Článek
Je přibližně poledne, všední den a jedu autobusem z Prahy. Na zastávku přiťapká seniorka, ve frontě nás v tento čas moc nestojí, určitě si každý sedne, ačkoliv v autobusu už pár lidí bude, naše zastávka není první nástupní. Paní chce mít asi jistotu, aby se opravdu posadila, postaví se suverénně do první pozice. Nikdo jí nic neřekne, přece jen má věk a opravdu se určitě usadíme všichni.
Hned po nástupu paní vytvořila jakýsi špunt, stojí a rozhlíží se po sedadlech, konečně pokračuje a mohou nastupovat další. Jdu hned za ní, dvojička, která nastoupila přede mnou, se usadila na první sedadla. Paní se náhle zastaví nad sedadlem uprostřed autobusu, na kterém sedí žena středního věku. Ta je zahloubaná do svého mobilu. “ Potřebovala bych si tady sednout.“ Dí ta starší dáma. Mladší nic, nevnímá, stále studuje svůj mobil. “ Haló, paní, chci si sednout.“ Skloní se jí k uchu a skoro křičí. Mladší žena se vyděsí. “ Cože, prosím? Jak tady? Ten autobus je skoro prázdný a tady sedím já. Máte místo hned tady vedle, nebo kdekoliv jinde.“ Mladší žena je vykulená, nevěří svým uším, vždyť je okolo spousta dalších volných míst, proč si má přesedat? Ostatní cestující se odtrhli od svých telefonů a sledují ten unikátní střet. „Já potřebuju sedět tady.“ „Aha, pardon, vy asi máte tohle místo vymezené, že?“ A seniorka na to: „Já mám problémy s chodidly. „Žena jí ale klidně odpoví: „Pro lidi s problémy jsou přece ta modrá místa.“ A dodá: „Vy důchodci si myslíte, že můžete všechno.“ „No vaše místo to také není, nebo ho máte snad vymezené vy?“ Mladší paní vstává a ženě s problémem s chodidly uvolňuje sedadlo, přesunuje se na úplně volnou sedačku vedle. Zhruba sedmdesátiletá paní se usazuje s potutelným úsměškem ve tváři. Zvítězila.
Někdo jen zírá, někdo kroutí hlavou. Ani já nechápu. Od předních dveří k prostředním musí cestu překonat každý tak jako tak. Penzistka neměla ani hůl, ale opravdu šla pomaleji. Snad by se mohla bát toho, že když nebude sedět poblíž prostředních dveří, tak nedokáže včas vystoupit. Jenže ostatní sedadla u dveří byla zcela prázdná. A navíc ta forma a tón, kterým pronesla svůj požadavek. POTŘEBOVALA BYCH SI SEDNOUT. Oznamující, nesmlouvavé, jedovaté. Jinak by znělo: „Nezlobte se, ale mám zdravotní problémy a toto sedadlo mi nejlépe vyhovuje, nemohla byste si, prosím, přesednout? “
Jo, starého psa novým kouskům nenaučíš. I ti mladí, kterým je často spíláno za nevychovanost, nad jejím chováním žasli. Není to o věku. Ten, kdo se ve stáří chová jako hulvát, byl hulvátem už jako mladý. S věkem se hulvátství možná jen trochu umocnilo.
