Článek
Celá léta jezdíme na chatu, kterou milujeme. Jezdíme tam odpočívat, občas něco zvelebíme, ale hlavně máme rádi ten klid u lesa nad řekou. Není to žádná chatová osada, jen pár chat na palouku. Se všemi sousedy se známe, ale už to není tak, jako dříve, kdy se sousedé z chat scházeli u společného ohně a klábosili. Ovšem známe se, tolerujeme se, rádi popovídáme, vyměníme vypěstované okurky a rajčata za vyuzenou klobásu nebo upečený koláč. Až mezi nás vtrhl jakýsi Král. Malá chata Šlachtových už byla dlouho prázdná. Potomci o ni zájem neměli, Šlachtovi byli už staří a nejezdili. A tak chatu prodali. Koupil ji nějaký Král a přesně tak se už čtyři roky chová. Čert nám ho byl dlužen.
Jenže chata byla malá, Král ji koupil levně a začal ji přestavovat. Od prvního dne začal pikovat, sekat, řezat, brousit. Staré věci z chaty pálil na ohni, takže smrady z igelitu nebo lina a kdo ví čeho, se staly součástí víkendových večerů. Když už nepracoval na chatě, tak alespoň sekal trávu. Asi ji nemá rád, mýtí ji křovinořezem, což znamená, že je celý den postaráno o řev motoru. Jiné dny řeže motorovkou polínka, nebo větve stromů. Celé dny jen ječí na ženu a dceru. „Mariéééé, co tu dělají ty šutry, ty měly být dávno pryč! Luciéééé, přines mi pivo, mám žízeň.“ A ženské lítají. K tomu všemu vyhrává rádio na plné pecky, aby bylo slyšet přes řev motorů.
Loni zabušil na chatu Vokáčových, že musí porazit stromy, které mu brání výhledu. Vokáčovi se slzou v oku všechny stromy vykáceli. Panu Panýrkovi sdělil, že se mu líbí jeho parkovací místo, které si vytesal ve svahu, že tam bude parkovat taky. A někdy bude potřebovat dvě nebo tři místa, to, když mu přijedou na chatu příbuzní. Pan Panýrek pokýval. Inu dvě auta se tam asi vejdou, ale když přijedou Královi dříve ve více autech, tak má Panýrek smůlu. Je pravda, že parkovací místo neleží na jeho pozemku, ale měl s ním tolik práce.
Královi mají také dva pejsky. Jsou to nějací kříženci. Celé dny pobíhají bezprizorně v širokém okolí, vrhají se na nohy procházejícím turistům i ostatním chatařům. Přímo nekoušou, ale chytají pantofle, vyskakují, drápou do lýtek. Volně vbíhají do pootevřených chat a sežerou, na co dosáhnou. Mají volnost. Pokud je páníček přece jen okřikne, vůbec na něj nereagují. K sousedům Kučerovým přijel syn s labradorem. Tak hodného a poslušného psa jsem ještě neviděla. Jenže nic platné, že Kučerovic pes se držel jen u chaty, stejně přiběhl Král, ať si psa zavřou do chaty, že on má pejsky, kteří jsou zvyklí běhat všude. A protože pozemky nejsou oplocené, ani podle zákona zde ohrazené plotem nesmí být a nedej bože, aby se ten dobrácký labrador ohnal po některém tom obtěžujícím psovi Krále, tak Kučerovi svého psa raději uvěznili v chatě.
Myslíte si, že Král je nějaký prominent nebo kapacita ve svém oboru? Není. Je to vyučením zedník, ovšem asi mizerný, živí se jako řidič náklaďáku. Ale kuráž tu má. Troufne si na slabší. Starší lidi, nebo ženské. A oni se ho bojí. Bojí se, že bude zákeřný a že bude škodit. Zničí zahrádku? Rozbije okna? A proč neútočí na nás? Bojí se mého manžela. Je to jednoduché. Ten by ho srovnal raz dva. Sice přímo neútočí, ale i my trpíme. Trpíme ten věčný randál, smrad, řev rádia i Krále samotného. Klidných chvilek už na chatě moc nezbylo.
