Školství bez Microsoftu a bez Googlu

Rád bych ze začátku přiznal, že jsem jedním z těch podivínů, kteří si rádi dělají věci obtížnější, než ve skutečnosti musí být.

V mládí jsem používal e-mail od Atlasu a ICQ. Později jsem přešel k Gmailu a Facebook Messengeru. Dnes zabíjím čas na Mastodonu a mám odgooglený telefon. Ve škole byla situace jako na divokém západě: Windows ve škole, Microsoft office a ke konci mého studia se začala rozmáhat aplikace Bakaláři. V hodinách informatiky jsme se učili počítače používat rychle a efektivně. Učili jsme se Word, Excel, programování v C#.

Jedna věc, která tyto programy spojuje, je soukromí. Vše, co jsme na našem zařízení dělali, zůstala na našem zařízení, maximálně se o našich kulišárnách dověděl učitel, pokud se podíval na naši obrazovku. Windows nesbíral data o užívání, učitelé dávali poznámky do žákovských knih a Google neměl první tři výsledky ve formě placené reklamy. Bylo to dávno.

Pokud srovnáme situaci dnes, každý žák ve škole má několik účtů: Google/Microsoft (kvůli distanční výuce a přístupu k výukovým materiálům), e-mail (často u stejného poskytovatele), Bakaláři (nebo jim podobný produkt, kvůli zapisování známek) a mnoho dalších podle potřeby jednotlivých kantorů.

Osobně si nemyslím, že digitalizace je sama o sobě špatná (nejsem zastánce antidigitálního tmářství), ovšem s ohledem na potřeby a možnosti žáků/rodičů musím vznést několik námitek v oblastech soukromí a dostupnosti.

Ač se to zdá nemožné, ne každý občan České republiky má pravidelný přístup k internetu, ať už z osobního přesvědčení (nechce mít doma internet), nebo z hlediska možností (nemůže si dovolit počítač, internet, nebo telefon). Jak se může poté podívat na známky své ratolesti, pokud je vyučující příliš připojen/a? Jak se budou děti učit, pokud učitel jen nahrává soubory na internet?

Můžeme se samozřejmě dohodnout s kantorem, aby nám poskytoval soubory na papíře, ale už dnes se setkáte s podivnými pohledy.

Tak ale otázka nestojí; pokud jsem se rozhodl nemít doma internet, neměl bych své rozhodnutí obhajovat každému, koho potkám. Pokud je pro mě internet finančně nedostupný, může to být citlivé téma. Další potíží může být způsob výchovy.

První problém se týkal hlavně našeho pohodlí: chtěl jsem poukázat na to, že ne každý má internet a ne každé dítě má doma chytrý telefon a počítač pro psaní úkolů.

Pokud nejste v této situaci, můžete se ptát, jak by vám tento systém mohl uškodit. Je to přece skvělé, informace od učitele mi přijdou ihned po zadání známek, vím o všech úkolech, které musí mé ratolesti napsat, a všechno je v jednom místě!

Porovnejme dnešní situaci se světem před dvaceti lety: pokud vám učitel chtěl sdělit něco o chování nebo prospěchu vašeho dítěte, mohl vám napsat dopis, promluvit s vámi po telefonu nebo vás pozvat do školy na konzultaci:

Z pohledu slavného bezpečnostního konceptu, tzv. CIA triády (Confidentiality, Integrity, Availability – Důvěrnost, integrita, dostupnost), jsou tyto formy komunikace důvěrné a relativně bezpečné, ale nedostupné.

Dnes je situace jiná. Učitelé dostanou na začátku svého pracovního poměru účet u Googlu koupený školou. E-mail, úložiště, přístup k nástrojům; je jim vysvětleno, že mohou data sdílet se svými kolegy a jak.

Implicitně se rozumí, že data, která nesdílí, nebudou dostupná nikomu jinému. To bohužel vede k tomu, že učitel bude do tohoto úložiště ukládat více informací, než by měl. Telefonní čísla rodičů, chování dětí, postřehy ze třídy, to vše může lehce uložit na jednom místě a otevřít/upravit kdekoli. Je to v cloudu, takže ani ztráta informací nehrozí, že? A pokud nikomu nesdílím, nikdo to nevidí!

Jenže to není úplně pravda. Známé firmy ve školství (Microsoft a Google) nezaručují koncové šifrování svých služeb. Zaručují šifrování, to ano, ale co do jejich cloudu nahrajete, už nikdy nebude úplně utajeno.

Se správou dat je úzce spojena monopolizace přístupu. Desetileté děti mají Google účet, používají ho po dobu svého pobytu ve škole. Po tomto zážitku, kde si dítě nejspíš vytvoří účet? Na Atlasu? Seznamu? Nebo půjde tam, kde strávilo prakticky polovinu svého dosavadního života?

Každá škola, kterou Google získá jako klienta, se rovná desítkám, možná stovkám uživatelů, a stovkám profilů, které mohou zpeněžit. Jak? Cílené reklamy, sledování pohybu na internetu a kontrola komunikace.

Cory Doctorow používá nádherný termín: Enshittification (v překladu něco jako „postupné posrání“). Jedná se o situaci, kdy produkt/služba začne skvěle, podmínky se zdají přijatelné (někdy až neodolatelné), a později se situace změní. Prakticky: podmínky užívání se změní, cena se zvýší (často z nuly na příliš mnoho peněz), a samotný produkt se postupně také změní.

Podívejme se na Google. Před několika lety zavedli program pro neziskové organizace. Veškeré služby zdarma, vlastní doména, kompletní přístup k Google Suite. Po určité době Google vytrhl koberec zpod nohou všech neziskovek a prohlásil, že od určité spotřeby (v řádu gigabajtů) bude potřeba zaplatit. Samozřejmě většina neziskovek spoléhala na neomezené úložiště a přeskočila hranici bezplatného programu. Proč? Protože při souhlasu k podmínkám užívání se o financích nemluvilo.

Osobně jsem zatrpklý, paranoidní člověk, a pokud za něco neplatím, nespoléhám na toto řešení s životně důležitými soubory a funkcemi. Vždy mám cestu ven. Dovolím si představit mou teorii, jak vidím vývoj Google a Microsoft pro školy:

Momentálně se nacházíme v druhé fázi programu. Pandemie vytvořila poptávku a firmy ji naplnily. Nyní probíhá konsolidace. Microsoft by „škole na Googlu“ musel naslibovat hory doly, aby o jejich nabídce jen uvažovala. Nyní je jen otázkou času, než začnou tahat ze sektoru školství nehorázné sumy. Co je na tomto vývoji nejhorší? Ministerstvo buďto zaplatí, nebo navrhne lepší řešení, které ale nebude vyhovovat nikomu.

Školy budou zvyklé na své prostředí a raději si utrhnou od úst, než aby přešli jinam. Komu to uškodí nejvíce? Dětem. Peníze, které spolkne Google nebo Microsoft se nedostanou tam, kde by mohly prospět výuce a výchově dětí.

Jelikož se bavíme o veřejném sektoru, musí určité věci jít přes veřejné zakázky, držet pravidlo řádného hospodáře apod. I tak však máme možnosti, jak tuto situaci vyřešit. Cílem každé školy by měla být možnost závislost na jednom komplexním řešení změnit a (pokud potřeba) možnost změnit pouze část celého systému.

Když si srovnáme Google a Microsoft, obě firmy nabízí řešení na klíč. Dokumenty, tabulky, e-mail, domény, všechno v rukou jednoho poskytovatele. To zní skvěle, ale pokud nás daná firma odřízne, nemáme vůbec nic. Jedním řešením je open-source software, který se dá v případě potřeby nainstalovat kdekoli.

Jako příklad bych rád uvedl úložiště: škola zpracovává desítky terabajtů dat ročně a potřebuje vytvořit úložiště desítkám nebo stovkám dětí. Lehkým řešením je Google disk. Neomezené úložiště mají, můžete nahrát cokoli. Pro uspokojení okamžitých potřeb je to perfektní, na dlouhý běh bych však doporučil vlastní server na místě. Pravda, cena pořízení serveru je vyšší než pronájem Google disku nebo Microsoft služeb, je však stabilnější a máte kompletní kontrolu.

V Německu se pro sdílení souborů osvědčil NextCloud nebo ownCloud. Oba projekty mají skupinu lidí starajících se o podporu, ale pokud software nainstalujete na vlastním serveru, nemusí nikdo vidět vaše soubory ani informace o užívání. Oba softwarové balíčky zároveň umožňují uživatelům úpravu dokumentů, správu uživatelských účtů apod. To vše za cenu železa, na kterém software rozběhnete.

Je důležité podotknout, že pro další služby (e-mail, vnitřní komunikaci) je potřeba jiný software, ale to je v určitém smyslu dobře. Pokud máme správně rozděleny služby, neztratíme najednou vše. E-mail nefunguje? Alespoň máme soubory. Spadnul server se soubory? Alespoň o tom můžeme někomu napsat!

Ve zkratce bych rád zmínil seznam možných náhrad komerčního softwaru:

Všechny tyto softwarové balíčky se relativně lehce instalují, spravují, a skvěle se zakomponují do kteréhokoli prostředí: ať už máte ve školách Windows, MacOS nebo Linux.

Pokud máte ve škole správce IT, který by tyto programy mohl nainstalovat nebo spravovat, jste za vodou. Aktualizace jsou většinou jednoduché a získáte tím jak soukromí, tak svobodu řešení změnit, pokud Vám přestane vyhovovat.

Pokud nemáte nikoho, kdo by o servery staral, většina řešení nabízí plány pro školy/firmy, nebo můžete poptat jednu z mnoha IT firem ve svém okolí. Není jich málo, a většinou se spolupráci s veřejným sektorem nebrání. Velmi slibné se jeví spojení sil více škol, kde se pak uspoří náklady na správu systému. Nebyl by to dobrý projekt pro Jednotu školských informatiků?

V Katalánsku místní vláda ve spolupráci s osvícenou IT komunitou provedla degooglizaci škol – závislost systému vzdělávání na oligopolních firmách vyhodnotila totiž jako velké riziko do budoucna. Podobně v Německu se řeší prorůstání služeb Microsoftu do škol a jak závislost sektoru eliminovat. Zkušenosti tu jsou.

Pokud chcete vidět, čeho je schopna banda lidí s několika počítači, můžete se podívat na český kolektiv nolog.cz a jejich služby: provozují zdarma službu CryptPad, BigBlueButton, nebo HumHub.

Že se firma rozhodne pro určitý softwarový balíček, to není samo o sobě špatně. Musí to však být řešení, která neposílá osobní údaje dětí nikam ven.

Pokud však do svého rozhodnutí zachytí i tisíce dětí, jejichž data budou zneužívána a prodávána dál, jedná se dle mého o hrubý prohřešek proti zásadám ochrany dětí. V těchto rozhodnutích nemají rodiče prakticky žádnou moc, a je tedy lehké stát se černou ovcí.

Osobně nemám děti školou povinné, ale jakmile budou docházet do školy, chci se postarat o to, aby se jejich vzdělávání nestalo zlatou cihlou v trezoru nějaké firmy. Informace v dnešní době nemají tendenci mizet (co internet schvátí, to už nenavrátí), a desetileté dítě nemusí mít kompletní přehled o tom, jaké dopady bude mít jeho dnešní zavedení do systému za dvacet či třicet let.

Autorem textu je dobrovolník IuRe m4iler.