Článek
Snad těžké dětství v kombinaci s její psychopatickou osobností vyvolalo u mladičké Miroslavy touhy po vraždění. Rodiče se rozvedli, když byly Miroslavě tři roky. Zůstala s matkou, otec o ni zájem nejevil a prakticky ho nevídala až do svých šestnácti let. Matka byla velice činorodá zdravotní sestra. Ukázkově se starala o své pacienty v léčebně dlouhodobě nemocných, nesnášela zahálku, učila se na počítači, cizí jazyky a stále vyvíjela aktivitu. Její dcera byla naprosto jiná. Všechno chtěla mít rychle odbyté. Matka nastavila pravidla a trestala. Za minutové zpoždění při příchodu ze školy opisování textů, žádné vycházky, jen k plotu, život pouze s dospělými. Miroslava trpěla nezájmem matky, odtažitostí, ale i tresty, které byly pro ni velice přísné. Navíc se ve škole stala terčem šikany. V té době začala snít o zabíjení.
S příchodem puberty si našla přítele. Stal se jím romský mladík s ponurou pověstí, o kterém se říkalo, že seděl za zabití. Matka ji v návalu hněvu surově zbila. Miroslava později nejspíš ze vzdoru zapálila na dvoře altán a pocítila, že ji vzrušují plameny. Napřed to vypadalo, že šestnáctiletá Miroslava bude muset nastoupit do výchovného ústavu, ale ujal se jí otec. Ani soužití s otcem ovšem nebylo ideální. Miroslava sice ukončila svůj vztah s problematickým mladíkem, ale stále měla v hlavě vražedné představy. Vyžívala se ve škrcení koťátek, uškrtila i dva psy svého strýce a spřádala plány na vraždu své babičky, na kterou dostala vztek, že jí neotevřela, když jí nesla dáreček
Po nějakém čase se přesunula do Plzně. Našla si spřízněnou duši. Žila s vietnamským mladíkem a na počátku roku zjistila, že je s ním v jiném stavu. Vrátila se ke svému otci, ale vietnamský partner ji navštěvoval a na miminko se těšil, dokonce chystal výbavičku. Vypadalo to, že se těší i Miroslava, že se nějakým způsobem blýská na lepší časy a všechny chmury odezní. Jenže záhy po porodu devatenáctiletá matka zjistila, že ke své holčičce nic necítí a do pár dní se jí zbavila.
Prostě si vyjela na procházku, vytáhla připravený tkaloun, sklonila se k miminku…Kočárek nechala být, tak jak byl a odešla. Domů se vrátila v klidu až druhý den. Ten samý den ji odvedla policie.
Šla naprosto v klidu a vypovídala o svých vražedných fantaziích. Vražda její holčičky jí přinesla pocit jakéhosi vítězství a síly. Chtěla dokázat své matce, že umí zabít a přineslo jí to potěšení. Vyprávěla, jak toužila zabít už jiné dítě, které k ní mělo důvěru, ale byla v místě, kde bylo hodně lidí. Po této vraždě nabyla prý sílu a troufla by si i na vraždu dospělého. Žádná lítost, nic. Prý by to udělala znovu. Absolutní bezcitnost a vyjádření o touze pokračovat ve vraždění jí vynesly rozsudek doživotí.
Při prvním odvolání zasáhli odborníci, poukazovali na daleko horší případy a hájili Miroslavu, že se nemohla ovládat. Její vraždu přisuzovali poporodní depresi. Trest byl zmírněn na 25 let. Následovalo ještě další odvolání a konečná výše trestu byla v roce 1996 stanovena na 13,5 roku. Na Miroslavu se ve vězení usmálo štěstí. Našla tam svoji životní lásku. Provdala se za svého bratrance. Prohlásila, že svého činu lituje a chce žít normálním životem jako ostatní lidé. Manželé plánovali založit rodinu.
Do hlavy Miroslavy Michekové nikdo nevidí. Umí se ovládat. Může se stát, že se opět promění ve vraždící monstrum, nebo je její temná minulost už dávno za ní a vězení se opravdu postaralo o její nápravu?
Zdroj:
