Článek
Plošný zákaz mobilních telefonů je často prezentován jako jednoduché řešení celé řady problémů, které dnes u dětí pozorujeme. Jenže (jak jsem popisoval zde) se tím dopouštíme fatální chyby: zaměřujeme se na uspokojení poptávky po zahnání strachu a ignorujeme přitom na první pohled neviditelné negativní důsledky, jež, troufám si říct, mohou převážit nad těmi pozitivními.
Úvod
Kabinet Andreje Babiše plánuje zavést plošný zákaz mobilních telefonů ve školách. Zákaz se má týkat používání mobilních telefonů během vyučování i přestávek a vztahovat se má především na žáky do konce povinné školní docházky. V platnost má zákon vstoupit od září 2027. Andrej Babiš by přitom uvítal i dřívější zavedení.
Tento plán představil Andrej Babiš ve svém videu, kde se odvolává na práci Národního ústavu duševního zdraví vypracovanou MUDr. Jiřím Horáčkem a kol. s názvem „Negativní vliv mobilních telefonů a sociálních sítí na duševní zdraví dětí a adolescentů s ohledem na legislativní regulaci.“ Podle Babiše je NÚDZ „de facto naše nejvyšší autorita ohledně duševního zdraví.“
Návrh tak působí jako jednoduché řešení problému, který pozorujeme již delší dobu. Jenže není vůbec jasné, zda plošný zákaz skutečně něco řeší – a zároveň s sebou nese celou řadu morálních otázek.
V tomto textu proto představím argumenty proti plošnému zákazu mobilů, a to jak z morálního, tak z empirického hlediska.
Krásnou neděli vám všem 🙋🏻♂️
— Andrej Babiš (@AndrejBabis) June 21, 2026
Jsem tady s pravidelnými informacemi z tohoto týdne 😊
Zákaz mobilů ve školách, kratom, alkohol, sazby České národní banky, plány s armádou nebo plnění našeho programu. Pusťte si celé video a dejte mi vědět, co si o tom myslíte 😊 A v 11 hodin se… pic.twitter.com/QrWFA6yPoI
Svoboda a autonomie dětí
Dítě je svobodná bytost, ne majetek státu. S tímto výrokem většina lidí nemá problém, ale často jen do doby, než přijde řeč na různá nařízení, zákazy a omezení zaštítěné dobrými úmysly. Skutečnost je taková, že stát o životě dětí rozhoduje více, než by se mohlo zdát: rozhoduje o tom, co se bude učit, jak a kdy; rozhoduje o tom, jaké hodnoty přijme, jaké ideologie bude považovat za nebezpečné a jaké naopak za správné.
Rozhodně nechci srovnávat podobu našeho školství s totalitními režimy. Nicméně i když se nám hodnoty, které předává, mohou líbit (demokratické hodnoty, proevropské hodnoty…), nic to nemění na faktu, že jsou předávány – a děti (mj. po dobu povinné školní docházky) nemají možnost o nich rozhodovat.
Nově má stát rozhodovat i o tom, jak budou děti trávit svůj volný čas během přestávek. Nejprve se ale zamysleme nad tím, co se skutečně bude odehrávat ve škole se zakázaným mobilním telefonem – tedy, co se za nenápadným slovem „zákaz“ skrývá.
Zamýšlená podoba zákazu a praxe, kterou již některé školy používají, je následující: dítě přijde ráno do školy, kde odevzdá svůj mobilní telefon do uzamykatelné schránky. Poté musí strávit několik hodin v učebně, než bude moci svůj telefon opět vyzvednout. Na první pohled jde o funkční řešení, pokud ale srovnáme běžný školní den dítěte s běžným školním dnem učitele na dané škole, všimneme si očividné a uměle vytvářené podřízené pozice. Učitel vejde do školy se svým majetkem, který má stále u sebe a se kterým může nakládat, jak uzná za vhodné, a následně s ním také odchází. Představme si, že bychom stejně tak odebírali mobily i učitelům a jiným dospělým, kteří do školy docházejí. Nebo si představme stejný zákaz v Poslanecké sněmovně – troufám si tvrdit, že by se zvedla obrovská vlna odporu, s odkazováním na lidská práva a další posvátné dokumenty liberálních demokracií. U dětí prostě děláme výjimku (což dávám za vinu silnému adultismu) a ještě víc tím prohlubujeme už tak obrovsky nevyrovnaný vztah dítě-učitel, kde je dítě uvrženo v umělou hierarchii a jednoznačně podřízenou pozici. Pokud mají mobily špatný vliv na psychiku, ptám se – jaký vliv na psychický vývoj dítěte má trávení až tisíců hodin v takovéto hierarchii?
Rád bych také poukázal na zásadní rozdíl mezi prostým zákazem a společně stanoveným, odůvodněným pravidlem, na kterém se ideálně obě strany dohodnou. Situace, kdy dětem prostě zakážu používat mobil, je úplně jiná než ta, kdy budu s dětmi se skutečným zájmem mluvit, řešit možná rizika a stavit se na stejnou úroveň jako ony – mohu mít sice více zkušeností, ale to mi nedává právo rozhodovat o jejich jednání. V prvním případě vytvářím podhoubí pro rebelování a odmítání z principu; v druhém případě se snažím dojít společnému řešení, ze kterého budou obě strany profitovat a kterému budou děti rozumět. Znát důvod nějakého pravidla je neskutečně důležité. Těžko tak činit zpětně, pokud dítě muselo s nechutí mobil odevzdat a teprve poté poslouchat, proč je to pro něj „dobré“.
Odpočinek a přestávky
Tím, kdo ví nejlépe, jak odpočívat, je vždy samotný jednotlivec. Nedává přece smysl někomu (dospělému) říkat, jak trávit přestávky v práci, nebo někomu vnucovat způsob, jakým relaxovat o víkendu. U dětí ale děláme výjimku a přijde nám v pořádku, možná dokonce nezbytné, o způsobu trávení jejich volného času rozhodovat.
Je důležité respektovat způsob odpočinku každého člověka – sebevíc se nám může zdát „nesprávný“. Každý člověk (a děti jsou také lidé) ví sám nejlépe, jak odpočívat. Navíc – i kdyby bylo naše hodnocení správné a daný jedinec skutečně odpočíval stylem pro něj nevyhovujícím, tento problém nastává znovu: nikdo jiný než on sám nemůže najít z tisíce různých činností, jimiž lze relaxovat, tu správnou. Trávit přestávku na mobilu navíc není jeden způsob odpočinku: mobilní telefon lze využít mnoha způsoby, od hraní her přes chatování s kamarády až po čtení. Přitom se nemusí nutně jednat o sólové aktivity, jak by se mohlo na první pohled zdát. Existuje mnoho týmových mobilních her, některé dokonce vyžadují spolupráci hráčů na jednom místě, kolem jednoho zařízení – takže děti jsou přímo ve fyzickém kontaktu. Navíc si tak rozvíjejí schopnosti jako mezilidská komunikace nebo organizace týmové práce. Jak se to liší od hraní fotbálku?
A kdybychom nějaký rozdíl našli, sejde na tom vůbec? Má mít snad stát právo rozhodnout, že nějaká konkrétní volnočasová aktivita je prostě špatná? Pokud zní odpověď ano, otevíráme tím pomyslná dvířka k Pandořině skřínce, za nimiž se skrývají další zásahy státu do života lidí – což z definice směřuje k totalitě, kde stát kontroluje většinu činností svých občanů, jak ve veřejném, tak soukromém životě.
O dětech bez dětí
Povšimněme si, že celé toto rozhodování probíhá, aniž by ti, na něž má přímo dopadat, měli reálný prostor se k němu vyjádřit. Kromě několika dokumentů (jako tento od ČT), kde názory dětí stejně neměly zásadní vliv na podobu navrhované legislativy, zůstávají tyto „dospělácké záležitosti“ mimo jejich dosah.
Požadujeme po dětech, aby se učily velká kvanta informací, osvojovaly si návyky potřebné k životu ve společnosti a postupně přebíraly odpovědnost za své životy; přitom však tvrdíme, že nemají kapacitu k tomu rozhodovat o svém způsobu učení či trávení volného času v souvislosti s mobilními telefony – což jsou kompetence, které budou s probíhající technologickou evolucí pro každou další generaci stále důležitější.
Paradoxně tak chceme, aby děti byly odpovědné za své životy, ale tuto odpovědnost jim v jedné z nejzásadnějších oblastí současnosti odmítáme svěřit v relativně bezpečném prostředí školy. Z pohledu politika je to ale vlastně logické; všechny problémy s pozorností a duševním zdravím, které jsou neuvěřitelně komplexní, je velmi snadné hodit na malou krabičku plastu a kovu, kterou je navíc tak snadné prostě vzít a zamknout do skřínky.
Dosavadní argumentace se opírá především o otázku, co je správné a jakou míru svobody bychom měli dětem ponechat. Pokud ale chceme posoudit samotné tvrzení, že mobilní telefony dětem škodí a jejich zákaz tyto problémy zmírní, musíme se podívat také na empirické důkazy.
Korelace není kauzalita
Cíl zákazu je jasný: omezit mobilní telefony a tím zlepšit soustředěnost, motivaci ke studiu či duševní pohodu. Takový závěr však vyžaduje víc než pouhou statistickou souvislost mezi používáním telefonů a těmito jevy. Pokud chceme zvažovat plošný zákaz jako smysluplné řešení, musíme nejprve nalézt dostatečně silné důkazy, že používání telefonů k těmto problémům přispívá.
Pokud se budeme držet studií z ověřených časopisů, zjistíme, že mobilní telefony skutečně souvisí s celou řadou problémů: ať už s problémy se spánkem či koncentrací, nebo s vyšší šancí vyvinutí depresivních nebo úzkostných symptomů. Na druhou stranu mobil nemusí být hlavní příčinou u všech zmíněných problémů a ve všech případech. Žijeme v extrémně rychle se měnícím světě, kde je stále těžší vyloučit třetí proměnné během provádění podobných výzkumů. Informační přehlcení, změny související s globalizací, nástup AI – to vše může mít vliv na koncentraci, duševní zdraví i spánek nejen dětí.
Zároveň ale musíme být při interpretaci těchto výzkumů obezřetní. Jak poukazuje bibliometrická analýza „Smartphones and Learning: Evaluating the Focus of Recent Research“, existuje značný rozdíl mezi psychologickým výzkumem a výzkumem v oblasti pedagogiky a vzdělávání. Zatímco psychologická literatura je často zaměřena na negativně vymezené jevy (deprese, úzkosti, poruchy pozornosti, samota), výzkum v oblasti vzdělávání se více zaměřuje na pozitivní jevy. Je tak třeba brát zřetel i na obor, v rámci kterého byla studie prováděna.
Obrácená kauzalita
Další problém je, že i při potvrzení korelace mezi používáním mobilních telefonů a školními výsledky není jasný směr tohoto vztahu. Například studie zabývající se problematickým užíváním telefonů u dětí a adolescentů zjistila, že vyšší akademická motivace a spokojenost se školou a učením souvisí s nižší mírou „závislosti“ na mobilu.
Tento výsledek lze skutečně interpretovat jako podklad pro plošný zákaz: děti, které nejsou na mobilech, spíše dosáhnou lepších výsledků. Ovšem stejně tak může platit obrácený vztah – děti s vyšší motivací ke studiu, které se ve škole cítí dobře a spokojeně, spíš nebudou mít potřebu utíkat se k mobilním telefonům. Z příčiny se stává jeden z projevů širšího problému. A nakonec vzpomeňme také na existenci třetích proměnných. Je stejně možné, že nízká akademická motivace souvisí s mobily, jako že je důsledkem rodinného zázemí, přístupu učitelů, prostředí školy a dalších faktorů. Pokud je motivace nízká, děti se spíše přikloní k různým formám úniku, ať už v podobě rebelování, nebo právě používání mobilních telefonů.
Závislost na mobilech. Nebo taky ne…?
Mimo rozptylování či zhoršeného duševního zdraví se v argumentech pro zavedení zákazu často objevuje pojem „závislost na mobilním telefonu“. Právě představa, že významná část dětí je na telefonech závislá, bývá běžně používána jako jeden z hlavních důvodů pro zavedení plošných omezení. Takový termín ovšem v nejpoužívanějších diagnostických systémech, DSM-5 či MKN-11, nenajdeme. Existují sice podobné diagnózy (internetová nebo videoherní závislost), nikoliv ovšem samotná „závislost na mobilu“. Když už se s pojmem setkáme, jedná se o výzkumný konstrukt použitý autory, nikoliv o oficiální psychiatrickou diagnózu. To samozřejmě neznamená, že problematické či nadměrné používání mobilních telefonů neexistuje. Jen je třeba mít na paměti, že na definici pojmu neexistuje shoda.
Tato nejednotnost se odráží i ve výsledcích jednotlivých výzkumů. Jak upozorňuje jedna z přehledových studií, jež zkoumala problematické užívání chytrých telefonů u dětí a adolescentů, zhodnocení dosavadního výzkumu je obtížné právě kvůli rozdílnému vymezení tohoto pojmu. Odhady podílu dětí „závislých“ na telefonu se v jednotlivých studiích pohybují od přibližně 5 % až po téměř 50 %. Autoři příčinu takto obrovského rozptylu připisují především odlišným způsobům, jak jednotlivé studie tento abstraktní pojem definují a převádějí na měřitelné veličiny.
Funguje zákaz? Zkušenosti z praxe
Z předchozích odstavců by se mohlo zdát, že toho moc nevíme – možná jsou mobily skutečně takovým zlem, které je třeba zakázat, možná máme jen špatně definované pojmy, nebo celou situaci přeháníme. A pak by se dalo říct, že nejlepší by bylo je zakázat tak jako tak, protože tím nic neztratíme. Pokud je problém skutečně nadměrné používání telefonu, pak logickým prvním krokem je podívat se na školy, kde už omezení existují.
Zda vede plošný zákaz k lepšímu soustředění a výsledkům zkoumala třeba studie Masarykovy univerzity, založená na datech PISA 2022 z 21 evropských zemí včetně Česka a projektu EU Kids Online z roku 2025. Studie hledala souvislost mezi zákazem mobilů a výsledky žáků, konkrétně v matematice, a to jak přímo, tak nepřímo prostřednictvím rozptylování způsobeného telefony a celkové míry neklidu či vyrušování ve třídě během výuky.
Rozsáhlá mezinárodní analýza nenašla přímou statisticky významnou souvislost mezi zákazem mobilů a výsledky žáků v matematice. Zákaz sice skutečně souvisel s menším rozptylováním, které zase souviselo s lepšími výsledky v matematice – současně však v některých zemích zákaz souvisel s vyšší mírou celkového narušování výuky, které bylo spojeno s horšími výsledky. Tyto dva nepřímé efekty se v celém vzorku do značné míry vyrušily, takže celkový nepřímý vztah mezi zákazem a výsledky v matematice nebyl statisticky významný.
Samotná studie nevysvětluje, proč zákaz může vést k větší míře narušování výuky a neklidu. Jedním z možných vysvětlení však může být i to, že mobil pro některé žáky představuje způsob, jak si dělat to, co potřebují, aniž by rušili ostatní. Po jeho zákazu hledají způsoby, jak své potřeby naplnit jinde, a tím být pro zbytek třídy rušivější.
V českých datech studie také nenašla přímou souvislost mezi zákazem mobilů a výsledky v matematice. Podobně jako v mezinárodním vzorku se zde zákaz pojil s nižším rozptylováním způsobeným telefony, které zase souviselo s mírně lepšími výsledky. Na rozdíl od některých zemí v mezinárodním vzorku však v Česku nebyl zákaz spojen s vyšší mírou celkového narušování výuky. Jinými slovy, v datech z ČR vyšel malý pozitivní nepřímý vztah mezi zákazem a výsledky žáků v matematice. Autoři ale jeho velikost označují za velmi malou a prakticky zanedbatelnou: rozdíl činil v průměru asi 1,83 bodu, přičemž jen rozdíly mezi jednotlivými žáky se pohybují v řádu desítek bodů.
Zároveň nebyla v datech z ČR nalezena významná souvislost mezi zákazem mobilů a mírou duševní pohody, online závislostí, kyberšikany či digitálními dovednostmi. Naopak mnohem silnějším faktorem se v této oblasti ukázaly být různé rodičovské strategie.
U kyberšikany není výsledek ani tak překvapivý, vezmeme-li v úvahu fakt, že škola tvoří jen malou část prostoru, ve kterém online komunikace mezi dětmi probíhá. Zákaz během školního dne může omezit pouze některé projevy kyberšikany přímo ve škole; samotný online prostor tím ale nemizí. Konflikty mohou pokračovat odpoledne po škole, doma nebo během prázdnin – tedy v době, kdy školní regulace nemá žádný vliv.
Tím se dostáváme k dalšímu problému plošného zákazu – přesouváme jím odpovědnost z rodičů, škol a hlavně samotných dětí na stát. Problém se tím neodstraní; pouze se mění, kdo za jeho řešení nese odpovědnost. I když z dat vyplývá, že plošný zákaz problém neřeší, nebo vede jen k zanedbatelným výsledkům, získáváme jeho zavedením pocit kontroly a bezpečí. Všechny tak často skloňované problémy (duševní pohoda, pozornost, online závislost) pouze odkládáme a riskujeme jejich potenciální zhoršení – pokud tedy nepovažujeme samotné snížení užívání mobilů ve škole za chtěný efekt. Takový přístup však neodpovídá tomu, co z dosavadních výzkumů skutečně vyplývá: samotná míra používání telefonů není spolehlivým vysvětlením všech zmíněných problémů a její snížení automaticky nevede k jejich odstranění.
Lekce z historie
Pokud tedy empirické důkazy neposkytují pro plošný zákaz tak silnou oporu, jak by se mohlo z podoby veřejné debaty zdát, nabízí se otázka, co naši současnou skepsi vůči mobilním telefonům živí. Tvrdím, že možným vysvětlením může být strach z nových technologických fenoménů.
Jenže samotný fakt, že se nám něco nelíbí, přece není důvodem k zákazu. U nových technologií se opakovaně objevuje podobný proces – děti si je oblíbí, nastává panika, technologie se postupem času stává běžnou součástí života. Stalo se tak v polovině minulého století s nárůstem popularity komiksů, v osmdesátých a devadesátých letech s videohrami, s nástupem osobních počítačů na začátku tisíciletí… Dokonce i knihy byly kdysi považovány za příliš návykové a za riziko pro morálku mládeže – v kontextu mobilních telefonů se to zdá až absurdní.
Pouhý fakt, že se něco opakovalo v minulosti, samozřejmě neznamená, že tomu tak musí být i nyní. Je to ovšem rozhodně dobrý důvod k zamyšlení; zatímco předešlé paniky kolem technologií snadno s odstupem času vyhodnotíme jako přehnané, k současným fenoménům odstup nemáme. Možná se tak dopouštíme stejné chyby jako autority varující před leností způsobenou čtením nebo komiksovou mánií v dobách minulých.
Po přečtení předchozích odstavců by se mohlo zdát, že jsme zcela bezmocní a problémy nejmladších generací nemá smysl řešit. Když ne zákazem, jak se s nimi vyrovnávat?
Když ne zákaz, tak co?
Osobně vidím řešení zkrátka v ponechání svobody, nikoliv v jejím omezování. Nechme na školách, aby se rozhodly, jaká pravidla zavést (byť, jak jsem popsal v předchozích odstavcích, striktní zákaz ve školách konzistentní výsledky nepřináší – ovšem i k tomu by měl mít zřizovatel, potažmo ředitel, právo). Ponechme na rodičích, aby si s dětmi nastavili způsob užívání telefonů. A hlavně nechejme samotné děti, aby se skutečně učily o svém volném čase rozhodovat; ne ve sterilním školním prostředí se zakázanými mobily, ale v prostředí, které se snaží napodobovat skutečný svět tam venku, jen s jakousi „záchrannou sítí“ v podobě učitelů, školních psychologů a rodičů.
Nemám problém, pokud konkrétní škola mobily zakáže – přestože sám bych s takovým rozhodnutím pravděpodobně nesouhlasil. Pokud tak zřizovatel či ředitel rozhodne a nejedná se o plošně nucený zákaz shora, jde o zcela legitimní rozhodnutí. Jenže zatímco u některých typů škol to může dávat smysl, u jiných to zase přímo narušuje jejich způsob přístupu k učení – mluvím teď například o školách založených na sebeřízeném vzdělávání. Navíc rodiče a děti mají možnost volby školy, kde takové omezení není. Plošným zákazem odstraňujeme pluralitu přístupů.
Zmíněná studie Masarykovy univerzity ostatně mluví o „rodičovských strategiích“ jako o mnohem účinnějším nástroji při řešení problémů s duševním zdravím v souvislosti s mobilními telefony. To znamená komunikaci, vzdělávání o rizikových aspektech i přínosech technologií a hlavně rovnocenný přístup k dětem, které nesmíme vnímat jako neschopné „poloviční lidi“, ale jako plnohodnotné lidské bytosti se všemi právy, která mají dospělí – jen s méně životními zkušenostmi.
Možné řešení vidím také v samotném prostředí školy – pokud se budou děti učit v příjemném prostředí, kde se budou cítit dobře a kde bude samotná výuka dostatečně zajímavá, může se tím snížit nutkání stahovat se k úniku v podobě mobilu. Pokud už mobilní telefony chceme řešit, neměli bychom se zaměřovat pouze na samotný přístroj, ale na prostředí školy a způsob učení jako celek.
Strach, svoboda, zákaz
Je smutnou skutečností, že navzdory všem studiím a poznatkům tento zákaz pravděpodobně projde. Mohl bych ještě uvažovat nad tím, jaké motivace vůbec vedou k jeho zavedení – to však vzhledem k délce článku ponechám stranou.
V celé této situaci spatřuji dva poznatky; za prvé jde o ukázkový případ populismu a způsobu politiky, který zcela ignoruje empirická data a zaměřuje se pouze na ukojení poptávky po odstranění strachu z nového a neznámého.
Za druhé vidím stupňující se trend státních zásahů do svobod jednotlivců i institucí. Zákazem mobilních telefonů na školách se stát legitimně pouští do kontroly každodenního života občanů – a je otázkou, kde leží (a zda vůbec existuje) hranice už nedotknutelných práv.
V zájmu dalších generací a svobody si upřímně přeji, aby tento zákaz neprošel. A pokud projde, aby ho co možná nejvíce škol i dětí ignorovalo.
Zdroje:
Odborné studie:
Hartley, K., Hoffman, B., & Andújar, A. (2023). Smartphones and Learning: Evaluating the Focus of Recent Research. European Journal of Investigation in Health, Psychology and Education, 13(4), 748-758.
Juhaňák, L., Černický, I., Jaroň Bedrošová, M., & Šmahel, D. (2026). Mobile phone bans in schools: Are they related to students’ knowledge, cyberbullying, and well-being? Brno: Masaryk university.
Fischer-Grote, L., Kothgassner, O. D., & Felnhofer, A. (2019). Risk factors for problematic smartphone use in children and adolescents: a review of existing literature. Neuropsychiatrie, 33(4), 179–190.
