Článek
Petr a Gita mají dvě děti, a protože děti mají stále nějaké prázdniny, je také potřeba se u nich někdy vystřídat. Nyní přišel na řadu Petrův týden a rozhodl se udělat ho dětem hezký. Vezme je do Chorvatska. Pobyt v kempu i s dopravou. Řídit se mu nechtělo, jet sám a bez střídání se dvěma dětmi, které by vyžadovaly pozornost, prostě se chtěl přes noc vyspat v autobusu a dopoledne už skotačit s dětmi na pláži. Koupil nový obrovský kufr, je to praktické, složí se tam prostě všechno, děti stejně žádné zavazadlo neunesou. A děti byly nadšené a balily si nové plážové osušky a potápěcí brýle a šnorchly a plavky. Nastal den D. a maminka Gita je odvezla na nádraží, kde už byly připravené autobusy k nástupu. Bylo jich opravdu hodně a najít ten správný dalo trochu práci. Malý Kubík už začínal popotahovat, že jim autobus ujede, ale všechno dobře dopadlo, Gita rodince zamávala a oni odfrčeli.
Z chatky je vidět na moře, všichni jsou nadšení. Jen vybalit nejnutnější, vzít si plavky a hurá na pláž. Petr otevírá ten krásný nový kufr a nestačí zírat. Kufr ukrývá naprosto neznámé oblečení. To přece není jejich kufr! Je naprosto stejný, ale obsah je jiný. Samé dámské svršky. Je mu zle, omývá ho pot. Děti také zírají. „Kde jsou mé nové šatičky? Já chci tu krásnou osušku. Kam jsi jí dal?“ „Tatí, já se chtěl potápět! Tohle nechci!“ Petr to taky nechtěl. Chtěl svůj kufr. Okamžitě kontaktoval cestovku a začal pátrat po zavazadle. Ovšem nikdo obdobný problém nenahlásil. Co teď děti brečí, všichni jsou zpocení, odjížděli v noci pořádně oblečení a v místě je už pekelné vedro. Nemůžou ani k moři, vždyť nemají plavky. Nemají nic, ani nabíječku na mobil a ten se brzy vybije. Čím víc Petr zuří, tím víc děti brečí. Petr marně vzpomíná, jak to bylo v Brně s tím kufrem. Nechal ho stát na místě, všichni se loučili, Kubík trochu panikařil a on šel Kubíka a Natálku usadit na sedačky. Pak opět vyšel ven, dal Gitě pusu a chtěl naložit kufr. Ale žádný kufr tam už nikde nebyl, prý je vše naloženo a jede se, i tak už mají řidiči zpoždění. A tak se jelo.
Ale kde je proboha Petrův kufr a v něm všechny věci? V cestovce se dozvídá, že to prý hned tak nebude, že jiní klienti jsou ještě na cestě a výměnu mohou zaregistrovat až mnohem déle. Petr dostal navíc těžce vynadáno, má mít kufr přece popsaný a koukat jaký z autobusu bere. Bude platit náhrady. Určitě si na něj ten druhý cestující bude stěžovat. Konec paniky, nesmí přece těm dětem zkazit dovolenou. Jdou se koupit plavky a hurá na pláž. Moře je fajn, jenže děti teskní po svých nových osuškách. Delegát slíbil, že se ozve ihned, jakmile bude něco vědět, ale telefon nebere. Petrovi se nakonec ještě vybil mobil, chce se mu sprostě nadávat a řvát, aby vyděsil by děti. Navíc by mu to bylo stejně k ničemu a nic by tím nezískal. Děti jsou nesvé, visí na tátovi, jak to všechno vyřeší. „Tak děti. My jsme teď takový Robinsoni a musíme se o sebe postarat sami. Víte, kdo to byl Robinson?“ Ale to děti pochopitelně nevědí, a tak Petr vypráví cestou na večeři. Oba ani nedutají a poslouchají se zatajeným dechem. „Neboj, tati. My to dáme! My tu taky neumřeme a vysvobodí nás autobus.“ Hrdě praví Kubík. Natálka je také z Robinsona nadšená a chce vyprávět dál a dál. A protože mobil je mrtev, tak Robinsoni musí vyslat signál o záchranu, ale nemusí shánět dřevo na kouřové signály, ale musí sehnat nabíječku. A děti jsou pro tajnou výpravu, musí vypátrat v městečku správnou nabíječku. A před spaním už volají mámě, jak je to všechno fajn, ale hra na Robinsony je tajná. Maminka by se moc vyděsila. Děti drží pravidla a o ztraceném kufru ani slovíčko. Druhý den se opravdu ozývá delegát. Bohužel nemá dobré zprávy. Kufr nedorazil do Chorvatska, ale odcestoval do Itálie s jistou paní Boháčkovou, která je taktéž ze záměny naprosto nešťastná. Paní Boháčková prý vzkazuje, že mohou užívat všechny věci z jejího kufru. Ano, také paní Boháčková může užívat všechny věci z kufru Petra. Petr zuří, nadává a stěžuje si. Delegát to prý bude řešit, ale myslí si, že prostě výměna kufrů v době dovolené není reálná. Následně znovu otevírá kufr a hledá něco, co by mohli smysluplně využít. Nic. Zhola nic. Pouze garderoba starší dámy ve velikosti 5 XL, šminky, korále, voňavky. Jo je tu šampon a mýdlo. Tak se můžeme umýt. Nebo že by snad chodil v šatech? Jedny si natáhne a děti se válí smíchy. „Táto, ty si fakt super! Ale že takhle nepůjdeš ven, viď?“ Má trochu děs v očích Natálka. Ne, neboj. Jdeme koupit nějaká trička a kraťasy. A robinsonáda začíná. V letovisku je všechno pochopitelně pekelně drahé a bere se jen to nejnutnější. Jedno triko a jedny kraťasy na převlečení, osušky, opalovací krémy a brýle a šnorchl. Jsou přece Robinsoni. „Jasně táto, my to vydržíme! Ale co když si to umažu?“ „No to budete chodit asi špinaví, nebo se to vypere.“ „A to půjde bez pračky?“ „No jasně. Já vám to ukážu.“ Další večerní hovor s maminkou. O ztraceném kufru ani muk. Hra je stále tajná a Gita by měla starosti. „A Natálko, co ty šatičky, jak si je užíváš?“ Natálka zakroutí očima a najednou z ní vypadne. „No, mami, oni se sem moc nehodí, já tu nosím radši kraťasy. Vezmu si je až doma, do města. My jsme tady v přírodě.“ A táta na ni mrkne. Týden se chýlí ke konci a dětem je to líto. Natálka se poslední večer přitulí k tátovi a povídá: „Tati, to byly ty nejkrásnější prázdniny.“ A doplní jí mladší Kubík: „No já se napřed bál, ale pak to bylo fajn. Všechno jsme to přežili.“
Robinsoni se vrátili domů k mámě naprosto nadšení. Už to tajemství mohli prozradit. Máma se už nebála, už je měla zase u sebe. A líčení nebralo konce: „A mami, a víš, že jsme si nemuseli čistit vůbec zuby?“ “ A taky jsme nemuseli spát v pyžamu! My spali úplně nahatý!“ „A umíš taky prát prádlo v umývadle? My jsme prali, a dokonce bez špuntu. Kuba držel ruku na odpadu a já prala tak rychle, než mu voda utekla!“ „A mami, víš, že jsme nešlápli ani jednou na ježka i když jsme neměli boty do vody? My se hrozně dobře koukali! My jsme byli jako Robinsóni, ale neboj, lovit zvířata jsme nemuseli, to jsme šli vždycky na hranolky nebo pizzu.“
