Článek
Já dělala, Hynek studoval, já byla veselá, on spíše přemýšlivý. Líbil se mi a já jemu také. Začali jsme spolu chodit po tom, co jsme se potkali v kempu na Mácháči. Rozehnala jsem houfy ctitelů a žila pro něj. Těšila se, až do mé garsonky přijede na víkend. Po třech letech dostudoval, po několika dalších měsících už následovala svatba. Byl dost nemluvný, ale přesto jsme si rozuměli. Láska a sex nás dokázaly spojit neskutečným poutem. On budoval kariéru, já chodila do práce více méně z povinnosti. Po revoluci mé místo zrušili. „Buď doma, lásko, já po tobě nic nechci, uživím nás oba.“ Ale to se mi nechtělo. Potřebovala jsem lidi, chtěla jsem společnost. Jenže volná místa byla jako zázrakem vždy už obsazená, nastoupit do práce se mi prostě nedařilo, ať jsem chtěla jakkoliv. Ale na druhou stranu jsem byla pyšná na Hynka. Nechce, abych někde pracovala, je to od něj milé. Takže jsem se více uzavřela. Už jsem měla jen domácnost a starost o něj. Uvařit, vyprat, naklidit. Z mojí garsoniéry jsme se rychle přestěhovali do pěkného 3 +1 v novostavbě, ale stejně mu to nebylo dost dobré. Chtěl barák. Já ne. Byla jsem městská holka, proč se starat o zahradu a do města to mít třeba tři kilometry. Začal být nevrlý. Už měl vyhlédnuté místo, pozemek za babku a barák mohl stát do roka. V té době už byl spolumajitelem stavební společnosti.
Vařila jsem, pekla a uklízela. Prala a také o sebe dbala, když mě chtěl vyvést do společnosti. Ale najednou jsem zjistila, že už tak po společnosti, kde by se mohl se mnou blýsknout, nestojí. A pak jsme začali stavět chatu. Velkolepou stavbu nad řekou, s velikým pozemkem. Ukecal mě. Začaly hádky. Já chtěla něco, ale on byl zásadně, proti. Chtěl vše jinak, než jsem si já představovala. Všechno vybetonovat a vydláždit. Malá okna a žádné podsklepení. Můj názor nesnesl, argumenty nepřijal.
Už jsme nebyli dávno jedno tělo a jeden prožitek. Byli jsme dvě rozdílné osobnosti bez jakéhokoliv souladu. Táhlo mi na čtyřicet a ujížděl mi vlak. Děti nikdy nepřipustil. Nechtěl je, zakázal mi otěhotnět. Byla jsem hloupá a chápala to tak, že se s nikým nechce o mě dělit, protože mě strašně miluje.
A pak jezdil domů čím dál, tak míň. Nemohla jsem se mu dovolat, číslo je nedostupné, hlásil mi telefon. Seděla jsme doma, skleslá a zpocená. Vařila jsem jeho oblíbené plněné knedlíky uzeným masem. Z masa jsem měla ještě uzenou polévku. Měla jsem nachystaný šampus, který otevřu, protože jsem právě zvládla dát do pořádku naší nově postavenou chatu a už za týden jsme mohli vyrazit na náš první dovolenkový víkend.
Tak dlouho jsem čekala, až mne přepadlo spaní. Přišel v sobotu navečer, prý měl moc práce. Chápala jsem ho. Je to on, kdo nosí peníze, musím ho prostě pochopit. Usedl ke stolu, byl evidentně vyhládlý. Nahřála jsem uzený vývar s masem, bramborem a rozšlehaným vejcem. Snědl beze slova plný talíř a lžící vylovil nejmenší zbyteček. Knedlíků si poručil sedm, prý je to šťastné číslo. Dojedl, vylízal talíř. Já se na něj smála, těšila se na společný víkend, kdy budeme kolaudovat dostavěnou chatu.
Ne, on se neusmál. Jeho výraz byl tvrdý. Natáhnul nohy, odstrčil talíř, do kterého předtím odložil vidličku a nůž. „Pochop, je konec. Už si spolu nemáme co říct. Není to jen o jídle. To ti nedošlo? Mám jinou, jdu za ní.“ Až nyní se jeho maska změnila. Nebyl to úsměv, spíš škleb. Odsunul celý stůl takovou silou, až talíř spadl a za řinčení se rozbil o dlaždice kuchyně.
Seděla jsem ochromená. On odešel. Já nechápala. Vše snědl, vylízal talíř a řekl, že odchází, že to není o jídle. Má jinou.
Léta jsem mu dělal služku, léta se starala jen o něj, přesně jak chtěl. A teď má jinou. Věřila jsem mu, neprověřovala. Udělalo se mi zle. Strašně moc zle. Jakoby nastal konec světa. Konec všeho, konec iluzí. Opona se zatahuje. Končí představení, končí život.
Skončila jsem v léčebně. Chtěla jsem se vším skoncovat a vylezla na střechu našeho paneláku. Svět se mi zhroutil. Obětovala jsem sebe, své přátele a známé. Obětovala jsem svoji práci. Dělala jsem to, co mě nebaví a jen proto, že to chtěl a já ho milovala a slepě mu věřila. Vařila jsem a uklízela, prala a dělala hospodyňku. On to tak chtěl a já se podvolila. Byla jsem hloupá a naivní. Zůstala jsem bez přátel, které jsem kvůli němu obětovala, bez dětí, které on nechtěl a s rodinou rozhádanou právě kvůli němu.
Po dvaceti letech se na mě vykašlal. Ten pan hodný a milý. Ta perspektiva mého života, kterou mi doporučovala rodina. Pan dokonalý, který se dokázal svým žvaněním tak zalíbit. Ten chlap, který vylízal do posledního zbytku talíř s mým jídlem, říhnul si a řekl mi, že na mě kašle. Že má jinou. Je skvělá, chce chodit do divadla a do kina a cestovat a všechno ji zajímá. A co já? Chce se mi řvát. Já taky chtěla do kina, chtěla jsem na výlety, ale nikdy nebyl čas. Chtěla jsem dítě, ale ani to nechtěl. Ne, dítě nám jen sebere čas. Ta jeho děcko má. On si dítě nemůže vynachválit. Prý jiný a lepší život s dítětem.
