Článek
Možná to znáte. Nabere vás autobus nebo mikrobus a veze vás na letiště. Svozy probíhají z celého ostrova i z přilehlé pevniny na letiště v Preveze. Některý autobus jede rychleji, jiný pomaleji, jeden objíždí více hotelů a sbírá turisty postupně a druhý frčí od většího hotelu rovnou na letiště. Všechny autobusy ale jedou tak, aby turisté let nezmeškali.
Cesta na letiště
Ten náš autobus se plahočil serpentinami ostrova, sotva funěl a zajížděl k několika malým penzionům. Tu nastoupila rodinka, někde dvojice lidí. Řidič nijak nechvátal, i my byli klidní, musí nás prostě dovézt na čas. Ač je to jen nějakých necelých 40 kilometrů, na cestě jsme byli už téměř dvě hodiny.
Odbavení
Byli jsme naivní a měli radost, že na letišti nemusíme trávit dlouhou dobu. Letadlo mělo odletět za hodinu. Seděli jsme až vzadu v autobusu, takže všichni před námi pochopitelně vystoupili dříve než my. Měli jsme radost, ještě když jsme zamířili k odbavovací přepážce. Žádná fronta. To bylo milé. Předložili jsme naše občanky, manžel, já i dokonce malá pětiletá dcera musí mít doklad, na základě kterého může vycestovat. A najednou Řekyně za přepážkou začaly něco řešit. Něco jim nešlo do hlavy, něco hledaly v počítači a zamítavě kroutily hlavami.
Začaly vysvětlovat anglicky, pochopili jsme, že jsme poslední a všechna sedla vedle sebe jsou už zadaná, dokonce není ani žádná volná dvojice sedaček vedle sebe. Koukali na naši malou Natálku, měly obavy, jestli let sama zvládne. Zbyly na nás sedačky do uličky a celkem daleko od sebe.
Natálce jsme vysvětlili, co se stalo, že bude muset být statečná, všechno odkývala, že dvě hodiny vydrží být sama a bude hodná.
Hororový let
Usadili jsme se, Natálka seděla dvě řady přede mnou, letadlo vzlétlo. První hodina byla naprosto pohodová. Pán s paní sedící vedle naší Natálky, jí nabídli bonbon, byli milí. Jenže v druhé polovině cesty jsme vlétli do nějaké bouře a letadlo začaly trápit turbulence. Viděla jsem, jak se Natálka celá schoulila do klubíčka. Po několikátém propadu letadla začala kvílet a za chvíli doslova ječet: „Maminkó, Tatínku, já nechci umřít. Spadnemé.“ Volala jsem na ni, že se nic neděje, že je to jen bouřka, že bude všechno dobré. Ne, Natálka řvala víc a víc. Nemohli jsme k ní, museli jsme být připoutaní.
Hrůza, strach a bezohlední cestující
Prosila jsem pána, který seděl vedle mojí holčičky, jestli by si se mnou nevyměnil sedadlo. „No to bych si teda nevyměnil, koukejte, jak ten pilot letí, manželce je z toho letu zle, já ji tady samotnou nenechám. Měli jste se postarat, abyste s holkou seděli, ta nám tady teď řve jako pominutá.“ Snažila jsem se vysvětlit, snažila se omluvit. Nic platné. Vedle mne seděla mladá dvojice. Slečna byla bledá a mladík ji držel za ruku. Dívka jen šeptala. „Lásko, my tu umřeme, umřeme spolu…“ Ne, ty jsem o výměnu nežádala, sama ta dívka byla na pokraji zhroucení. Můj muž mi ze své sedačky v uličce vysílal omluvné pohledy, ani jemu se nepodařilo sedadla vyměnit.
Všichni seděli jako zařezaní. Dobře viděli, co se v letadle děje. Viděli malou plačící holčičku, která volá své rodiče. Nikdo nenabídl výměnu dvou sedadel vedle sebe. Naopak jsem zaslechla velice ostrý hlas: „Neumíte si toho spratka uklidnit? Kdo to má poslouchat?“
Doufala jsem, že ji utěší ten pár starších lidí, kteří jí dali bonbon a seděli vedle ní, ale nechtěli si vyměnit sedačku. Ne, ti se jen odtáhli, jako by byla prašivá. Brečela a křičela, strachy bez sebe.
Výzva letušek
Během turbulencí jsou i letušky usazené a neprochází letadlem. Z reproduktoru se ozval hlas: „Jak jste byli informováni, prolétáme bouřkou a čelíme mnoha turbulencím, prosím, zachovejte klid, jedná se o běžnou situaci. Naléhavě prosíme rodiče plačícího dítěte o jeho zklidnění.“
Byla jsem naprosto nešťastná, nemohla jsem zachránit svoji nešťastnou holčičku, nikdo mi nebyl nápomocný. Nemohla jsem vyhovět výzvě letušek. „Natálko, neboj, to je jen bouřka, ta se brzy přežene. Vždyť to znáš z té pohádky.“ Moc jsem nevěřila, že to zabere. Ale Natálky pláč opravdu začínal utichat. Bouřka slábla, turbulence ustávaly. Pomalu jsme šli na přistání.
Nikdo se nás nezastal, nikdo nám nevyšel vstříc
Konečně jsem vzala svoji holčičku do náruče. Nikdo nám nepomohl, každý myslel jen na sebe. Ještě na nás pohlíželi divně. Nechali jsme sedět malé dítě samotné. Nikoho nenapadlo, že za to vůbec nemůžeme. My byli jen ohleduplní a doufali jsme v dobrý průběh. Měli jsme rovnou u odbavení říct, že tak to nepůjde, že prostě chceme sedět s dcerou, je ještě malá a nemůžeme za to, že náš svozový autobus dorazil na letiště jako poslední. Sedadla v letadle pochopitelně nebylo možné rezervovat dopředu. Kdo jak přišel, tak dostal.
