Článek
Miriam Nedbalová a Havelkovi. Chataři.
Miriam je veselá a společenská žena. Chatu koupila před dvaceti lety i s pozemkem. Vedlejší chatu získali dnešní majitelé až o pět let později. A zatímco Miriam pořádá večírky a ráda se na chatě baví, její sousedé, Havelkovi, jsou vášniví zahrádkáři. Problém je v tom, že pozemky se oplotit nesmí z podstaty jejich charakteru. A tak různé porosty přesahují tu jedněm nebo druhým na jejich území.
Borovice u Havelkových
U zahrádkářů Havelkových rostla borovice, taková veliká a statná, ale nakláněla se na pozemek paní Miriam. Ta hrůzná představa, že by se borovice vyvrátila a poškodila nově opravenou střechu chaty Miriam, ji strašila snad ve dne v noci. „Víte, ta vaše borovice, já se bojím, že spadne. Já bych to fakt nepřežila, kdyby mi padla na chatu.“ Jenže Havelkovým bylo borovice líto, byla veliká, ale zdravá a kořeny měla pevné. Třetí rok už sousedku nemohli poslouchat, bylo znát, že má z borovice prostě hrůzu. Tak ji pokáceli.
Smrky u Nedbalových
Za další dva roky ovšem přišli s požadavkem, že pokácí tři stromy, vysoké smrky, které rostou Miriam na pozemku. Stíní jejich záhonům a nedaří se zelenině. No, paní Miriam byla trochu vykulená, ale odkývala. Dřevo jí nechali, nařezali, nasekali a chroští zlikvidovali. Jenže co to? Vysadili malé stromečky. Paní Nedbalová, ty stromky budeme udržovat nízké. Abychom měli soukromí, ale aby nestínili, nebojte se. Což o to, to se nebála, ale oni jí sebrali dobré dva metry jejího pozemku. Prostě jejich stromky byly vysazené až v místě, kde končily větve jejích rozložitých smrků, takže si jasně posunuli hranici pozemku. Ten jejich byl totiž nahoře úzký, a dolů se rozšiřoval a ten její naopak. Vytvořili si tak pohodlně schůdnou cestu, kterou dříve neměli. Dostala vztek a měla sto chutí vzít nějaké kleště a stromky ustřihnout. Kdyby chtěla, mohla tam mít třeba skleník. Takhle nic.
Ukradli mi pozemek. Pomoc!
Miriam nelenila a hned běžela k dobrému kamarádovi, který se v tom vyznal. Jak by ne. Právník. Určitě se jí zastane a hned srovná pořádek. Určitě nechtěla dělat nějaké sousedské rozbroje, ale ten ukradený pozemek jí ležel v žaludku.
Když všechno Karlovi povyprávěla a ulevila si, tak se na ni bývalý spolužák hluboce zahleděl a pronesl: „Prosím tě, ty a skleník? Jak tě to napadlo? To bys tam nechala svoje rudý nehty a stejně by ti všechno uschlo.“ „Tak jsem tam mohla mít třeba saunu, no a co?“ To už k ní sedělo lépe, sauně Karel věřil.
Přesto se na všechno chtěl podívat. Koukl na mapy katastrálního úřadu a Miriam prstem ukazovala, kam až Havelkovi zasadili ty své stromečky. „Hmm, hmm. A co je tohle?“ „No to je přece můj bazén, ne? Co by to mělo být?“
„Tak jo, to je jednoduché. Srovnáme to.“ V očích mu hrál šibalský úsměv a Miriam už byla nesvá. „Ty bys mi fakt pomohl?“ Karlovi se čelist roztála od ucha k uchu.
„No to si piš. Dojednám to. Pozemky se srovnají podle katastru.“
Miriam už tušila nějakou podivnost, nebo snad záludnost, Karlovi se tvář změnila v škleb potměchutě. “ Hele, kočko, že jsi to ty, tak tam zajdu. Oni okamžitě zlikvidují stromky a upraví terén. To si piš.“ Tak řekl A, ale co B? To muselo také přijít. „No a ty zbouráš celý svůj bazén, který je na pozemku Havelkových a pochopitelně také urovnáš terén.“
Vteřina, dvě… „No to ses asi zbláznil, ne? Já za tebou jdu, jak vyřešit můj problém a ty na mě takhle?“ „Víš, co? Nemysli si, že oni nevědí, kudy vede hranice pozemku. Vem jed na to, že ten tvůj nóbl bazén tam prostě berou tak, jak je a dobře vědí, že vlastně leží na jejich pozemku! A že si chtěli o metr dva rozšířit kousek cesty? Tobě tam rostly smrky. K čemu? Nic jsi z nich neměla. Pak zasadili stromečky na hranici jejich větví. Buď ráda, že máš takový sousedy. Jiní by se soudili o tvůj bazén na jejich pozemku už před deseti lety.“
Tak jak to vlastně je?
Ne, to opravdu netušila. Bazén byl vystavěn ještě před rozprodáním pozemků. Kdo je tak vyměřil, že neodpovídaly skutečným poměrům? Ne bazén stál jak Miriam, tak hlavně jejího manžela spoustu práce. Rekonstrukce, údržba. To ne. O bazén by nikdy přijít nechtěla.
O víkendu se Miriam zastavila nad rostoucími stromky. „Hezky vám to roste.“ „Nebojte, budeme o ně pečovat.“ „Přijďte se vykoupat k nám do bazénu, je přece na vašem pozemku.“ „Díky za nabídku, ale my na ty bazény zas tak nejsme. My jsme rádi, že nám konečně roste naše zelenina. A nezlobte se, že jsme zasáhli na vaše území. My tu vážně nemohli procházet.“
Miriam hřálo u srdce. Má vážně fajn sousedy. Druhý den za nimi zašla s lahví vína. Oni jí vyprávěli o své zelenině, bylinkách a květinovém záhonu a ona jim veselé zážitky z návštěv přátel na chatě a u bazénu.
