Článek
Čeká mě banální ortopedická operace a musím absolvovat předoperační vyšetření. Vcházím do čekárny, abych se objednala a dostala žádanky. Uprostřed čekárny stojí nějaký děda, tak slušně zdravím: „Dobrý den.“ „Ahoj,“ děda na to. No to se podívejme, zas tak mladá nejsem, aby mi dědek mohl tykat, ale co. „Ty mě nepoznáváš, dyť sme spolu chodili do třídy. Já jsem Láďa Kopáček!“ povídá. Jasně, Láďa ze základky. Poslední lavice uprostřed, stále vyrušoval a šaškoval spolu se svým sousedem z lavice Honzou. Na třídní srazy Láďa nechodil, takže jsem ho dlouho neviděla a jsem opravdu vyděšená, jak vypadá. Nebo že bych vypadala i já tak staře a jen si to neuvědomovala?
Nevím co říct, tak se omlouvám, že jsem ho nepoznala, a ptám se ze zdvořilosti, jak se má. „Hele, mám se fakt blbě. Vzali mi důchod. Dyť já nemůžu na záda. Mám je úplně servaný. Léta dřiny na stavbách, záda jsou v háji. Každej rok sem musel do lázní, pak mi dali plnej, dyť sem se nemoh ani hnout. To byla bolest. Jo, to bylo ještě za Babiše, no já ti říkám sem vorvanej jako pes,“ Láďa mele jako kulomet, nevypadá na to, že by se ale léčil se zády, spíš vypadá sešlý z nezřízeného života. „No a po letech mi to skrouhli na jedničku a tu jsem měl mít už nafurt a teď mi to sprostě sebrali. Stará mi utekla, že nemám prachy, jenže já prostě už makat nemůžu, ty záda jsou jednou provždy zničený a zedničina je dřina, copak si myslej, že mě někdo zaměstná? Mě už nikdo nezaměstná a já ani dělat nemůžu. A ty záda se samy už taky nespravěj. Jak mi to ty chytráci mohli vůbec vzít? Z čeho mám asi tak žít? Už teď mám samý dluhy, to je pořád něco, hele, stojí to prostě za h…o. Jenže já to tak nenechám. Už nesu to rozhodnutí tady doktorce. Prostě napřed jí a pak půjdu dál, na nervový. Jen ať mě převyšetřej. Dyť mě ani ten posudkář neviděl a důchod mi sebral. Já se odvolám a pak se budu soudit!“ Láďův tok slov je nekonečný, v ordinaci je bohužel nějaký pacient a vypadá to, že budu muset vyslechnout ještě dlouhý projev.
„No a za chvíli budou volby a Babiš je už teď jasnej premiér. A já ti říkám, já to vydržím a budu se soudit, dokud tam ten Babiš nebude. A ten to tak nenechá. Ten se vždycky zastane obyčejných lidí. Já mu fakt věřím a od nás ze vsi taky. Dokonce i ty mladý. Co myslíš, jak se asi mají dnešní mladý? Dyť to taky nestojí za nic. Nemaj kde bydlet, nemaj ani práci. Co je tohle za život. U nás v Hrádku budou volit Babiše všichni. Už aby to bylo. Konečně bude nějaká spravedlnost,“ a Láďa se už nadechuje, aby pokračoval ve svém horlivém monologu, je čím dál rozvášněnější, naštěstí mě právě volá sestra a já vcházím do ordinace.
Za pět minut jsem venku a střídá mě Láďa. Chudák doktorka. Ta si vyslechne. Jenže s Láďovým odebraným důchodem na záda stejně nic neudělá.
