Článek
Marie je svým mužem už patnáct let. Vášeň odnesl čas a dětí se nedočkali. Společné chvíle se postupem času smrskly jen na čas dovolených a občasných víkendů. Marie si zvykla, byla vždy společenská, bez manžela se nenudila a po týdnu se na něj o to více těšila. Jenže Kamil se začal před očima Marie měnit. Začala tušit zradu. Nyní stojí nad propastí a neví, jak se zachovat.
Marie byla vždy velice přitažlivá a zábavná. Co jí chybělo do krásy, dohnala svojí veselou a přátelskou povahou. Kluci a později i muži se mohli přetrhnout, aby získali její srdce. Zvítězil Kamil. V té době studoval vysokou školu, byl perspektivní a pohledný. Pro Marii to byla prostě volba číslo jedna. Marie měla byt po babičce a jakmile Kamil promoval přestěhoval se k ní. Záhy začal podnikat a dařilo se mu. Marie přišla o práci, ale Kamil ji uchlácholil, že bez jejího výdělku se obejdou. Byl ovšem v práci od nevidím do nevidím. Začali se snažit o miminko, to ovšem nepřicházelo, dohodli se, že i bez dítěte si užijí spolu krásný život. Kamil založil firmu, která prosperovala a rozrůstala se, jeho nároky rostly, už nechtěl žít v malém bytě, nechal postavit dům.
Marii bylo v domě ovšem smutno a protože to byla žena společenská, většinu času trávila stejně s přítelkyněmi nebo v nějaké společnosti. Domov byl pro ni ovšem posvátný, na muže Kamila se vždycky těšila, na druhou stranu byla ráda, že má i svůj prostor a s Kamilem mají společné pouze víkendy nebo dovolené. Kamil byl od rána do večera v práci. Jeho firma přesídlila do Prahy a rozrostla se. Pokud dříve chodil Kamil domů až na noc, nyní se objevil až v pátek večer a v pondělí brzy ráno opět zmizel. Marie jejich víkendové manželství nijak tragicky neprožívala, přes víkend byli spolu a přes týden měla volnost. Jejich vztah se jevil jako naprosto harmonický, oba si vyšli vstříc. Marie měla k dispozici auto, měla své přátele, chodila na přednášky do knihovny, do divadla, pečlivě se starala o domácnost. Občas vyrazila přes týden do Krkonoš nebo na Šumavu. Byla skálopevně přesvědčená, že spokojenost je na obou stranách. Kamil přes týden přespává u své matky, má v Praze prostorný dům a víkendy jsou prostě jejich.
Jenže její Kamil se začal měnit. Už nebyl tak nadšený, když přijel domů, už jí kolikrát i zhaněl jídlo, kterým ho v pátek přivítala, začal se zamykat ve své pracovně, nechtěl s Marií vyrazit na kola ani do společnosti. Marie se snažila, možná se vtírala až moc, jednou se po ní dokonce ohnal, že potřebuje klid, má problémy v práci, něco nefunguje tak, jak by mělo. Marie se urazila.
Šla spát, druhý den už nebyl Kamil doma. Telefon nebral, měla o něj strach. Ozval se v pondělí. Má prý moc práce, podnik neprosperuje. A opět vypnutý mobil. Už byla celá nesvá. Sbalila se a jela do Prahy za tchýní. Na druhé zazvonění vykoukla z patra vilky. „Co tu děláš? Kamil tu není, pracuje teď v Boleslavi, to nevíš?“ Marie zírala. Ne, to nevěděla, navíc postřehla úsměšek ve tváři tchyně. „A proč ho vůbec hledáš? Došly ti prachy?“ Šklebila se. Maruška uznala, že nemá cenu něco vysvětlovat, zakroutila hlavou k oknu a jela domů.
Tušila, že něco není tak, jak by mělo. Příští víkend přijel domů. Byl nervózní, stále něco hledal ve skříni a šuplíkách, vyčetl jí návštěvu jeho matky v Praze, nemá nárok ho šmírovat. Poté následovalo udobřování, sobotní dopoledne bylo doslova kouzelné. Už seděl u stolu a čekal oběd. Přišlo mu několik zpráv, ihned odpovídal, neměl ani čas pohlédnout na jídlo. Když spatřil, co má na talíři, praštil příborem: „Ty si ze mě děláš srandu, že jo! Víš, že rizoto nenávidím. Je to provokace! Co si o sobě myslíš?“ Strhla se hádka. Marie na jeho nechuť k rizotu prostě jen zapomněla, nic tím nemyslela. Za ta léta, co spolu byli, ho neviděla v tak nepříčetném stavu. Vyčetl jí kamarádky a kamarády, zahálčivý život, její neschopnost v kuchyni i v posteli. Byla v šoku. Kamil odešel, práskl dveřmi a byl pryč. Marie se složila a to doslova. Udělalo se jí zle, ležela na koberci a plakala. Byla zoufalá. Náhle zahlédla jeho mobil. Musel mu vypadnout z ruky, když se tak rozčílil nad rizotem. Mobil zrovna pípne, ona otevírá čerstvou zprávu. “ Kašli na ni, nezaslouží si tě, když si ani nepamatuje, že rizoto nesnášíš.“ Dveře se opět odemykají, vchází Kamil, vytrhne jí mobil z ruky. „Šmíruješ, co?“ Rychle odejde a Marie pláče. Zapomněla. Ona opravdu zapomněla na jeho trauma z rizota. Ani si vlastně neuvědomila, kdo SMS poslal. Byla to tchýně, nebo někdo jiný? Někdo, kdo příběh s rizotem zná? Kamil jí to opravdu opakovaně vyprávěl a ona ten příběh plný šikany neudržela v hlavě. Tehdy byl Kamil ve čtvrté třídě a měl rád rizoto. Všichni se mu smáli, že je hnus, on ale neustoupil. Rizoto bylo na jídelním lístku školní kuchyně na druhý den a spolužáci se připravili. Prý ho pohostí jako krále rizota. Posadili ho ke stolu a dívali se, jak mu šmakuje. Pak se přiznali, že do něj zamíchali namočené psí a kočičí granule. Smáli se jako smyslu zbavení, že mu chutnalo, že sní cokoliv, vysmívali se jeho matce, že neumí uvařit, jemu, že nemá žádné chutě. Neskutečně ho ponížili, urazili a navezli se i do jeho mámy, což nesnášel. Ano, bylo to tak a ona na to zapomněla. Styděla se, bylo jí to líto, snažila se Kamilovi dovolat a omluvit se, ale vždy jí hovor típl.
