Článek
Česko je údajně šestou největší pejskařskou velmocí v Evropě, asi každý třetí Čech má doma (nebo na dvorku) svého čtyřnohého společníka. Psi jsou nedílnou součástí české společnosti, považujeme je za plnohodnotné členy našich rodin, bereme je ke kadeřníkům i na dovolenou. Na rozdíl od samostatných koček, které se tak nějak obejdou bez nás, psům je třeba věnovat více pozornosti a času, ale také výchovy – a zde leží kámen úrazu.
Nezodpovědný páníček – agresivní pejsek
Mnoho lidí si totiž pořídí roztomilé štěňátko, aniž by jim došlo, že to mláďátko nebude neškodné a malé navždy. A že pro to, aby neděsilo kolemjdoucí při procházce, anebo hůř – nekousalo do cizích psů a lidí, je třeba vyvinout energii a s výchovou psa začít ideálně co nejdříve.
Například takový americký pitbulteriér je v mnoha státech zakázán, nebo je k jeho chování nutná certifikace. V roce 2022 ve Velké Británii toto psí plemeno zapříčinilo 22 tisíc více či méně závažných útoků, z nichž některé skončily bohužel smrtí napadeného člověka. V nejednom případě mezi čelistmi psů zahynuli i samotní páníčci. Je ovšem otázkou, do jaké míry za agresivní výpady jednotlivých psů může jejich povaha a do jaké míry charakter jejich nezodpovědných chovatelů.
Bojové plemeno po boku jako řešení strachu o vlastní bezpečnost?
Stejně si ale kladu otázku, co lidi vede k chování psů, kteří se dají použít jako zbraň? Mají tito chovatelé pocit ohrožení a svou potřebu ochrany řeší velkým psem, jehož výchovu mnohdy zanedbají a poté z něj často i oni sami mají strach? To mě vede k úvaze nad tím, čeho se lidé bojí v ulicích Česka, jedné z nejbezpečnějších zemí na světě vůbec.
Já osobně zažívám v naší mírumilovné krajině největší muka právě tehdy, pokud na ulici míjím tyto zmíněné lidi, kteří si „na obranu“ pořídili pitbula anebo bulteriéra. Často je již na deset metrů všem kolemjdoucím jasné, že spíše pejsek vodí páníčka, který má co dělat, aby ho udržel na vodítku. Při takových setkáních a při představě, že po mě v parku skočí rotvajler a s sebou na zem strhne i svého, ehm, „psovoda“, mě vskutku jímá hrůza.
„On nekouše, neboj“
Mám ve svém okolí několik lidí, které cizí psi ošklivě pokousali. Moje kamarádka má z jednoho takového setkání navždy porušené nervy v zápěstí a viditelné jizvy. Obětí útoku dogy se stala i naše mírumilovná fenka. I přesto, že byla doga na vodítku, vytrhla se své majitelce (která byla možná o polovinu lehčí než její domácí mazlíček), a brutálně zaútočila na našeho huskyho. Než se panička stihla vyhrabat ze křoví a než vyvinula marnou snahu svého psa zpacifikovat, bylo už pozdě. Naše fenka přežila, ale musela na operaci. A co panička dogy? Než aby se zamyslela nad tím, jestli je argentinská doga to pravé ořechové, svedla vinu na nás. Údajně jsme si měli psa pohlídat (asi jí nedošlo, že ji její pes shodil do kopřiv, zatímco vystartoval na naši fenku – která byla samozřejmě na vodítku). Neodnesli jsme si tedy ani omluvu, jen další obavy z podobně smýšlejících lidí.
Pořiďte si radši čivavu
Ne, z toho, že se budete procházet s rotvajlerem, bulteriérem anebo jiným psem vyšlechtěným k boji po parku, vám ramena nenarostou. Možná na nevychovanost a agresivitu svých čtyřnohých přátel ve výsledku doplatí nejvíc samotní jejich páníčci. Já radši budu týpky a borkyně venčící své sípající psi na napnutých vodítcích obcházet obloukem, protože nechci skončit jako náš husky. Výchova psů, obzvlášť těch bojových, vyžaduje mnoho úsilí a odhodlání. Svět by byl hezčím místem, pokud by si to lidi uvědomili a pořídili si třeba jezevčíka. Ten sice také umí kousat, ale útok jezevčíka alespoň neskončí fatálně.
