Článek
Prožívala jsem veliké trápení a byla nešťastná. Šla jsem s hlavou sklopenou k zemi zabraná do svých truchlivých myšlenek. Z čela mi v tom vedru stékal pot a mísil se se slzami, otřela jsem obličej kapesníkem a stereotypně šla dál a dál. Blížím se k místnímu Albertu, hned vedle chodníku jsou podélně zaparkovaná auta. A najednou slyším podivný pšouk, asi jako když máte napůl ušlý balónek, rozvážete tkaničku a on rychle ujde. Stejný zvuk. Otočím hlavu po zvuku a z auta, které míjím, vytéká jakási kapalina. Stojím a zírám. Pod autem roste kaluž čehosi. Páchne to, voda to není. Benzín?
Co teď? Mám jít rychle dál a dělat, že nic nevidím? Co to je a co když to bouchne? Mám svých starostí nad hlavu, proč řešit ještě nějaké podivnosti, které se mě netýkají. Jenže mi to nedá. Vcházím do obchodu, předpokládám, že auto bude nějakého zákazníka. Jdu k vedoucímu, který sedí za kasou, vysvětluji mu, co se děje. „Já vám nepomůžu, nemám tu rozhlas.“ Líčím stejné ostraze. Pán jde se mnou před obchod. Vidí co já. Z auta něco crčí a smrdí to. Louže se zvětšuje. Ochranka nic neříká a vrací se do prodejny. Před obchodem stojí hlouček lidí, také to vidí. „To je plyn.“ Mají lepší čich než já. Co já vím, tak plyn bouchá. Situace je neobvyklá a nevím, co mám dělat. Louže roste. Kapalný plyn stále lije. Vytáčím linku 112 a operátorce líčím situaci. Chce znát místo, značku auta a další podrobnosti. Přiznávám, že nevím, jestli ta situace je nebezpečná nebo ne. Nikdy jsem nic takového neviděla. Ochranka mezitím přivádí před obchod majitelku vozu. Je rozladěná, že jsem někam volala. Vrací se zpět do obchodu, musí vystát frontu a zaplatit.
Já mezitím dostávám pokyn od operátorky, ať jdu raději dál, kdyby to bouchlo. Už nechtěla nic řešit na dálku a rozumovat nad tím, co to je, rovnou vyslala hasiče. Od hasičárny je to, co by kamenem dohodil. Do dvou minut už přijíždí houkající hasičské auto, další doprovodné, také vozy policistů. Mezitím z auta kapalina přestala téct a louže se rychle odpařovala. Přiřítila se rozladěná majitelka vozu. Vypadá to, že chce odjet, ale ne, jen ukládá nákup do vozu. Vypadá naštvaně, že jsem podivnou situaci hlásila. Mrzí mne to. Hasiči vyskočili, je jich spousta, kontrolují zevrubně vůz. Lezou pod něj, zkoumají kabinu, motor, kufr. Policie asistuje. Hledají a pátrají. Děti nechtějí odejít, sledují akci hasičů. Je to napínavé. Intenzita pátrání polevuje. Přicházím k hasičům a přiznávám se, co jsem viděla a proč jsem volala. Omlouvám se majitelce, že jsem jí pravděpodobně způsobila nějaký problém. Chci vědět, co to bylo. Co se to stalo. Proč z auta z ničeho nic začal téct zkapalněný plyn.
Policisté si berou mé doklady, aby zapsali, kdo zalarmoval záchranné složky, ptám se, jestli budu hradit zbytečný výjezd. Ne, nebudu. Je prý dobře, že jsem byla všímavá. Ovšem to, co mě tak vyděsilo, je prý běžné a naprosto normální.
Plyn se v autech v horku při jízdě nahřeje a roztáhne. Když auto zastaví, tak chladne a přetlak plynu se uvolní a ujde. Naprosto běžné a děje se to v létě prý i několikrát za den. Kulím oči. Tak to jsem netušila. Vědí to vůbec majitelé aut na plynový pohon? Je to vysvětlení toho, proč auta na plyn nesmí parkovat v podzemních garážích. Kdyby si tam v létě každý takový vůz upšoukl litr kapalného plynu, zřejmě by nastal problém.
