Článek
Už delší dobu se jí honil v hlavě nápad, nechat byt dceři a přesunout se do domku. Malého domku, ale se zahrádkou a hlavně ve městě. Monika totiž neřídila auto a byla odkázaná na své nohy a MHD. Prohlížela donekonečna těch pár fotek té rozkošné vilky, dokonce se na ni šla podívat, aby ji viděla na vlastní oči.
„Já tam zavolám, co myslíš?“ „Kam zavoláš?“ Vytřeštil manžel oči. „No na tu vilku, chceš jí vidět, že jo?“ Pepa hrál nějakou počítačovou hru, ale kýval. Zavolala, že má zájem, chtějí se přijít podívat. Pátrala dál na internetu. Vilku prodává sám majitel, není to realitka. Krásná prvorepubliková vilka stála na úžasném místě. Z jejích oken byl výhled na místní hrad a do centra města to bylo, co by kamenem dohodil. Dál už se stavět nesmělo, prostě ideální místo. Klídek a pohodička v zahradě o osmi stech metrech čtverečních.
Šla tam znovu a spřátelila se s budoucí sousedkou. Vyzvídala. Co se dozvěděla, jí moc nepotěšilo. „To víte, kašlou na to, všechno zarostlé, plné plevele, na barák nikdo léta nesáh, kdo ví, co je uvnitř. Co tu bydlím, je to prázdný a to už je šestnáct let. Občas přijdou lidi, koukají, fotí si to, asi to chtějí koupit, ale nikdy z toho nic nebylo.“
No třeba to nebude tak horké. Je pravda, že vilka je zvenčí tak nějak omšelá, chtělo by to zateplit a novou střechu a natřít ten plot. Ne, plot už je shnilý, zjistila Monika, jen se ho dotkla a odpadlo několik planěk. Ale co, vilka je to stále pěkná a její Pepa je šikovný, když o něco jde. A to místo. To především. To je naprosto skvělé a cena je také dobrá. Takové domy, kam se člověk může hned nastěhovat ve městě, jsou k mání za deset až třináct milionů, menší nebo větší a většinou také nejsou zateplené a je potřeba udělat rozvody a navíc jsou dál a to mnohem dál od centra. Už se viděla jak má z terasy zimní zahradu, jak z kuchyně vyhlíží na hrad a z obýváku na město, v létě suší prádlo v zahradě, která je plná květinových záhonů, manžel má k dispozici garáž a vůbec tam žijí krásným a spokojeným životem.
Nadešel čas prohlídky. Majitel upozorňuje, že jde o dům k celkové rekonstrukci. Ano, je to přece jen starší vilka, to je pochopitelné. Monika žasne, Pepa asi také, není to na něm ale moc znát. Tak jak byl dům vystavěn v první republice, tak zůstal. V některých místnostech je ještě staré dobové vybavení, na zdech visí prastaré fotografie předků, malba válečkem, někde tapety, později udělané topení pomocí radiátorů se šílenými trubkami. Všude se drolí omítka, někde už i cihly, promočené zdi, uhnilé trámy na půdě, ze stropu visící houby. Je to dům duchů. Srdce Moniky krvácí. Vilka je mrtvá. Nestačí jen rekonstrukce. Ne, je to nad jejich síly. Pepa také kouká, je vidět, že je mu to líto. To je celý on. Napřed se tvářil, že ho to moc nezajímá, ale to své zklamání z prohlídky prostě zakrýt nedokázal.
I kdyby se vydali ze svých úspor, třeba si vzali i hypotéku a potom sami dřeli na rekonstrukci, tak peníze pryč, dluh a ztracená léta. Ne, tuhle ruinu může za necelých sedm milionů koupit jen šílenec. Místo je to opravdu pěkné, ale co místo pozemku dnes vlastně znamená? Je to holé nic. Dnes každý řídí auto, v rodině bývá aut více a všichni jsou zvyklí jezdit. Koupit si pozemek pár kilometrů za městem a nechat si postavit dům podle svých představ vyjde levněji než se babrat s přestavbou té zchátralosti. Ona je opravdu ve stavu, že by bylo možná nejlepší ji nechat zbourat a postavit nový dům. V tom případě se cena k sedmi milionům za cenu pozemku určitě nevyplatí.
