Článek
Důvodů, proč naše matky a babičky rodily často ještě před dvacítkou a my mladí budeme zakládání rodiny odkládat pravděpodobně do doby, než nás stihne menopauza, je hned několik. Vzhledem k tomu, že téma „mít či nemít“ panuje mnohým konverzacím s mými kamarády a kamarádkami a diskutovala jsem ho i s mými o generaci staršími rodiči, zmíním zde několik důvodů, proč tomu tak je.
Moje maminka si první dítě pořídila po dvacítce, a stejně jako pro většinu žen prožívajících mládí v komunismu, i pro ni bylo hlavním důvodem k založení rodiny společenské očekávání, že takhle zkrátka věci fungují. A pokud by tehdy s otěhotněním chtěla čekat, riskovala by, že „zůstane na ocet“. Zkrátka to tak tenkrát chodilo, ale teď už to tak nechodí. Čerstvě sezdané páry navíc tehdy dostávaly od státu relativně tučný finanční příspěvek, pořídit si rodinu tedy nebyla taková ekonomická sebevražda.
Dnes je situace úplně jiná: bouří bytová krize a mladí tak často sdílí byty se spolubydlícími. Stejně tak i ceny plenek, kojenecké výživy a dětských kroužků sahají do nebes. Mileniálové a generace Z dnes před sebou mají mnoho nových výzev, ale také možností: můžeme cestovat po světě, studovat a pracovat v zahraničí. Tento neukotvený životní styl však z principu brání závazkům na celý život.
Příčinou odsouvání dětí na neurčito je jistě i postavení žen. Kariérní možnosti dnešních mladých žen jsou nesrovnatelné s těmi, které měly naše maminky a babičky. A protože sloučit nabitý pracovní život s rolí matky není jednoduché, zdá se být správným rozhodnutím umlčení tikajících biologických hodin.
Dalším důvodem k bezdětnosti je i upřednostnění single životního stylu před životem v páru anebo manželstvím (osobní vsuvka: online seznamku mám už rok a pokud by se mě někdo zeptal, jestli jsem tam za celou dobu poznala někoho, s kým bych chtěla založit rodinu, dostala bych záchvat smíchu postupně přecházející do breku). Mít s kým koukat večer na film je fajn, ale rohy pokoje bez pohozených pánských spodků zní lákavěji.
Podstatou mnoha pochybností nad přivedením potomka na svět jsou ale především obavy všeho možného druhu. Je to například strach z porodu, z případného rozchodu či rozvodu s protějškem, z finančního strádání, z nedostatku podpory ze strany rodiny, z toho, že se dítě narodí postižené… A tak dále, a tak dále. Patří sem ale i obavy spojené s nejistou podobou budoucího světa – pokud byl minulý rok nejteplejším v historii měření, jak to tu bude vypadat za nějakých 20, 30, 50 let? A je nyní správná doba na plození dětí, když nás je na světě přes 8 miliard?
Představa toho, že bych teď měla mít dítě, je pro mě možná až děsivá. Třeba jednou názor změním, třeba ne. Nevím. Prozatím mi dítě nahrazuje čtyřnohá bytost, která se usilovným mňoukáním dožaduje snídaně ještě předtím, než ráno otevřu oči.
