Článek
Pan Antonín není vybíravý, sní vše, co dostane a na všem si pochutná. Nikdy se nestalo, že by si třeba v nemocnici stěžoval na nedobré jídlo, ačkoliv všichni na pokoji na stravu nepřetržitě nadávali. Ne, on vymetl každý talíř do posledního drobečku a snědl by toho klidně dvakrát tolik. Pan Antonín není obézní, byl štíhlý vždycky, v posledních letech by se snad za bič schoval, jak je hubený. Zřejmě je to nemocí, kterou si prošel. Onemocněl rakovinou žaludku a celý žaludek mu byl odstraněn. Operaci zvládl skvěle, ale od té doby jeho zažívací ústrojí prostě funguje jinak, než u nás, běžných majitelů žaludku. Laik si řekne, že bez žaludku spíš nebude moct jíst vůbec, že není prostor, kde by se jídlo nějak nakupilo a trávilo, ale ono je to naopak. On může jíst stále, je něco jako průtokový ohřívač. Antonín se prostě nikdy nepřejí a nejspíš tím, že nemá žaludek, který by trávil, tak jídlo jen rychle proběhne přes střeva a spěchá ven, tím pádem Antonín ani nepřibírá na váze. Prostě se ty kalorie z jídla nestihnou přestěhovat do organismu. Toť má laická dedukce.
A pana Antonína začala trápit tříselná kýla. Nebylo zbytí, než podstoupit operaci. Antonín nic nenamítal, možná se i trochu těšil, bude se pěkně válet v posteli a dostane jídlo až pod nos a ještě si popovídá s mladými sestřičkami. Takže v úterý dopoledne nastoupil do nemocnice. Oběd špatný nebyl, jen pro jedlíka Antonína byl tak nějak nedostačující. Klasická polévka bez chuti a malý plátek vepřového, pár kousků brambor a fazolky, plus jablko. Večer už měl takový lad, že by mu nejspíš kručelo v žaludku, kdyby tedy nějaký měl, ale musel vydržet, večeři už nedostal, druhý den jde přece na operaci. Na operační plán byl ovšem zařazen až pátý v pořadí. Takže čekal, už se těšil, že to bude mít za sebou a také dostane trochu najíst. Jenže co čert nechtěl, přivezli akuťák, který musel jít na sál hned. Takže Antonín stále čekal a čekal, ale čas běžel a než se odoperoval akutní případ, tak už bylo pozdní odpoledne a na Antonína se nedostalo. A na pokoj přivezli večeři, do éteru se rozlila vůně omáčky, byl den, kdy nemocnice podávala teplou večeři. A zleva slyšel Antonín stížnosti, že omáčka je bez chuti, zprava, že je jídlo chladné a maso tvrdé a on by jim nejraději ty talíře vyrval z ruky a snědl obě porce, prostě už trpěl jako zvíře, měl strašný hlad a ta krásná vůně…Prostě vyskočil z postele, navlékl papuče a odešel na chodbu. Musí to vydržet, bude tu chodit sem a tam, dokud sanitárky neodvezou talíře z pokoje. Konečně se dočkal, vyvětral tu krásnou vůni omáčky, na kterou si oba spolupacienti tak stěžovali a šel spát. Už se těšil na operaci, tedy přesněji řečeno, až bude mít po operaci a už se konečně nají. A ve čtvrtek se skutečně dočkal, tedy té operace, ale jídla nikoliv. Nedostal ani večeři a to byl už po operaci hezkých pár hodin, naštěstí byla tentokrát studená a vůně tlačenky, kterou obdrželi ostatní, se po pokoji tolik nešířila. Antonín měl pocit, že se mu už uzlují střeva, ten hlad byl hrozný, holé utrpení, ale tentokrát neměl sílu, aby z pokoje odešel a během večeře pochodoval po chodbě. Snažil se usnout a tak strašně se těšil na ráno. Dostane najíst. Muselo se mu určitě zdát celou noc o jídle, o plném talíři, který může sníst. A už tu bylo páteční ráno a přišla i ta vytoužená snídaně. Jenže co to? Nestala se někde chyba? Všichni dostali jen malinké žervé a žádný rohlík nebo chleba k tomu. Jenže Antonín není hádavý, také už půjde domů, nechce dělat nějaké rozbroje. Vylízal kelímeček žervé a tak strašně se těšil domů. Konečně se nají.
Panu Antonínovi táhne na osmdesátku a během hospitalizace shodil celých pět kilo. Na svoji výšku skoro dvou metrů nyní váží lehce nad sedmdesát kilogramů.
