Článek
Tereza přišla domů, ani se neukázala v kuchyni, kde jsem chystala večeři a zabouchla se v pokoji. Poslední dobou s ní nebyla řeč, tvářila se jako citrón. K večeři se opět dostavila s naštvaným obličejem, vztekle odsunula židli a zasedla ke stolu. „Co se zase děje? Něco ve škole?“ „Nic se neděje. Nic. Jen to, že my tady žijeme v týhle díře, kuchyň, do které se nevejde ani pořádný stůl, pokoj mám s malým bráchou. Proč proboha ten byt neprodáte a nekoupíte větší? Nikoho si sem nemůžu ani pozvat na návštěvu, to bych se hanbou propadla.“ Zůstala jsem koukat jako opařená. „Co ti to přelítlo přes nos? My si s tátou rozkládáme každý den gauč v obýváku a také nám to nevadí ani ty sis nikdy nestěžovala.“ „Tak teď si stěžuju, cítím se mizerně. Na dítě by měli mít rodiče ohledy a každé dítě potřebuje i své soukromí. To nás učili ve škole. Nebo snad nemají pravdu?“ Loupla okem. „A k večeři jsou zase obložený chleby. Proč si někdy nezajdeme do restaurace jako normální lidi?“ Terka si na talíř naložila dva krajíce a uraženě odešla.
Jen co jsem se najedla, zašla jsem za Terezou do pokoje. Lukášek ještě koukal s tátou na nějaký sport v televizi, měly jsme prostor na důvěrný hovor. Terka stála před zrcadlem v nějakých šatech, kroutila se a fotila. Šaty nebyly vůbec od nás a napadlo mne nejhorší. Ona je snad dostala od nějakého chlapa. Kdo jí to dal a za co? Vyhrkla jsem až příliš rychle: „Kdes to vzala?“ vyděsila se, začala na mě řvát, že ji sleduji a jsem nepřející a nic mi do toho není, když jí my nedokážeme koupit pěkné oblečení. Její vztek mě dohnal k ústupu. Něco ji tíží už několik měsíců. Ale co?
Přišla asi za hodinu za mnou do kuchyně, myla jsem nádobí. „Promiň. Ty šaty mi dala Dita, ona hrozně vyrostla a už jí nejsou. Má jich strašně moc. Tak je rozdala ve třídě. Já dostala ty nejhezčí.“ „Kdo to je ta Dita, nikdy jsi o ní nemluvila.“ „To je skvělá holka, přišla k nám do třídy v září, přestěhovali se ze Lhotky.“ Usmála jsem se na dceru, že mě Dita zajímá, chtěla jsem opravdu vědět víc a byla jsem ráda, že moje čtrnáctiletá dcera nemá šaty od nějakého mužského, ale od spolužačky. A Terka spustila. „Mami, Dita je úžasná, oni jsou strašně bohatý, teď bydlí v obrovském bytě V lipové aleji, předtím měli barák. Dita má svůj mega pokoj jen sama pro sebe, má skříně plné oblečení, může jít jednou za měsíc na nehty a je hrozně fajn. Jo a její máma není vůbec tak utahaná jako ty, ta vypadá jako manekýna a ani nemusí chodit do práce.“ Terezka se zasnila a mně vstoupily slzy do očí. Starám se, jak jen můžu, a čtrnáctiletá dcerka mi předhazuje matku nějaké Dity. Asi bych taky vypadala jako manekýna, kdybych …
Blížil se konec školního roku a přišel dotaz, kam pojedeme na dovolenou. Začali jsme s manželem opatrně. Víš, loni jsme byli v Řecku, letos jsme museli opravit naší chalupu, tak snad vyrazíme do Chorvatska, ale na Vranově je taky přece krásně, ne? Lukášek kýval, ale Terka vytřeštila oči. „Cože, tak my letos ani snad nepojedeme k moři? Dita bude na Maledivách a já? Co jí asi tak povím v září? No to víš, Dito, my byli na starý plesnivý chalupě na přehradě. Ono je tam taky krásně.“
Dity Maledivy se nakonec nekonaly, prý zkrachovala cestovka. Dita ale prý byla ve Francii, Itálii a Španělsku. Jen fotku neměla, protože přišla o mobil. Utopila ho někde v moři.
V polovině následujícího školního roku přišla Terka ze školy celá skleslá. Dita se stěhuje. Její mamce se ve městě nelíbí, budou se stěhovat do nějakého domečku na jakési vesnici, takže Dita už bude dojíždět do jiné školy.
Nikdy jsem nebyla moc zvědavá, ale případ Dity mě zaujal. Byla to rodina, která ovlivnila moji dceru a chtěla jsem zvědět více. Nebyl problém se optat kamarádek na patřičných místech. Ano, to je profláknutá rodinka, stěhuje se neustále z pronájmu do pronájmu, dluží, kam se podívá, táhnou se za ní exekuce, žijí si nad poměry, ale nestíhají splácet úvěry. Trvalý pobyt mají hlášený na městském úřadě a jsou to vlastně tak trochu bezdomovci.
Terce jsem nic neřekla, nechtěla jsem ji zklamat a stejně by mi nevěřila. Po pár letech se obě dívky sešly na střední škole. Do maturitního ročníku nastoupila Dita. Obě k sobě našly opět cestu a musím říct, že i já jsem Ditě, té nafoukané a povýšené holce odpustila. Byla snad ještě naivnější než naše Tereza. V těch čtrnácti věřila všemu, co jí rodiče řekli a vůbec netušila, že žijí vlastně na dluh. Jeden úvěr střídal druhý, maminka dělat nechtěla, tatínek všechno neutáhl. Dita v životě nebyla ani v tom Chorvatsku, natož aby spatřila kdy nějaké Maledivy. Do líčení cest po Evropě byla zmanipulovaná. Bydlení měli opravdu vždy luxusní, ale stěhovali se, protože udělali dluhy a ne, že by se jim tam přestalo líbit. V té své bublině vypadala rodinka exkluzivně. Značkové oblečení, drahé auto, luxusní bydlení. Vše na úvěr. Jen pouhé pozlátko. Ani Dita do reality ve svých čtrnácti letech nepronikla. Nechtěla spolužačky balamutit. To rodiče klamali i ji. Myslela si, že opravdu žijí v přepychu. Vždyť měla, na co jen pomyslela. Drahý mobil, značkové oblečení, boty, umělé nehty, vysoké kapesné a prostorný vlastní pokoj. Několikrát týdně jídlo v restauraci, mamka do práce nechodila a táta dělal z domova, jen občas odcházel do nějaké kanceláře.
Před maturitou už bydlela pouze s matkou v pronajaté garsonce. Otec seděl. Máma musela po dlouhých letech do práce, ale nesehnala ani práci prodavačky. Uklízela a Dita musela také přiložit ruku k dílu. Doučovala matematiku děti ze základní školy. S naší Terezkou se dál přátelily a Terka se mi omluvila, prý tehdy nevěděla, jak se to všechno vlastně má.
