Článek
Žádné malé děti už na mě nevisí a já tudíž chtěla udělat něco pro své zdraví. Manžel přislíbil, že za mnou bude o víkendech jezdit, abych se neustýskala, takže se mi odjíždělo lépe. Dovezl mě do lázní a vynesl mi kufr až na pokoj. Měla jsem krásný dvoulůžák s balkónem. Přesně tak, jak jsem si přála a už před dlouhou dobou požadovala.
V lázeňském hotelu byli milí a vyšli mi vstříc, nicméně balkónových pokojů mají prý celkem dost. Krásný výhled na kolonádu, co víc si přát. Zima se už hlásila prvními sněhovými vločkami, ale v pokoji bylo pěkné teplo. Dokonce se přede mnou už ubytovala má spolubydlící. Na jednom ze dvou nočních stolků ležely její papíry. Pod postelí vyrovnané boty. Dle papíru byla paní starší než já, byla jsem ráda, chtěla jsem klid na lázeňskou léčbu, hlavně odpočívat. Akorát ty boty mi k ročníku v papírech moc neseděly. Byly to několikery botky tak na dvacetiletou výstřední expertku.
Nijak jsem nepátrala, vybalila jsem si, šla udělat manželovi papá a na procházku po lázních. Vcelku vymrzlá jsem se vracela do pokoje a už jsem se těšila na moji spolubydlící. Po roce náročné léčby a kovidového roku, kdy jsem trávila celé období mezi nemocnicemi a rodinou, jsem byla i ráda, že si s někým popovídám.
Otevírám dveře a už mě vítá: „Ahoj, já jsem Helča.“ Jsem ráda, že Helču poznávám. Ovšem hned druhá věta mě odhodila jako zásah elektrického proudu. „Hele, ty hrozně smrdíš, víš, to já nesnáším, ty kouříš a to já nemůžu cítit. Já taky kouřila, ale už jsem přestala, když to dneska cítím, tak nemůžu dýchat a můžu snad i omdlít.“ Omdlít se chce mě. Chce se mi alespoň strašně brečet a stulit se manželovi do klína. Ano kouřím, přiznávám. Nikde jsem to netajila, přiznala i při žádosti o lázně, proto jsem chtěla ten balkón. Než jsem ovšem jela do lázní, všechno jsem vyprala a hlavně měla většinu věcí nových. Kabát, svetřík, kalhoty, spodní prádlo.
A zatímco já se omlouvala za svoji neřest a rudla a toužila se propadnout pod zem, tak Helča jela to své. Kouřit přestala, protože ji očaroval šaman. Dneska to nesnese, je jí z toho zle. Do lázní jezdí každý rok, má špatná záda a dobrého kamaráda doktora, který jí lázně vždycky napíše. A tak dále ještě půl hodiny. Musela jsem odejít na večerní procházku. Tak strašně mě mrzelo, jak to dopadlo, marně jsem očichávala svoji bundu a toulala se ulicemi. Pozdě večer jsem se vrátila na pokoj a Helča pokračovala. Dozvěděla jsem se, že do práce nechodí, má hodného partnera, kterému to nevadí. Také syna, který žije kdesi v zahraničí a daří se mu výborně a tak dále a také pochopitelně to mé strašné kouření a jak mám přestat. Chodit na balkon? No to neexistuje, prostě buď ven, ale co ven, nekouřit.
Byla jsem už plně informovaná o jejím životě do nejmenšího detailu, o tom, jakou měla vždycky strašnou smůlu na spolubydlící v lázních, jedna neudržela stolici, další chtěla spát už v devět večer a další a další šílené typy, na které narazila. Ale vždycky se to prý vyřešilo. Šla prý na recepci a oznámila, že takhle to dál nejde, ještě se jí omluvili a přidělili jí pokoj lepší, prostornější a tak dále. Poprosila jsem jí, jestli by i tentokrát nemohla dojít na recepci, sdělit, že se mnou nemůže být v pokoji, protože odporně smrdím, že mě by zůstal ten pokoj s balkonem, na který bych si třikrát za den skákla na cígo a ona by měla ten lepší s vířivkou, ale to prý ne, ať jdu já, ona byla v tomto pokoji první, tak ho chce. Už se mi chtělo spát. Spíš se mi chtělo vypařit se a nebýt. Ještě z polospánku jsem kývala, jak je její rodina skvělá. Zachumlala jsem se až k bradě, Helča nesnášela teplo, dělalo se jí mdlo, musela větrat. Oblékla jsem si také zimní tepláky a posléze i teplou mikinu. Je pravda, že se zeptala, jestli mi to nevadí. Mně už nevadilo nic. Zašeptala jsem jen, že zítra to vyřešíme. Že prostě takhle to nejde.
Usnula jsem s pocitem, že přece nejsem bačkora a všechno dokážu vyřešit. Už od pěti hodin pobíhala jako tryskomyš po pokoji, sprchovala se, mazala krémy, dávala si masky, a když jsem otevírala nateklé oči po pár hodinách spánku, nechala se slyšet, že jí ke spaní stačí jen čtyři hodiny a ráno se prostě musí upravit, aby trochu vypadala. Jasně. Vtělit se do dvacítky po šedesátce dalo celkem dost práce. To jsem chápala. „Jo a víš, že děsně chrápeš?“ Ještě mě uzemnila. „Já jsem dneska nemohla spát ani ty svoje čtyři hodiny, furt jsem na tebe mlaskala a strkala do tebe.“ Ano, věděla jsem, že asi chrápu. Chrápe člověk, který spí tvrdě a leží na zádech. Po včerejšku jsem byla tak vysílená, že jsem spala spánkem spravedlivých a má poloha na zádech? Dříve jsem spávala vždy na boku. Potom, co jsem absolvovala těžkou operaci a musela spát výhradně na zádech, jinak to možné prostě nebylo, jsem si na polohu zvykla. Je pro mne i nyní ze zdravotního hlediska šetrná. Ještě jeden dotaz na to, jestli by Helča nebyla ochotná, jít na recepci ten náš problém rozseknout. Ne nebyla. Tak jsem šla já.
„Dobrý den. Je vše v pořádku?“ Ptá se recepční, když vidí, jak nervózně postávám u jejího pultíku. „Ne, není to v pořádku.“ Recepční kulí oči a čeká moji stížnost. Mile se usměje a ptá se, co mě trápí. „Moje spolubydlící se mnou nemůže být v pokoji, protože smrdím a chrápu.“ Recepční je téměř v mdlobách. Trochu koktá a ptá se, co jako s tím. „Chci jednolůžák. Já bych si na její vrtochy zvykla, ale nebudu svoji spolubydlící obtěžovat a nepřetržitě to poslouchat. Ráda, bych tedy zůstala v pokoji s balkónem, který jsem si vyžádala a který jste mi zajistili, přiznala jsem v dotazníku, že kouřím, ale spolubydlící trvá na tom, že pokoj chce pro sebe, ale se mnou být nemůže.“ „Prosím a jaký jste pokoj? 405? Aha, Helena Hlaváčková. No, tak to je jasné. Ta má každý rok problém.“ Tak vyřešeno. Doplatím sice cachtu, ale budu mít klid. Nikdy by mě nenapadlo, že sdílet pokoj s cizím člověkem může být nemožné. Já jí smrdím a chrápu, ona zase neskutečně žvaní, téměř nespí a potřebuje v pokoji maximálně 17 stupňů, takže neustále větrá. Prostě to by nešlo. Ustoupila jsem. Hlaváčková ať se udáví. Za klid to stojí. Můj nový pokojíček byl útulňoučký, balkónek měl také, výhled sice do špinavého dvora, ale to jsem vůbec neřešila.
A jak jsem byla šťastná, že jsem sdílela stůl v jídelně se třemi příjemnými spolustolovnicemi. Dvě z nich si zaplatily jednolůžák rovnou dopředu. Mne by to tehdy ani ve snu nenapadlo. Svůj nový pokojíček jsem si užívala plnými doušky. Chodila jsem spát brzy, mohla si chrápat, jak jsem chtěla a třeba i vylézt na balkónek a zapálit si tu proklatou cigaretu. Helča obíhala při každé večeři mladší osazenstvo hotelu a domlouvala zábavné večery ve společnosti. Ve Varech bylo příležitostí dost. Okované kozačky, drahé kabelky, červená kožená bundička, krátká sukýnka. Diblík, na kterého platí pořekadlo zezadu lyceum, zepředu muzeum. Na nějaké dušení z pachu cigaret, které cítí údajně na dvacet metrů, rozhodně nevypadala. Pokud se jí podařilo vetřít mladším na jejich tah, celá zářila. Pokud ne, seděla alespoň do noci na baru.
Blížil se konec pobytu a šla jsem uhradit těch několik tisíc za svůj luxusní klídeček v maličkatém pokojíčku. Ačkoliv mi maminka nabízela, že mi pokoj zaplatí, přeci jen z invalidního důchodu to byly pro mne celkem šílené peníze, tak jsem odmítla. Úspory byly a za ten klid to stálo. A tak zase stojím u recepčního pultíku a žmoulám v ruce platební kartu. „Jdu zaplatit jednolůžkový pokoj.“ Recepční o incidentu na původním pokoji 405 nic neví. Tak vysvětluji, že se mnou nemohla být má spolubydlící a kvůli čemu a tak že jsem si vzala jednolůžák. A recepční vykulí oči a povídá. „Ale to né. Takhle se to tady neřeší. Je poslední turnus sezóny a pokojů máme volných opravdu hodně. Pokud si hosté nesednou, což se stává často, že jedni chrápou a druzí nemohou spát a máme volné pokoje, tak je prostě rozdělíme. Nic neplatí. Ani vy nic nebudete platit. Vždyť paní Hlaváčkové zůstal ten velký pokoj, byla v něm sama a také nic neplatí. To by nebylo spravedlivé.“
A nyní zírám já. To jsem nečekala. Jsem ohromena. Spravedlivé by to asi nebylo, ale v takto chápavý postoj jsem nemohla ani já věřit. Děkuji a děkuji a vůbec děkuji. Helča byla prostě sběhlá lázeňská návštěvnice. Dokázala si získat pro sebe zdarma ne jen jednolůžák, ale rovnou pokoj dvoulůžkový. Na každého se něco našlo, každému se dalo něco vytknout, co nebylo možné akceptovat od pravidelné návštěvnice lázní Heleny. Šlo jen o to, dobře podat nemožnost soužití. Jedna spolubydlící měla větry, druhá sténala ze spaní, třetí nedoběhla na záchod, čtvrtá chtěla v pokoji pořád topit, ale Helena nemohla mít teplotu vyšší než 20 stupňů. Jedno, že jdete rozpařeni z horké lázně. Helena je alergička a mohla by na to doplatit těžkým záchvatem. To přece nikdo nechce. Já jsem prostě smrděla a ještě k tomu chrápala.Ať už šla žádat sama, nebo vyslala svoji oběť, kterou před tím psychicky vysála jako pavouk mouchu v síti.
Pokud bych náhodou ještě někdy vyrazila do lázní, tak už jedině do jednolůžáku. Toto už zažít opravdu nechci, ani když to nakonec dopadlo všechno po finanční stránce výborně. Cítila jsem se tehdy ale psychicky fakt mizerně a nikdy už bych tyto pocity zažít nechtěla. Stejně jako u delšího plánovaného pobytu v nemocnici, či kdekoliv jinde. Lidé jsou různí a ačkoliv jsem byla přesvědčená, že jsem strašně tolerantní, tak s touto zkušeností jsem názor změnila. Můžu prostě někomu silně vadit já a i mě nakonec vadí zvyklosti druhých.
