Článek
Tak milý, tak sympatický a společenský. Můj první muž byl opravdu vtipný, zábavný, hovorný a rozený bavič. Dokázal se tak smát a rozveselit každou společnost. Na všechny přátele mával už z dálky, zdravil je a každý z něj měl úžasný dojem. Já také. Sedla jsem mu na lep, byla jsem mladá a naivní holka. Zamilovala jsem se až po uši. Život s ním byl fajn. Krásný. Užívali jsme si do doby, než přišly děti. Pak se začaly dít věci.
Na děti jsem si musela obstarat výbavičku ze svého, on je prý nechtěl. Taktéž kočár a postýlku. Žila jsem v přesvědčení, že má děti rád, vždycky se tak vítal s kamarády, kteří tlačili kočárek s potomkem. Tak se žulil na jejich děti a tak roztomile na ně žvatlal. Na naše děti uměl tak akorát zařvat. V životě je nepochoval, natož aby je přebalil. Práce doma pro něj nebyla, prý proto se neoženil, aby doma něco dělal. Seděl na gauči a řval. Koukej tohle a koukej tamto. Pár hraček po zemi a přilétla facka. Když on přijde z práce, doma žádný bordel nebude. Šla jsem spát, ale můj muž, pán tvorstva, měl chuť ještě na kávu. Donesla jsem mu ji do pokoje a ulehla. Za dvě hodiny mě z postele tahal za vlasy, že spím, ve dřezu jsou neumyté hrnky a ani jeho hrnek od kafe jsem neodnesla. Vypotácela jsem se z postele, umyla, co bylo potřeba a spala dál.
Na návštěvu měla přijít moje kamarádka Lenka. Už se na ni těšil. Obskakoval ji, lichotil jí a Lenka z něj byla naprosto unešená. Za týden chtěla Lenka, abych s ní šla na výstavu. Dlouho váhal, jestli mi dovolí vycházku, přemýšlel, ale byla to Lenka a nechtěl ztratit svůj glanc, který vytvořil. Ano, mohu jít ven. Oblékla jsem se a šla ještě na malou. Rozrazil dveře a zařval: „Ukaž kalhotky!“ Předvedla jsem spodní prádlo. Vyvalil oči a začal řvát: „Ty…, co sis to dovolila!“ Já koukla do rozkroku. Natáhla jsem si nové spoďáry s krajkou. Začal je ze mě rvát, strhl mě z mísy, táhl mě za vlasy ven ze záchodu a nakonec mi ještě nohou, na které měl korkový pantofel, kopl do hlavy tak strašně, že jsem viděla okolo hlavy létat hvězdičky.
Bylo mi zle, snad otřes mozku, pozvracela jsem se. „Ty…, to si uklidíš!“ Ozval se zvonek. Asi Lenka. Spěchal k domovnímu telefonu, já se plazila do ložnice. Byla to skutečně Lenka, pozval ji dál. „Podívej se na ní, ta chlastá, tady se pozvracela a už chrápe. No nemám to s ní lehký. To ty jsi jiná. Taková…“ Dál jsem už neposlouchala a upadla do mdloby či těžkého spánku. Probrala mě až bolest, když mě opět rval za vlasy z postele. Byly tři hodiny ráno. Opět bití a kárání, že jsem po sobě „blitky“ neuklidila. Konečně jsem našla hadr a vše vytřela. Šla jsem opět spát, stále mi bylo špatně. Druhý den jsem napsala Lence omluvu, že mi nebylo dobře. A ona mi odpověděla: „Jsi ožralá kráva, Vaška si nezasloužíš. Zklamala jsi mě a jeho o to víc. Je to skvělej chlap.“
Mě trvalo ještě dva roky, než jsem se toho skvělého Vaška zbavila. Stačil ještě okouzlit několik důvěřivých slečen a Lence, která s ním začala chodit za nedlouho po tomto incidentu, vykloubil rameno, jak ji táhl z baru, kde seděla se spolužačkou a dvěma spolužáky a on ji tam načapal. Už mi věřila, omluvila se mi a rychle před ním kamsi prchla. Zmizela z města.
