Článek
Nedávno jsem se sešla s bývalými spolužačkami, říkáme tomu malý třídní sraz, ale sejde se nás opravdu tak jen pět nebo šest, poklábosíme u skleničky, zavzpomínáme na školní léta dávno minulá, trochu si občas také zanadáváme, vylíčíme historky z práce nebo třeba od lékařů. Tentokrát šla s námi i Lenka. Poslední dobou se posezení moc neúčastnila, věděly jsme, že má nějaké trampoty v manželství, mužský nasekal dluhy a Lenka se bohužel stala dlužnicí spolu s ním. Neměla asi náladu si s námi popovídat a možná neměla ani peníze na útratu, protože takové večerní posezení prostě něco stojí, obzvlášť, když si chceme pochutnat a dáme si nějakou specialitku k vínku.
No a tentokrát Lenka přišla, ale rozhodně veselá nebyla, pochopitelně jsme vyzvídaly, jak na tom je a z Lenky to lezlo jako z chlupaté deky. S manželem je už rozvedená, bydlí sama v garsonce, kterou získala nějakou výměnou za jejich velký byt, dluhy, které manžel nasekal, musí ovšem splácet spolu s ním, byli v té době manželé a on se pustil do jakéhosi neuváženého podnikatelského projektu, ale ani Lence se moc nesvěřoval, co měl vlastně v plánu, už se stejně doma jen hádali a byl na ni sprostý, takže se raději ani moc nestarala, co vlastně vyvádí. A aby mohla splácet dluhy, našla si ještě brigádu a žije skromně. Jenže to nebylo evidentně příčinou, proč je taková skleslá a utrápená.
A pak to z ní vypadlo. „Holky, já udělala strašnou věc.“ Koukáme, třeštíme oči, už si začínáme myslet, že nám bude líčit, jak toho svého vypečeného manžílka zabila, rozčtvrtila a zakopala v lese. „Já šla do Penny, nakoupit. Hledám peníze na vozík, ale nemám žádnou pětikačku, ani desetikorunu a najednou uvidím jeden vozík takhle stranou.“ Tak vražda manžela v tom nebude, myslíme si, ale co proboha mohla Lenka spáchat v obchodě tak hrozného, že je z toho tak špatná? Neukradla flašku vodky, aby se opila? Napadá mě, protože už jednou jsem viděla, jak takového experta právě v Penny dopadla ostraha. Ukradl nějakou lahev tvrdého alkoholu, dokonce přijela policie a byla z toho ostuda a ještě se zloděj chtěl prát, takže jsem se bála i já. Jenže Lenka pokračuje. „No a tak jdu k tomu vozíku a leží v něm taška. Taková silonová nákupní. Tak znovu hledám drobné do vozíku, protože si říkám, že si to tam někdo jen tak odstavil a tenhle volný vozík si vzít nemůžu, jenže prostě minci nemám. Tak tam stojím a čekám, jestli se někdo vrátí a přemýšlím, jestli si nevezmu jen malý košíček uvnitř a najednou mě napadne kouknout do té tašky. No a v ní peněženka. Taková malá a celkem opotřebená. Otevřu ji a tam hromada peněz. Žádné doklady, žádná průkazka, občanka, jízdenka, prostě nic. Jen spousta prachů a soupiska na nákup psaná už trochu roztřeseným písmem a nějaké dvě zastrčené staré fotky. No a já už nečekala, prostě jsem to celý hodila do své kabelky a šla domů. Peněženku jsem zničila a prachy si nechala.“
„Kolik tam bylo?“ „Skoro třicet tisíc. Já jsem se prostě nemohla ovládnout. Uviděla jsem několik splátek toho dluhu. Dostala jsem strašnej vztek, že si někdo peněz neváží a jen tak si je odhodí v tašce do košíku a pak je tam klidně nechá. Já na to musím dřít jako blbá a někdo to tam prostě nechal. Jenže to byla nějaká stará ženská, nebo taky třeba chlap, prostě ta soupiska byla taková psaná starým písmem, kdy se lidem už i ruka třese a fotky byly starý a černobílý. Takže já někoho okradla. Normálně jsem si to nechala a jsem teď v háji, protože mě to mrzí. Jenže jsem nevěděla kam to dát nebo komu to vrátit a strašně mě naštvala ta hrozná neopatrnost. Já dělám, co můžu, dřu celý dni jako blbá, abych zaplatila, co mi ten blb způsobil. A tohle byla příležitost a ze mě je zlodějka.“ Valíme oči a nevíme, jak Lenku uklidnit. Pláče, je jí to líto. V podstatě jí rozumíme.
Ten nával nespravedlnosti, kdy ona dře na dluhy svého mizerného exmanžela a někdo si jen tak zapomene takový ranec peněz ve vozíku. Je jasné, že měla nález nahlásit na policii, ale pokud se do ní i my kamarádky obujeme, ztratí poslední chuť do života. Co jí na to říct, než se ji snažit nějak utěšit. Napravit se to už nedá.
