Článek
Marie je se svým mužem už patnáct let. Vášeň odnesl čas a dětí se nedočkali. Společné chvíle se postupem času smrskly jen na čas dovolených a občasných víkendů. Marie si zvykla, byla vždy společenská, bez manžela se nenudila a po týdnu se na něj o to více těšila. Jenže Kamil se začal před očima Marie měnit. Začala tušit zradu. Nyní stojí nad propastí a neví, jak se zachovat.
Marie byla vždy velice přitažlivá a zábavná. Co jí chybělo do krásy, dohnala svojí veselou a přátelskou povahou. Kluci a později i muži se mohli přetrhnout, aby získali její srdce. Zvítězil Kamil. V té době studoval vysokou školu, byl perspektivní a pohledný. Pro Marii to byla prostě volba číslo jedna. Marie měla byt po babičce a jakmile Kamil promoval přestěhoval se k ní. Záhy začal podnikat a dařilo se mu. Marie přišla o práci, ale Kamil ji uchlácholil, že bez jejího výdělku se obejdou. Byl ovšem v práci od nevidím do nevidím. Začali se snažit o miminko, to ovšem nepřicházelo, dohodli se, že i bez dítěte si užijí spolu krásný život. Kamil založil firmu, která prosperovala a rozrůstala se, jeho nároky rostly, už nechtěl žít v malém bytě, nechal postavit dům.
Marii bylo v domě ovšem smutno a protože to byla žena společenská, většinu času trávila stejně s přítelkyněmi nebo v nějaké společnosti. Domov byl pro ni ovšem posvátný, na muže Kamila se vždycky těšila, na druhou stranu byla ráda, že má i svůj prostor a s Kamilem mají společné pouze víkendy nebo dovolené. Kamil byl od rána do večera v práci. Jeho firma přesídlila do Prahy a rozrostla se. Pokud dříve chodil Kamil domů až na noc, nyní se objevil až v pátek večer a v pondělí brzy ráno opět zmizel. Marie jejich víkendové manželství nijak tragicky neprožívala, přes víkend byli spolu a přes týden měla volnost. Jejich vztah se jevil jako naprosto harmonický, oba si vyšli vstříc. Marie měla k dispozici auto, měla své přátele, chodila na přednášky do knihovny, do divadla, pečlivě se starala o domácnost. Občas vyrazila přes týden do Krkonoš nebo na Šumavu. Byla skálopevně přesvědčená, že spokojenost je na obou stranách. Kamil přes týden přespává u své matky, má v Praze prostorný dům a víkendy jsou prostě jejich.
Jenže její Kamil se začal měnit. Už nebyl tak nadšený, když přijel domů, už jí kolikrát i zhaněl jídlo, kterým ho v pátek přivítala, začal se zamykat ve své pracovně, nechtěl s Marií vyrazit na kola ani do společnosti. Marie se snažila, možná se vtírala až moc, jednou se po ní dokonce ohnal, že potřebuje klid, má problémy v práci, něco nefunguje tak, jak by mělo. Marie se urazila.
Šla spát, druhý den už nebyl Kamil doma. Telefon nebral, měla o něj strach. Ozval se v pondělí. Má prý moc práce, podnik neprosperuje. A opět vypnutý mobil. Už byla celá nesvá. Sbalila se a jela do Prahy za tchýní. Na druhé zazvonění vykoukla z patra vilky. „Co tu děláš? Kamil tu není, pracuje teď v Boleslavi, to nevíš?“ Marie zírala. Ne, to nevěděla, navíc postřehla úsměšek ve tváři tchyně. „A proč ho vůbec hledáš? Došly ti prachy?“ Šklebila se. Maruška uznala, že nemá cenu něco vysvětlovat, zakroutila hlavou k oknu a jela domů.
Tušila, že něco není tak, jak by mělo. Příští víkend přijel domů. Byl nervózní, stále něco hledal ve skříni a šuplíkách, vyčetl jí návštěvu jeho matky v Praze, nemá nárok ho šmírovat. Poté následovalo udobřování, sobotní dopoledne bylo doslova kouzelné. Už seděl u stolu a čekal oběd. Přišlo mu několik zpráv, ihned odpovídal, neměl ani čas pohlédnout na jídlo. Když spatřil, co má na talíři, praštil příborem: „Ty si ze mě děláš srandu, že jo! Víš, že rizoto nenávidím. Je to provokace! Co si o sobě myslíš?“ Strhla se hádka. Marie na jeho nechuť k rizotu prostě jen zapomněla, nic tím nemyslela. Za ta léta, co spolu byli, ho neviděla v tak nepříčetném stavu. Vyčetl jí kamarádky a kamarády, zahálčivý život, její neschopnost v kuchyni i v posteli. Byla v šoku. Kamil odešel, práskl dveřmi a byl pryč. Marie se složila a to doslova. Udělalo se jí zle, ležela na koberci a plakala. Byla zoufalá. Náhle zahlédla jeho mobil. Musel mu vypadnout z ruky, když se tak rozčílil nad rizotem. Mobil zrovna pípne, ona otevírá čerstvou zprávu. „Kašli na ni, nezaslouží si tě, když si ani nepamatuje, že rizoto nesnášíš.“ Dveře se opět odemykají, vchází Kamil, vytrhne jí mobil z ruky. „Šmíruješ, co?“ Rychle odejde a Marie pláče. Zapomněla. Ona opravdu zapomněla na jeho trauma z rizota. Ani si vlastně neuvědomila, kdo SMS poslal. Byla to tchýně, nebo někdo jiný? Někdo, kdo příběh s rizotem zná? Kamil jí to opravdu opakovaně vyprávěl a ona ten příběh plný šikany neudržela v hlavě. Tehdy byl Kamil ve čtvrté třídě a měl rád rizoto. Všichni se mu smáli, že je to hnus, on ale neustoupil. Rizoto bylo na jídelním lístku školní kuchyně na druhý den a spolužáci se připravili. Prý ho pohostí jako krále rizota. Posadili ho ke stolu a dívali se, jak mu šmakuje. Pak se přiznali, že do něj zamíchali namočené psí a kočičí granule. Smáli se jako smyslu zbavení, že mu chutnalo, že sní cokoliv, vysmívali se jeho matce, že neumí uvařit, jemu, že nemá žádné chutě. Neskutečně ho ponížili, urazili a navezli se i do jeho mámy, což nesnášel. Ano, bylo to tak a ona na to zapomněla. Styděla se, bylo jí to líto, snažila se Kamilovi dovolat a omluvit se, ale vždy jí hovor típl.
