Článek
Byt má klasické šedé jádro, které tvoří záchod a koupelnu. V koupelně je jakási vyvýšená kovová vanička, zarezlé kovové umyvadlo a také úzká pračka. Víc se tam nevejde. Přepážky mezi pokoji tvoří nějaký předchůdce sádrokartonu a jsou pokryté starými tapetami. Maminka úpravy nesnášela a nikdy nesvolila k nějaké větší rekonstrukci, ačkoliv já jsem jí chtěla dopřát nějaký modernější komfort hlavně při sprchování. Vždy mě odehnala slovy, že to nedopustí, co živa bude, ať si s tím děláme po její smrti, co chceme, ale že úpravy, ten hluk a špínu s nimi spojený, by prostě nepřežila. Snažili jsme se alespoň ulehčit jí namontováním pevných madel, která jí pomáhala ve vstupu do sprchy, ale zanedlouho bohužel maminka zemřela.
Vypukla rekonstrukce, protože jak říkám, není dobré nechat byt ležet ladem, měl by být využíván a sloužit k bydlení. Jenže ve stavu, ve kterém se nacházel, by těžko hledal nového nájemníka.
Šedé jádro šlo pryč, bylo vyvezeno a ekologicky zlikvidováno. Pochopitelně to byla práce na celý víkend. V domě byl výtah a tak šlo stěhování celkem rychle. Jenže co čert nechtěl, zrovna uprostřed vyvážení a nakládky do auta se rozhodla paní Macháčková vyvenčit svoji Mařenku. Tak pojď, lákala ji, ale Mařenka, pejsek pouliční směsi váhal. Paní Macháčková otevřela dveře výtahu a vyvalila bulvy. Proboha, Mařenko, to jsou ale prasata! Pojď, neumaž si tlapičky, ne, já tě raději vezmu do náruče. Slyšela jsem ze spodního patra. Volám za paní Macháčkovou, že výtah bude záhy uklizen, ale ta nevidí a neslyší, povídá si se svojí Mařenkou. A já jsem prase. Opravdu se mě to dotklo.
Jedu vyvézt komunální odpad, nesu pytel a vystupuji. U výtahu stojí už paní Kadeřábková. Její oči scanují podlahu výtahu. “ My to uklidíme, nebojte se, ale ještě vozíme odpad, to víte, občas něco upadne.“ Paní Kadeřábkové je trapně, že byla přistižena při zrakové prověrce výtahu. Tvrdí, že jí to vůbec nevadí. Fajn. Odvezeme co je třeba, a následně vymeteme veškerý nepořádek z chodby i z výtahu. Paní Macháčková se už nemusí obávat znečištění tlapiček svého psíka a varovat sousedku Kadeřábkovou z útoku bezohledných prasat na domovní výtah.
Další den přicházejí zájemci, kteří si chtějí odvézt gauč. Dávám ho za odvoz, ačkoliv je to rohová, rozkládací sedací souprava s křeslem, která má úložní prostory. Ozývá se zájemce, je celý natěšený. Nutno podotknout, že ten den jsem vyslala do světa ještě krásnou obývací stěnu, kterou bych si nejraději ponechala, ale bohužel, nebyl prostor, kam bych ji mohla uložit. Takže jedna šichta stěhováků střídala druhou. Kdo ví, kdo vlastně založil vchodové dveře tak, aby se nezaklaply, ale do bytu náhle vchází pán. Muž mi hlásí, že dovnitř jde cizí mužský. Já sedím na gauči s mladým romem, čekáme, až se jeho kamarád vrátí s autem pro další část sedací soupravy. Pán mi vchází otevřenými dveřmi až do lůna bytu. Je to pan Janeček. Někdo odváží jakýsi nábytek a zaklínil s ním dveře. Do domu vbíhají krysy a jde tam zima. Ujišťuji pana Janečka, že je to poslední stěhování nábytku z tohoto bytu. Byt se rekonstruuje, materiál už máme navozený a žádná krysa do domu už nevleze. Také tedy podotýkám, že asi nejde o krysy, spíš potkany a že i potkani mohou být domácími mazlíčky. Pan Janeček pro potkany ovšem nemá moc pochopení. Nemá ani smysl pro humor. Tváří se jako kakabus a odchází.
Už se zdí koupelna. Ve výtahu narážím na paní Velebníkovou. Má obličej jako z vosku. Vypadá jako z muzea voskových figurín, ale figurína to není. Ten voskový obličej se najednou začne hýbat a ožije výčitkami. Proč zrovna před Vánoci musíme všechny obtěžovat? Proč ten hluk a jak to má snášet. A tak po pravdě říkám, že je to předposlední byt, který ještě neprošel rekonstrukcí, že vydrželi už mnoho a my budeme tišší, jak jen to půjde. Poslední byt je přece ten její. Paní Velebníková opět narovnala obličej do podoby voskové figuríny, ale při vystupování z výtahu si neodpustila prásknutí holí. Asi abychom věděli, zač je toho loket.
A já vzpomněla na svoji maminku. Nikdy nechtěla, abychom jí byt zrekonstruovali za jejího života. Nyní ji chápu, takové špíny, toho prachu. Ne, to není možné sladit s obýváním bytu. Vybavuji si její nešťastné oči, když musela žít v hluku vrtaček nebo pil, kdy jiné partaje rekonstruovali a ona trpěla. Byla opravdu už starší a vše nesla těžce. Bylo mi jí tehdy líto. Jenže dnes já působím stejné trauma jiným spolubydlícím. Ano, i já, potažmo můj manžel, v bytě hlučíme. Něco se musí vyvrtat, jiné zaříznout, další přitlouct. Opravdu nechceme nikomu škodit a hluk může být z bytu slyšet jen o běžném víkendu maximálně do šesté hodiny večerní. Chodbu po nepořádku a špíně si pochopitelně sami vytřeme.
Už zbývá jen dozdít, pak vyštukovat, obložit, vysekat elektřinu do panelu…Prostě toho vlastně zbývá ještě hodně a některé činnosti budou opravdu hodně hlučné. A já se už nyní bojím toho, jak na mne budou ostatní obyvatelé koukat. Chtějí mít přece klid.
