Článek
Jdeme dobře známým lesem. Smrčky, vysazené před pár lety do pruhu, vytvořily smrčinku jako stvořenou právě pro hříbky. „Jdu to okouknout, jestli tam už nerostou.“ Děl manžel a zmizel v houští. Mně se tam moc nechtělo, znáte to, prodíráte se houštím, větve vás šlehají do obličeje, motáte se do ostružiní a do košíku padá jehličí. Vylezete s hlavou plnou větviček a listí a jste rádi, že jste nepřišli o oko. Já raději šla cestou vedle smrčiny. Kolikrát jsem našla hříbky právě tady na té pěšině, tak na co lézt do houští. Za chvíli slyším manžela, jak se prodírá kousek vedle mne. Jdeme zároveň. „Tak co, je tam něco?“ Neodpovídá. Ale to mi dělá celkem často. Moje otázka mu přijde hloupá a nehodná jeho odpovědi. Tak jdeme dál. Manžel se někam vzdálil, nyní ho vedle sebe neslyším. Po chvilince je už opět sotva tři čtyři metry vedle mě v houštině. „Tady na cestě nic není. Co u tebe?“ Nic, ticho, jen šustění větví. Nyní slyším hrabání. „Přece jsi jen něco našel?“ Nemluví, asi vyhrabal prašivku, to je jasný, to mi neodpoví. To je stejný, jako když dělal záhon, zlomil při tom lopatu a já se ho nic netušíc zeptala, jak to jde? Z očí metal blesky a neřekl nic. „Hele tak už vylez, dojdeme spolu k posedu a otočíme se zpátky k chatě.“ Pokouším se dál o konverzaci. Už mě štve. Leze pořád roštím, bude plnej lesního bordelu, jehličí zasekané všude. „Vylez ven. Vím, že tam nic není.“ Hlas mám už naštvaný. A on odpověděl: „Chrochro chro….“ Tedy nevím, jak přesně to řekl, ale tohle rozhodně manžel nebyl. Ztuhla mi v žilách krev. Já jdu celou dobu vedle divočáka, a ještě si s ním povídám. Stála jsem jako zkamenělá.
„No konečně ses zastavila a počkala na mě. Já jdu celou dobu za tebou a ty běžíš jak splašená, že tě nemůžu dohnat.“ Můj manžel. Moje zlatíčko, moje záchrana. Fuj, to byl tedy zážitek. Tak do tohohle roští já do smrti nevlezu, i kdyby tam rostly kilové hřiby. Ať si je prasata raději sežerou.
