené. Do hodiny dostaly děti žízeň, zrovna jsme procházeli okolo nějakého občerstvení. Myslím U Supa. Takže děti dostaly Colu, Milan si dal točeného Kozla a já si při těch cenách pití odepřela. Platili jsme 172 Kč, vlastně s dýškem 180. Pokračovali jsme dál a došli k jakési farmě. Děcka byla nadšená, vběhla do ohrady a začala hladit kozičky. Jenže co to, jiné děti je také krmily. Davídek i Kačenka také chtěli kozičky nakrmit, vysypala jsem drobné z peněženky, aby jim mohly koupit speciální stravu z automatu. Jejich radost za to stála, u koziček vydržely dlouho, jen já si říkala, že jsme mohli sjet raději k tetě, její kozu mohly nakrmit zadarmo. Jen ujdeme pár metrů a děti spatří dětskou tramvaj. Oči se jim rozšíří nadšením a už nastupují. Tak fajn, jedna jízda za dvacku, jenže než se rozkoukaly tramvaj staví a děti prosí ještě jedno kolečko. Ustupujeme, je to druhá a poslední jízda. Slunce peče jako bláznivé a mně se lepí jazyk na patro. Potkalo nás štěstí, automat na chlazené nápoje. Není to tak drahé jako v občerstvení, zásobujeme se na cestu. A už jsme pod lanovkou. „Mami, maminečko, že pojedeme nahoru, prosím, prosím, nikdy jsem nejel lanovkou.“ Ne, jdeme dál, koukám do plánku, chci prostě vidět velké šelmy a jsem zvědavá na velemlokárium, vůbec netuším, co to je. A tak pokračujeme pěšky. Velemloci mne uchvátili, ale děti nenadchli, byli pro ně nudní, jen leželi ve vodě a vůbec se nehýbali. Velké šelmy zase zklamaly mne, v tom horku se někde skrývaly a nebyly vidět. Měla jsem radost z vodních ptáků, ale děti byly otrávené, myslely na jízdu lanovkou. Ta nás nakonec neminula. Dalších 160 Kč.
Nahoře jsme kochali dalšími zvířaty, tedy těmi, která v tom horku nikam nezalezla, dopili jsme poslední vodu z automatu. „Mami, já mám strašný hlad.“ Svěřil se mi Davídek. “ Já taky.“ Hlesla Kačenka. A hlasitě se přidal Luboš. „Jdeme jíst.“ Zavelel a vedl nás po šipkách rozcestníků k restauraci Gulab. Tak fajn. My okusili nějaká ta indická jídla, děti klasicky smažák, k tomu polévka, tři Coly a Milan tři piva. Útrata zhruba 1000 Kč. Vzpomínala jsem na zapomenutý batoh s tousty a řízky. Jen co jsme se zvedli od stolků, zavětřil Milan opékanou klobásu u stánku. „Mně po tom pivu tak vyhládlo.“ Usmál se na mne. Dětem asi vyhládlo také, toužily po párku v rohlíku. ZOO je opravdu super, návštěvu jsme si užili a ani jsme nestihli pořádně všechno projít. Cestou k parkovišti, kde jsme měli auto, padla ještě nějaká ta zmrzlina. Jasně, bylo horko, dali jsme si všichni, jenže těsně před východem děti objevily obchůdek se suvenýry. Cestou jsme jich míjeli více, byla jsem ráda, že u dětí nevzbudily pozornost, ale ten poslední jim prostě padl do oka. Okamžitě se zamilovaly do plyšáků. Kačenka musela mít barevného papouška Loru a Davídek žábu. Je fakt, že děti byly spokojené, ale ta cena.
„Víš, na kolik nás to ZOO vůbec vyšlo?“ Já v duchu počítám. Parkovné, vstup, jídlo, pití, zmrzlina, hračka. „Tři tisíce?“ “ Tak to se podrž. S cestou přes pět a půl tisíce.“ Takže tam až zase za dva, tři roky. Chápu a kývám. Pojedeme společně někam jinam.
