Článek
Když jsem přicházela do domu své kamarádky Markéty, připadala jsem si, jako bych byla v minulém století. Bylo mi sotva sedmnáct, ale její tatínek mě vítal políbením ruky a zval mě do jejich salónu, kde mi hrál klavírní skladby, než se Markéta nevypravila ven. Maminka chodila doma pečlivě nalíčená, v dlouhých šatech, klobouku a v botách. Byla to léta osmdesátá a život v té době už plynul jinak.
Když jsme odcházely s Markétou na skleničku do vinárny, museli rodiče přesně vědět, kam jdeme a kdy se Markéta vrátí. Maminka stála v předsíni a dohlížela na správné oblečení při odchodu. Vem si hlavně čepici a šálu a kozačky. Kdyby to klouzalo, tak se vrať, ať si nezlomíš nohu. A Markéta žila svorně s rodiči, čas od času se vyskytl nějaký ctitel. Nějaká ta nenápadná schůzka během odpoledne Markétě prošla, rodiče byli ještě v práci, ale večer byla Markéta nedobytná. Prostě pokud chtěl mladík pozvat Markétu na večeři nebo do kina, musel napřed navázat dobré vztahy s rodinou. Třeba přinést paní matce kytici a pochopitelně musel také pocházet z dobrých kruhů. A během let se dva, tři chlapíci snažili. Markétě už bylo přes dvacet nebo snad i ke třicítce, ale nic se neměnilo. Ctitel musel dorazit k Markétě domů, pohovořit s oběma rodiči a požádat o svolení, jestli může dceru pozvat třeba do divadla. Slíbit, kdy ji opět doprovodí domů a slib pochopitelně dodržet. Když mi ten princip Markéta vyprávěla, jen jsem koulela očima. Ale ona ho akceptovala. A ostatní vrstevnice včetně mne měly už rodiny, jen Markéta snila svůj sen o princi, který o ni bude tak usilovat, že se podvolí jejím rodičům a přijme jejich zastaralé móresy.
Postupem času se měnila i Markéta sama. Stále měla pocit, že o ni usiluje spousta mužů. Všechny vrstevnice byly dávno vdané, některé i rozvedené, ale Markéta byla jako singl náramně spokojená. Ocitla se snad v jakési bublině, jakoby ustrnula na nějakém vývoji. Její názory a pohled na partnerské sbližování ustrnul na věku nějakých šestnácti let. Každý letmý pohled muže vyhodnotila jako projev velkého zájmu a celé hodiny a dny o něm přemýšlela. Muž, který jí nebyl sympatický, ale přesto na ni i letmo pohlédl a přitom se třeba usmál nebo pronesl nějakou vtipnou glosu, byl v jejích očích už obtěžujícím, na druhou stranu chlapa, který se projevoval stejně, ale zaujal ji, vnímala jako ctitele a dokázala čekat celé měsíce, jestli se onen člověk, ať už kolega, soused nebo muž, kterého častěji potkávala na ulici, odváží k dalším krokům. Očekávala je, přála si je. Jenže ten projev vůbec nic neznamenal, nebyl to ani projev zájmu nebo snad obtěžování.
Markéta se začala ztrácet a věk běžel. Ne tak ovšem Markétě. Nám, jejím kamarádkám, už odrůstaly děti a ona byla stále vyprovázená z domu svojí maminkou, která jí kladla na srdce, že si musí vzít šálu. To nám bylo už okolo čtyřicítky. Ale Markéta byla duchem stále mladá. Žila ve svých představách o zástupech toužících mužů, kteří jsou pouze plaší a nedokážou se rozhoupat k nějaké akci. Občas mi přišlo, že mluvím s nějakým mimozemšťanem, ale ne, Markéta vystudovala práva, je to žena inteligentní a žádný mimozemšťan to není.
A věk nám ubíhá všem stejně. Markéta pochovala tatínka, starala se o maminku, ale stále při našich setkáních mluvila jako holka, které je teprve sedmnáct. Zrovna snila o vzdáleném sousedovi, který vždy, když jde okolo jejich domu, tak kouká do okna přízemní kuchyně. Markéta přemýšlí, jestli se má vynořit za záclonou a zamávat mu, nebo aktivitu přenechat na něm. Aby si náhodou nemyslel, že po něm nějak až moc jede.
Markéta už pochovala i maminku, soused, který se jí líbil, ale ona se neodvážila zamávat na něj za záclonkou, se odstěhoval a do práce nastoupil nový kolega. Opět po Markétě tak kouká. Už ji dokonce i jednou oslovil a dokonce se i usmíval. Chtěl po ní nějaké dokumenty k poslednímu projektu. Na druhou stranu nemůže už Markéta nikdy přijít do místního Penny marketu, který má nejblíže domovu. Je tam prodavač, vypadá divně a nabízel jí, že zrovna končí a odveze ji s nákupem domů. Tak to ne. Bude nějaký divný. K cizímu muži by si přece Markéta do auta nesedla.
A mnohé asi napadne, jak ta naivní Markéta vlastně vypadá. Možná je nehezká. Jenže není. Celý život je to štíhlounká dlouhovlasá blondýna, opravdu pohledná. Zůstala sama, nemá partnera, nemá děti, ale stále má v sobě to očekávání. Snad opravdu věří, že je jí patnáct či sedmnáct a muži po ní šílí, přitom má jen krůček do důchodu, její duše je prostě stále mladá a tak naivní. Delší dobu jsem s ní už nemluvila, ale věřím, že ačkoliv je sama a vlastně opuštěná, tak dokáže žít i z pohledů a úsměvů. Že si je ve své mysli umí tak přetransformovat ke své spokojenosti, že stále celé dny sní o tom princi, který se přece jen objeví, protože už nyní se tak pěkně podíval a stačí jen, aby se rozhoupal.
