Článek
Tělo bylo nalezeno, je to Jana. Je to potvrzeno přes policejní metodu DNA. A je jasná, neomylná.
Cizí zavinění smrti se neočekává, zatím ale není vyloučené. Probíhá pitva. Zabila se opravdu sama? Byla viděna na záznamech z kamer jak jde k lesu.
Hledalo se všude možně. Prohledávala se místa, která měla Jana ráda. Kam s oblibou chodila, na která měla hezké vzpomínky. Policie už musela být o krok vpřed před veřejností. Veřejnosti byla v té době Jana prezentována jako naprosto bezproblémová, pečlivá a poctivá pracovnice, ale hlavně maminka dvou dětí. Nikde nic, žádný problém. Proč by se tedy prohledávala taková místa na kterých se snad mohla ukrývat?
Narozeniny.
Prý slavila narozeniny. Ale jak? Sama? Proč? Kdo jí popřál? Manžel byl prý přes den s dětmi na kolech, pak měl noční, děti byly prý u prarodičů a Jana?…sama. A to už se dovídá veřejnost, že nebyla až tak bezproblémová. Jasně, s ní nikdo problémy neměl. Měla je ovšem sama se sebou. Měla problém, který se snažila řešit. Jenže prý volala o pomoc málo.
Odborná pomoc.
Snažila se o odbornou pomoc, prý nebyla nikde ale objednána, ani nikde odmítnuta. Veřejnost více neví. Ale co rodina? Co manžel, sestra, rodiče a další příbuzní? Netušili, jak moc silná je Jany beznaděj?
Rodina se ohrazovala vůči internetovým obviněním, cítila se dotčena. Na jednu stranu chtěla pomoc veřejnosti, na druhou nesnesla negativní domněnky a komentáře. Dotýkaly se jí. Je pravda, že obvinění, která kolikrát byla vznášena v diskuzích byla přes hranu, ale… jak vlastně rodina pečovala o jejich manželku, sestru, dceru? Co udělali pro Janu? Nic. Nechali ji být s jejími démony v hlavě. A Jana o pomoc volala, ale tiše a slabě. Nikdo ji neslyšel. I rodina byla k jejímu volání hluchá.
A jak tedy na rodinu působilo, že Jana má psychické problémy? Možná tito nejbližší nechtěli ani tuto variantu přijmout. Možná se jí v duchu bránili a snažili se ji popřít. Možná jim přišlo ostudné přiznat, že jejich Jana na tom psychicky nebyla nejlépe. Měla přece vše, muže, dvě děti, práci… byla zdravá…ale přesto tu bylo něco, co do její duše vneslo silnou nepohodu. Ani to nemuselo mít nějaký reálný základ. Jenže Janě nikdo nepomohl. Nikdo neslyšel její tiché volání o pomoc. Dokonce ani nejbližší rodina nevnímala její problémy nijak vážně.
Problémy. Rodina o nich musela vědět.
Už sestra se vyjádřila slovy podpory, že vše se dá řešit. V té době byla ale veřejnost v domnění, že nikde žádný problém není, takže logicky by nebylo co řešit. Sestřina výzva byla první kapkou, která odhalila, že ne vše je sluncem tak zalité, jak se může jevit na první pohled.
Velké pátrání se rozjelo nezvykle rychle už snad po dvou hodinách, kdy nedorazila do práce. Rodina musela mít podezření, že je to vážné. Jana byla svědomitá a zodpovědná. Do práce nedorazila. Kdyby nejbližší netušili, že sama bojuje s problémy, museli by být přesvědčeni, že jí někdo ublížil. Rodina se také urazila poté, co se veřejnost začala nechutně navážet do manžela. Sestra vyslala vzkaz, který měl Janu ubezpečit, že se vše vyřeší. Po nálezu jejího těla měla rodina taktéž ihned jasno. Jana spáchala sebevraždu. Kdyby nevěděli, že se sama potýká s problémy, nikdy by bez pitvy nemohli vyřknout takové sebejisté přesvědčení.
Pomoci se jí nedostalo, tak vyřešila vše po svém.
Volala tiše, nikdo ji neslyšel. Něco ji trápilo. Prý vyhoření v práci, snad také i jiné problémy.
Ta duševní tíha neskutečného životního utrpení bez pomoci musela být silná. Velmi silná.
Matka dvou dětí, jak se psalo…
Jenže mateřský pud a láska jde stranou, vítězí touha po vlastním konci.
A nyní se můžeme zamyslet nad okamžikem výběru místa vlastního skonu. Většina by volila rychlou smrt. Skok pod metro, pod vlak, z věžáku či mostu.
Nebo smrt milostivou. Vysoká dávka léků, pěkně usnout a už se neprobudit. Když už bude sebevrah vybírat místo, buď zvolí domácí prostředí, nebo místo, kde bude smrt rychlá nebo místo, které má rád a dobře se na něm cítí.
Jana byla jiná.
Ten den měla narozeniny. Popřál jí někdo? Jak ten den proběhl se veřejnost už nikdy nedozví. Určitě to nebyla oslava, která by Janu nadchla. Spíš to nebyla žádná oslava. Možná oslavenkyni ani nikdo nepopřál. A možná to byla ta posledníkapka, která přispěla k jejímu odhodlání. A tak se rozhodla a šla. Byla asi tu noc sama. Kde byl manžel? Prý na noční. Jenže on má vysokou školu a pracuje v prestižní firmě. Opravdu musí chodit na noční směny?
Kde byly děti? Hlídaly je nejspíš prarodiče.
Psychické problémy, pocit ignorace, nezájmu. Jana se balí, cítí se zbytečná, neví si rady sama se sebou. Nikdo jí nepomůže, nikdo se jí nezastane. Je sama i o svých narozeninách.
Janu všichni popisují jako spolehlivou a citlivou kolegyni. Perfektní pracentku. Ona ale byla vyhořelá, být tak skvělá jí asi stálo veliké úsilí, všem pomáhat a vyhovět, na všechny se usmívat a být tu pro všechny. Jen pro ni nikdo nebyl. Zdálo se, že je silná a tak jí možná nakládal každý, co mohl. Vyhověla. Byla přece oblíbená a spolehlivá. Jenže už nemohla. Nemohla a nikdo si toho nevšiml. Možná se snažila až moc a na všechny strany. Pomoci, vyhovět a přesto to nestačilo. Už nemohla dál, měla problémy sama se sebou, ale ji nikdo neslyšel…
Noc po narozeninách.
Oblékne se. Netradičně. Žádná sukně jako do práce. Konec přetvářky. Pohodlné legíny, mikina a na záda batoh. Do něj svítilna a nože. Jana jde. Přemýšlí.
Už ji ale nemá kdo zastavit. Tak to chtěla. Už nechtěla poslouchat z telefonu žádné hlasy. Kde jsi, co to proboha děláš. Vrať se domů, jsi máma… Nechtěla slyšet nic. Nikdo jí nepomohl předtím, už pomoc nechce. Chce svůj klid.
Nejde na nějaké hezké místo, místo, které má ráda, na které má hezké vzpomínky. Jde stále pryč z města, až vkročí do ošklivého lesu. Temný, nepřístupný, zarostlý. Jde dál. Prodírá se. Nikdo jí nepomohl. Ona už nemůže. Konec.
To ošklivé místo vybírá pro své poslední životní okamžiky. Možná to něco znamená. Možná je to o tom, že Jana cíleně vyhledala tak nevzhledné místo buď aby nebyla rychle nalezena, nebo třeba také chtěla souznít se svým nitrem. Nitro rozerváno na cucky se ocitlo v houští, křoví a nepropustné divočině.
Ne, každý z nás je stejný. Někdo otevřeně hořekuje nad svým osudem celé dny a týdny, jiný se sotva zmíní. Je těžké rozeznat hranici, kdy se už člověk cítí na prahu možností svého žití. Nejbližší by tento moment přesto měli vycítit a nepodceňovat ho.
