Článek
Co mají dělat ti, kteří stojí na zastávce a chtějí nastoupit, jsem tedy ještě netušila. Mají mávat? Nebo jim zastaví autobus automaticky, ačkoliv čekají na jinou linku?
Asi měsíc po změně nasedám do autobusu a už dopředu hledám vhodné místo u tlačítka, které zvoní na řidiče a upozorní ho na potřebu vystoupení. Někdy je sedačka daleko, jindy je autobus plný po střechu. Navíc je každý autobus jiný, některý informuje cestující, kterou zastávkou zrovna projíždějí a upozorní na nutnost zvonění při výstupu. STOP se také následně objeví na displayi autobusu. Jenže některé autobusy nemají ani display, ani hlášení. Kdo jezdí jen nárazově, žádné změny netuší.
Autobus se tedy valí kolonami města, je narvaný, řidič navíc přijel se čtvrthodinovým zpožděním. Jestli ho zbrzdila zácpa na silnici, nebo prostě jen vyjel pozdě, nikdo nezkoumá. Každý je rád, že se do autobusu ještě vecpal, protože na zastávce řádně vymrzl a toužil už jedině po teple domova.
Jdu k tyči se zvonítkem, vedle stojí mladá máma. Její dítě v kočárku je nerudné, uklidňuje ho. „Už budeme doma, napapáš se.“ Směje se na malého chlapečka. Působí dost excentricky, na hlavě má stovky růžových copánků a v obličeji piercing. Jedeme. Konečně. Je to ten typ autobusu, který nic nehlásí, ani nikdo nevidí display a netuší, jestli už nějaký cestující žádal o vystoupení. Autobus staví, dovnitř se hrnou další lidé, ale dveře na výstup neotvírá. Mladá máma mačká tlačítko jako o život. Nic. Volá: „Prosím vás, můžete mi otevřít? Já potřebuju vystoupit.“ Nic. Řidič má snad problém se sluchem. Dítě začíná plakat, matka volá: „Otevřete mi ty dveře?“ “ Nezvonila jste, že chcete vystoupit.“ “ Vždyť zvoním.“ “ Měla jste zvonit dřív.“ Autobus nabral všechny nastupující a jede dál. Mladá žena už zvoní jako smyslu zbavená. Na příští stanici vystupuji i já. Zvonit nemusím, už je zazvoněno až dost. Dveře na výstup se konečně otevírají, první jde vystresovaná maminka a najednou se řidič ozve: „Nauč se zvonit, ty nádhero.“ Mám chuť zařvat: Nauč se jezdit na čas, ty krasavče, ale polknu to. Třeba by mně tento řidič příště na zastávce ani nezastavil nebo by mě odmítl vypustit z autobusu, protože budu špatně zvonit.
A tak si tu po městě na výstup zvoníme. Také jsem přišla na to, jak je to s nástupem. Mávat se nemusí. Stačí, aby se někdo nacházel na zastávce, autobus staví. Často na stanici, která bývala vždy na znamení, leží někde v poli a posedává tam třeba dvojice studentů, autobus zastaví a čeká, jestli náhodou nebudou chtít nastoupit. Uvnitř vozu ale zvoníme i na těch nejfrekventovanějších zastávkách. Pokud nezvoníme, řidič dveře neotevře, ani když v zastávce stojí a nabírá nové cestující.
