Článek
A já chápu, že to pro ně musí být těžké. Třeba jen komunikace s lékařem může probíhat přednostně přes email, objednávky a vyšetření jsou také elektronické, telefonujete třeba do banky a mluví s vámi robot. A co třeba, když se senioři rozhodou odletět na dovolenou a musí se sami elektronicky odbavit. Některé letecké společnosti to vyžadují, za běžné odbavení v letištní hale si účtují tučné obnosy. Prostě pro mladší ročníky je to urychlení, pro starší, kteří nemají ani internet, je to nebetyčný problém. A protože zdravotní pojišťovny mají nastavený limit na doplatky za léky, tak seniorům, kteří většinou užívají velké množství léků, vrací přeplatek. Běžně je tento přeplatek uložený na poště a senior si ho musí převzít osobně. Jenže co když je nepohyblivý a nemůže se tam dostavit a také se pochopitelně nemůže dostavit ani na úřad, aby podepsal plnou moc k vyzvednutí přeplatku druhé osobě? Přes internet se dá nastavit zasílání přeplatků na účet a opět je tu ten internet, pro většinu starších seniorů prostě nedostupný. Tento systém se má ovšem v brzké době změnit a doplatky nad limit už nebudou lékárny vůbec vybírat. A moje maminka ke sklonku života už prohlašovala, že ji v tom světě už ani nebaví žít, většinu záležitostí jsem jí obstarávala já, což pro mne bylo naprostou samozřejmostí, ale ona měla přesto výčitky, že už není schopná si tyto věci zařídit sama.
Prostě přísloví, které tvrdí, že co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš, pozbylo smysl. Vývoj jde kvapem kupředu a znalosti a dovednosti nabyté před půl stoletím své uplatnění nenajdou.
Ale pryč od technických vymožeností. Senioři jsou často rozčarovaní z tohoto světa jako takového. Mají pocit, že mu nerozumí a že je vše horší než kdysi. Ze zpráv v televizi jde na ně děs, kroutí hlavami, kolik je ve světě zla a krutosti. To dříve nebylo. Opravdu? Není to spíš tak, že se o všem neinformovalo? Dnes je medializované každé napadení, každá vražda, každé neštěstí. Dříve bylo sice ticho po pěšině, ale vraždilo se i tehdy. Děsí je i dnešní mladí, zdají se jim mnohdy neuctiví a nevychovaní. Touží po nepodstatných věcech, chodí podivně oblékaní a učesaní. Jsou zklamaní, že vnoučata či pravnoučata místo, aby jim něco vyprávěla, civí do svých mobilů a nemluví.
A tím jak seniorům dochází síly, mají omezené možnosti plnohodnotného života, nemohou třeba cestovat, mnohdy už ani chodit bez chodítka, nedokážou se objednat ani k lékaři, z televize na ně hučí nepřetržitě negativní zprávy a navíc v nich sílí pocit, že dnešní děti a mladí jsou jiní, než byli oni, že vlastně už světu ani nerozumí, tak dochází často k závěru, že jsou už na světě zbyteční, život je nedokáže uspokojit, nedokážou se z něho radovat.
Jenže ono vše není tak černobílé, jak se může zdát. I ti senioři, kteří dnes brblají, své rodiče či prarodiče silně štvali.
Maminka si někdy v roce 1955 usmyslela, že bude mít nějaký účes, který zrovna strašně letěl. Vlasy nakrátko a silně kudrnaté. A přemluvila ke svému projektu svoji maminku, která ji na její vysněný účes ušetřila a pod rouškou tmy se s ní vydala ke kadeřnici, která jí vlasy ztrvalila do kudrlin podle jejího přání. Jejího otce, mého dědečka, následně málem ranila mrtvice, jakou hrůzu má to dítě na hlavě a kolik to asi stálo. Ne jiná byla moje babička. Našla jsem pohlednici, ve které sdělovala své sestřenici, že si nechala udělat tak módní mikádo, ale že to ještě tatínek neviděl. Že má obavy, co na to řekne. To byl rok asi 1926. A nedávno jsem objevila rukopis jakéhosi mého předka datovaný rokem 1928. Písmo bylo místy už nečitelné a hlavní sdělení bylo jasné. Musela to být jakási zpověď mého pradědečka. Vypovídala o jeho nespokojenosti s tehdejší dobou. Jednalo se o dvoustranný rukopis, ze kterého jasně plynulo rozhořčení nad stavem tehdejší společnosti a nad chováním mládeže. Hlavní rozebírané body byly tyto: „Doba je uspěchaná, vztahy mezi lidmi narušené. Mladá generace neuznává morální hodnoty, mnohým z nich schází obyčejná slušnost a vytratila se úcta, která byla dříve vždy přirozená a běžná. Svět prorůstá pokrytectví a chamtivost.“
Nepřipomíná vám to něco? Mně ano, vše se totiž opakuje.
