Článek
Celý den byl pohodový, lehký oběd, procházka, příprava nějakých chlebíčků, pohádky, slavnostní večeře, kdy smažím kapra a dětem kuřecí řízky, protože ty nejedí žádné ryby, natož kapra. Nepořezala jsem se, kost nikomu nezaskočila, stromek stál a svítil tak jak měl. Rozbalování dárků proběhlo na pohodu. Žádné hádky a křik. Všichni jsme byli spokojeni, děti si hrály s novými dárky a my seděli u pohádky a chroupali cukroví.
Bylo okolo osmé hodiny a ozval se zvonek. Takový důležitý, dvoje dlouhé zazvonění. Kdo to může být? Sedím dál na gauči a zdvihat se mi vůbec nechce, ale děti zbystří. „Přišel, on přišel, ale nevěděl, že jsme už jedli.“ Napřed jsem nechápala, kam míří, ale pak mi docvaklo. Ano, držíme v rodině tradici už po několik generací. O Štědrém večeru se prostírá o jeden talíř navíc. Pro náhodného příchozího. Děti si napřed lámaly hlavy nad tím, kdo má tedy vlastně přijít, bylo tehdy těžké jim vysvětlit, že je to taková tradice a ani my vlastně nikoho nečekáme. Nakonec v talíři navíc skončily kosti z kapra, děti se už nepídily a talíř nechaly být talířem.
Jenže nyní někdo zazvonil, pro ně to byl prostě ten náhodný kolemjdoucí, který jde k nám na řízek a salát. Kdo jiný by zvonil, že, všichni sedí u stromečku. Magda i Vilém vyskočili a běželi otevřít, aby přivítali toho pocestného, vyhodili z talíře, který dosud ležel na stole, ohlodané kapří kosti a naložili mu porci jídla. Jenže já na pocestného až tak nevěřím, kdo ví, kdo zvoní, odhazuji nakouslé cukroví a běžím za nimi.
Bydlíme ve starém řadovém domku, který má dveře rovnou na chodník. Vzadu máme malou zahrádku. Hned u dveří tedy může číhat kdokoliv. Jsem to já, kdo opatrně otevírá dveře a vykukuje. Ne, na chodníku už dávno nikdo není. Asi si z nás někdo vystřelil a jen tak zazvonil. Děti jsou zklamané, je jim líto, že nepřišla tajuplná návštěva. Jenže na prahu leží dortová krabice převázaná mašlí. Magda se po ní už sápe, já třeštím oči. Vždyť tam může být bomba, rychle zpytuji svědomí, jestli bomba je určená mně nebo manželovi, kdo z nás by mohl být terčem útoku, ale svědomí máme určitě čisté. „Milané, můžeš sem jít?“ Volám poté, co jsem zabránila Magdě vrhnout se na neobvyklý dar na zemi. Milan, tedy manžel, se připloužil a já ukázala hlavou na krabici. „Hmmm, asi nějaký dárek. Nemáš náhodou milence?“ Vidí, že se mne dotknul, shýbá se ke krabičce, poťukává, pošupuje s ní. Děti stojí napjaté jako struny. „Hele a nedala ti sem ta tvá asistentka náhodou cukroví? Má přes metrák, asi jí přijdeš hubenej.“ Inu krabička by tomu odpovídala. Nyní jsem se zase já dotkla manžela, normálně bere krabici do ruky a rozváže stuhu.
Uvnitř je bílé koťátko s černými tlapkami. Trochu se třese, je mu zima. „Jé, Ježíšek nám přines koťátko.“ Magdička je nadšená a Vilém také. Jejich ruce se natahují po kotěti, tisknou si ho k sobě, pusinkují ho. „No tak tady máš to moje cukroví.“ Dí manžel. Na mne jde mrtvice. Zařekla jsem se, že zvíře mi nesmí přes práh. Mám dost úklidu po dětech i po tom svém chlapovi. Neustále sbírám po nich talíře a ponožky a ještě abych vysávala nějaké chlupy. Ani omylem, kočka jde z bytu.
Ten krásný dojem z celého dne byl rázem pryč. Někdo nám sem strčil kočku, kterou nechtěl. Trochu se třesu, mám vztek. Mačkám v rukách tu zpropadenou krabici a velím. „Kočku dejte ihned do bedny, okamžitě ji odvezeme do útulku.“ Jenže to bílé koťátko už pije v kuchyni mléčko z pudinkové mističky. Děti ji hladí a dohadují se, u koho bude spát v posteli. „Ne, kočka tady nebude! Okamžitě jde pryč!“ Kéž bych si raději rozřízla ruku, nebo spolkla kost. Toto je mnohem horší nadělení. Děti mne snad neslyší, jsou z kotěte nadšené a já, jako bych neexistovala. Začnu být důraznější, možná dokonce mne popadá hysterie. Napřed začne brečet Vilém, pak Magda, tisknou to chlupaté stvoření mezi sebe. „Tak my půjdeme s ní do útulku. Ty jsi zlá!“ A mám to. Tak já jsem zlá. Blíží se Milan. Klátí se na svých dlouhých pavoučích nohách a v obličeji mu hraje pobavený výraz. „Ježišmarjá, jedna kočka. To je toho. My jich měli doma pět a taky se to nezbláznilo.“ Dostal mě. „Jo, nezbláznilo, ale taky jste měli doma pořád chlív. Všude jen chlupy. Tvoje máma mi nabídla štrúdl a byl samej chlup. Chlup plaval i ve svíčkový, a když jsem od vás přišla domů, měla jsem kalhoty samej chlup. Nechci tady žádný chlupy.“ Je mi to líto a jdu brečet do koupelny. Přicházejí děti. „Maminko, ty nejsi zlá, ty jsi jen taková pořádná, ale my ti pomůžeme. Vyneseme smetí a uklidíme si hračky, a kdyby byly chlupy, tak je dáme taky pryč. Koukni se, jak je ta naše Sněhurka krásná.“
Vzala jsem ji na milost. Napřed se mě bála, cítila, že jsem ji nechtěla, ale nakonec se dokázala přitulit i ke mně. A chlupy? Nějaké jsou, co nadělám, Sněhurka za to nemůže. Na letošní Vánoce jsem jí nakoupila i malé dárečky.
