Backstreet Boys: Bojovali s krutou zradou i drogami. Jeden z nich čelí závažnému obvinění

Psal se rok 1992 a bohatý manažer a podnikatel Lou Pearlman dostal odvážný nápad dát dohromady chlapeckou skupinu po vzoru New Kids on the Block, kteří byli populární na konci osmdesátých a na začátku devadesátých let. Dal si inzerát v novinách Orlando Sentinel, na něj se mu ozval kromě mnoha jiných mladíků i AJ McLean. Ten předvedl svůj pěvecký talent u Pearlmana v obýváku a stal se prvním členem skupiny. V té době už znal přes stejného učitele zpěvu Howieho Dorougha a skrze jiný casting Nicka Cartera. Zanedlouho se s nimi seznámil i Kevin Richardson. Všichni čtyři se Pearlmanovi zalíbili. Pátým a posledním členem nově formující se skupiny se stal na jaře roku 1993 Richardsonův bratranec Brian Littrell. Budování kariéry v pop music pod značkou Backstreet Boys mohlo začít.

V deset let starém dokumentu Show Em What You‘re Made Of o vzniku kapely jsou počátky Backstreet Boys přehledně zmapovány. Ukazují to, jak hlasy všech členů ladily tak, že nejlépe vynikly a capella, ale i to, že k úspěchu byla potřeba přidat trochu pohybu, takže všichni kluci museli navštěvovat společné taneční hodiny. První živá vystoupení proběhla v obchodních domech, restauracích a na charitativních akcích. Poté přišel geniální nápad – turné po amerických středních školách. Vystupování v tělocvičnách vzdělávacích zařízení a publikum tvořené vrstevníky však vyvolávalo ve skupině rozpaky. „Nikdy nezapomenu, jak jsme vystupovali pro školu, v níž byly tři třetiny černochů, dvacet procent Hispánců a pět procent bělochů,“ řekl McLean v onom snímku z roku 2015. „Tam jsme nebyli dobře přijati, v půlce show nám přestala hrát hudba, studenti na nás začali bučet a pokřikovat něco o špatných napodobeninách New Kids on the Block,“ přidal se Carter.

Jenže Backstreet Boys objeli ještě pár takových míst a na jednom z nich se jich všiml zástupce vydavatelství Jive Records, s nímž Backstreet Boys podepsali smlouvu.

Skupině ale chyběl repertoár. Odjela tak do Stockholmu za producentem a skladatelem Maxem Martinem a nahrála svůj debutový singl We‘ve Got it Goin‘ On. Ovšem bez Cartera, který byl v té době v pubertě a hlas mu přeskakoval. Píseň byla překvapivě rychle hotová a nasazena v Americe. Tam ale neměla příliš velký úspěch, ten zaznamenala až později na starém kontinentě. Rozverný zvuk této skladby v Evropě rychle zafungoval. „Ty bicí, ty basové linky, bylo to šílené funky,“ popisoval například Richardson. K písni vznikl i klip, v němž byl angažován i Pearlman nebo McLeanova přítelkyně.

V roce 1996 pak Backstreet Boys debutovali eponymním albem, vydali jej všude kromě Ameriky. Dalšími singly se staly písně I‘ll Never Break Your Heart, Anywhere for You a Quit Playing Games (With My Heart). Na tu byl natočen dnes již kultovní, ale i často parodovaný videoklip, v jehož druhé části členové skupiny zpívají v dešti v rozepnutých poloprůhledných košilích. MTV ho zprvu kvůli tomu odmítla vysílat. Jenže tento videoklip konečně zajistil skupině úspěch ve Spojených státech, na nějž čekali dlouhé čtyři roky.

I Amerika se tak v roce 1997 definitivně dočkala debutové desky Backstreet Boys, k níž skupina nereferuje jinak než jako k „červenému albu“ podle rudého pozadí na jejím přebalu. Ta však byla rozšířena o některé písně z druhého alba Backstreet‘s Back, které také v Americe nevyšlo. V roce 1998 už Backstreet Boys domovině kralovali a spustili vlnu odklonu od grunge k zakládání dalších boybandů jako *NSYNC, 98 Degrees and O-Town. „Dramaturgie rádií se měnila, změnou procházela i politika, lidé se ohlíželi po veselejší hudbě, která nebyla tak důmyslná. Prostě chtěli jen slyšet hezké písničky. Cítili jsme, že děláme něco jiného, a to, co následovalo, bylo výsledkem dobrého načasování,“ vzpomínal Littrell pro Billboard.com na pokoření domácích hitparád. Dorough se přidal: „Mohli jsme cestovat po celé Evropě a státech mimo ni a skoro se nedostat do letadla, jak po nás fanynky šílely. Připadali jsme si jako Beatles. A když jsme přistáli v Americe, nikdo na nás nečekal.“

S reedicí americké verze debutu a albem Backstreet‘s Back přišel i úspěch dalších písní. Hitem se stala úderná skladba Everybody (Backstreet‘s Back), která předvedla skupinu zase v jiném světle. Natočila k ní videoklip, jenž se opět zapsal do historie. Nemuselo to tak být, pokud by si původní nápad nechala rozmluvit nahrávací společností. „To video je ikonické a mnoha lidem vzalo dech. Znovu jsme se však dostali do hádky s vydavatelstvím ohledně toho, jak s ním naložíme. Toužili jsme jeho prostřednictvím připomenout Thriller od Michaela Jacksona, v němž se také hemžily příšery. A když jsme si telefonovali s režisérem Josephem Kahnem a předali mu myšlenku, kterou jsme s kluky rozvinuly, chytl se jí a pustil se do toho. Vznikl jeden z našich největších videoklipů vůbec, s nímž jsme slavili úspěch v MTV Video Music Awards,“ přibližuje McLean.

Ona pře s vydavatelstvím vznikla paradoxně proto, že lidé v něm nevěřili, že pro MTV bude skupina v maskách přijatelná, a také nesouhlasili s vysokým rozpočtem. Backstreet Boys si tak video museli zafinancovat sami a dohodnout se s Jive Records aspoň na tom, že jim vloženou částku proplatí, až se snímek stane úspěšným. Backstreet Boys si však nevšimla jen MTV, ale i akademici, kteří je nominovali na Grammy v kategori věnované novým tvářím, kde nakonec zvítězila Lauryn Hill.

Rok 1998 nebyl pro Backstreet Boys jen rokem úspěchu, ale značil i začátek soudního sporu mezi skupinou a jejím objevitelem Pearlmanem. Neshody začaly už někdy v roce 1995, kdy se Pearlman rozhodl založit další boyband, pojmenovat jej *NSYNC a na jeho řízení najmout manažera Backstreet Boys.

Bylo tedy jen otázkou, kdy si skupiny stejného ražení a pod stejným vedením začnou konkurovat nepřijatelným způsobem. Vzestup *NSYNC byl sice pomalý, ale podpořený speciálním koncertem pro televizi, který jim byl nabídnut poté, co ho Backstreet Boys odmítli kvůli vyčerpání a závažnosti Littrellova zdravotnímu stavu. Potřeboval totiž na operaci srdce a management mu jen suše oznámil, ať ji odloží, nebo vystoupení vyhradí konkurenci. Stalo se tak a Littrellovy právníky to donutilo podívat se hlouběji do smluv. Pearlmana nakonec Littrell zažaloval, jelikož měl důvodné podezření, že skupinu obírá o peníze. Manažer skupiny totiž mezi lety 1993 a 1997 vydělal na kapele deset miliónů dolarů, zatímco pětice z vydělaných peněz viděla jen tři sta tisíc dolarů.

O rok později se k Littrellovi přidali všichni kromě Cartera, výsledkem bylo několik finančních vyrovnání. Není divu, každý z členů si totiž kvůli Pearlmanově hamižnosti vydělal jen dvanáct tisíc dolarů ročně přesto, že Backstreet Boys v roce 1997 neúnavně koncertovali a debutu se celosvětově prodalo přes dvacet osm miliónů kopií. Po vzoru Backstreet Boys se zařídili *NSYNC a ostatní kapely, které dal Pearlman dohromady nebo jim dělal manažera. Všechny u soudu uspěly nebo se s nimi Pearlman vyrovnal mimo něj. V nekalé činnosti ale pokračoval dalších deset let, a byl tak poslán na pětadvacet let do vězení. V roce 2016 zemřel v důsledku infekce vzniklé po operaci srdce.

Backstreet Boys se nenechali situací odradit a v roce 1999 vydali singl I Want it That Way, jenž zapříčinil vysoká očekávání třetí desky Millenium. Tato nahrávka se stala nejprodávanějším hudebním titulem ve Spojených státech. „Když se podívám zpět na album Millenium, uvědomuji si, že bylo důležitým milníkem. Než jsme se nadáli, vydali jsme naše nejdůležitější album, které bylo najednou všude,“ vzpomíná McLean. Ano, deska Millenium se hřála na vrcholcích hitparád ve více než dvaceti zemích a dodnes je čtvrtým nejprodávanějším albem v historii, turné k němu zase lámalo rekordy v návštěvnosti. Kromě prvního singlu I Want it That Way z něj vzešly hity jako Show Me the Meaning of Being Lonely, Larger Than Life a The One. Backstreet Boys podepsali nový, mnohem zajímavější kontrakt s vydavatelstvím, vše vypadalo růžově. Jenže se ve skupině začaly objevovat problémy a závislosti na alkoholu a drogách. Nejhůře na tom byl McLean, který byl kvůli těmto potížím několikrát v léčebně, léčil se i s klinickou depresí. Carter zase ve své knize přiznal, že propadl kokainu, extázi i alkoholu.

Rok 2000 se nesl ve znamení alba Black & Blue, které je muzikantsky zajímavější než předchozí počiny. Koncept desky si hraje s myšlenkou dvojí hudební tváře Backstreet Boys. První z nich představuje vokální uskupení, pro nějž je stěžejním prvkem harmonie, ta druhá zase všechny ty složky, pro něž dostali Backstreet Boys označení boyband. Ačkoliv se všichni členové vždy ztotožňovali spíše s tou první, tu druhou přijali a vytěžili z ní maximum. Na desce najdeme další popové megahity jako singly The Call, Shape of My Heart a More Than That (ostatně na nahrávce se zase posílel Max Martin), ale i písně tíhnoucí k poprocku. Naopak se skupina začala odklánět od R&B, což lze slyšet už na předchozí desce Millenium. Prostor dostalo i Richardsonovo klavírní nadání a Carterova hra na bicí. Celkově album znamenalo další posun v kariéře skupiny co do stylu, tak do počtu prodaných kopií, jelikož se desky ve Spojených státech amerických prodalo přes milion šest set tisíc kusů hned první týden prodeje. To se před Backstreet Boys podařilo jen Beatles.

Backstreet Boys pro Black & Blue zvolili zajímavou formu propagace. Rozhodli se pro jakousi cestu kolem světa během sto hodin. Do vybraných destinací cestovali speciálně upraveným letadlem s vlastním logem, které bylo vybaveno stereem, televizí, velkými posteli, sprchou, sbírkou časopisů a chlapcům z Backstreet Boys na jeho palubě dokonce vařil soukromý šéfkuchař. V Rio de Janeiru se dav o osmačtyřiceti tisících lidí rozvášnil natolik, že se jej skupina rozhodla potěšit krátkým improvizovaným koncertem.

Některé koncerty světového turné, které Backstreet Boys k albu absolvovali, se musely zrušit kvůli McLeanovu nástupu do léčebny. Po jeho návratu do kolotoče vystupování skupinu zasáhla další nepříjemná, až mrazivá událost. Po vyprodaném koncertě v Bostonu se Littrellova žena, jíž poznal na natáčení klipu k písni As Long As You Love Me, rozhodla zrušit svůj let do Los Angeles, aby strávila více času s manželem. 11. září 2001 tak vycestoval z Bostonu do Los Angeles pouze kamarád a technik skupiny, jenž se vracel domů za svou těhotnou ženou. Jako pasažér letu 11 společnosti American Airlines se stal obětí teroristických útoků na World Trade Center. Backstreet Boys ho uctili minutou ticha den po této tragédii.

Jelikož skupina v roce 2001 hojně koncertovala a nepřišla s novým albem, vydavatelství si usmyslelo uvedení kompilace jejích největších hitů na předvánoční trh. Jenže toto rozhodnutí se ze stran pětice nesetkalo s nadšením a mezi oběma subjekty zase došlo k rozporům. „Náš management tento nápad podporoval, ale my nikoliv. Jenže vydavatelství se rozhodlo album vydat tak i tak, takže jsme měli na výběr – buď jej budeme propagovat, nebo se budeme hádat, nepromovat jej a riskovat, že vše skončí velmi špatně. Ale komu by to ve finále uškodilo? Jedině nám,“ řekl Richardson The New York Times. A tak Backstreet Boys vydali k podpoře The Hits – Chapter One aspoň videoklip k energické baladě Drowning.

Problémy s managementem a vydavatelstvím vedly k dalším soudům, skupině se například nelíbilo, že JIVE records promovali Carterovu sólovou desku Now or Never na úkor připravovaného kolektivního alba. I to přispělo k tomu, že si Backstreet Boys dali pauzu a společně začali pracovat zase až za tři roky.

Comebackové album vznikalo dvanáct měsíců a vyšlo v březnu 2005 pod názvem Never Gone. Ten však nereferuje k návratu seskupení na scénu, nýbrž ke stejnojmenné písni, v níž Richardson truchlí nad ztrátou svého otce. Přestože různé zdroje rády mluví o drastické změně hudebního směřování, nelze toto označení takto jednoduše použít. Backstreet Boys pouze vyzráli, opustili taneční a R&B vody, naladili se na poprockovou vlnu, zabouchli dveře teenagerům a otevřeli je dospělým.

Nejvýraznější změnou bylo použití živých nástrojů při nahrávání desky, nenajdeme na ní tedy žádné samply a umělé zvuky. Pilotní singl Incomplete s výrazným klavírním intrem zabodoval a v Austrálii dokonce Backstreet Boys slavili první číslo jedna v kariéře.

Richardsona ale v tu dobu působení v Backstreet Boys přestalo nenaplňovat, a tak se v roce 2006 rozhodl odejít a věnovat se rodině a jiným zájmům. Zbytek se rozhodl pokračovat s tím, že ho vždy rád přivítá zpět. Dva dny poté se Backstreet Boys vydali do studia, aby postupem času stvořili první nahrávku bez Richardsonova hlasu. Unbreakable zvukově navazuje na předchozí Never Gone, ale hlásí se více k devadesátkovým počátkům skupiny, přestože na něm nezasáhl Max Martin a další dlouhodobý producent skupiny Kristian Lundin. Důvodem přerušení spolupráce byla touha členů vymanit se ze škatulky boybandu a podtrhnout jejich prezentaci jako vokálního kvartetu.

Unbreakable na rozdíl od Never Gone zaznamenalo pozitivní ohlasy. I tentokrát se na něm jednotliví členové podíleli autorsky, což je kromě ovládání hudebních nástrojů možná další věcí, která lidé neznalé jejich tvorby překvapí. Backstreet Boys do ní už od alba Millenium přinášejícím dál tím větší invenci co se týče psaní. Šesté studiové album Backstreet Boys reprezentují singly Inconsolable nebo Helpless When She Smiles.

Jestliže se Backstreet Boys s posledními alby vzdalovali elektronické hudbě, se singlem Straight to My Heart z alba This is Us z roku 2009 podnikli velký návrat k tanečním beatům. Produkoval ho RedOne, jenž pomohl úspěchu Lady Gaga, a videoklip k němu je zasazen do klubového prostředí a okořeněn upíří tématikou. „Ta píseň má aktuální zvuk, ale poté, co jsme slyšeli přání fanoušků, jsme se rozhodli, že budeme neústupní a budeme se chtít vrátit k tomu, kým jsme. Věděli jsme, že známe formuli, která fungovala, a ta píseň je přesně podle ní,“ objasnil McLean v rozhovoru pro DigitalSpy.

Kritici mluvili o renesanci a chválili i druhý singl z desky, píseň Bigger, již sami Backstreet Boys v tu dobu považovali za svůj největší hit od alba Millenium. A zase za to mohl Martin. „Sešli jsme se s ním, když jsme měli koncerty k předchozí desce, proto, abychom zjistili, zda má vůbec zájem s námi zase spolupracovat. Byl totiž zaneprázdněný psaním pro Pink, Kelly Clarkson a další. Poslal nám skladbu Bigger a my si ji zamilovali – je pro nás novou I Want it That Way. Max Martin je důvodem, proč se můžeme pyšnit velkými hity,“ řekl McLean v témže rozhovoru.

Dalším velkým projektem Backstreet Boys bylo turné se skupinou, jež sloužila jako vzor pro jejich vznik, tedy New Kids on the Block. K této příležitosti vyšel v roce 2011 i výběr hitů obou formací jako NKOTBSB. Na jednom z koncertů vystupoval i Richardson, který se v tu dobu už do Backstreet Boys vrátil, oficiálně to však skupina oznámila až o rok později.

Comebackovým singlem se pro navrátivšího člena stala vánoční píseň It‘s Christmas Time Again, pořádným návratem pak album In a World Like This vydané pod labelem založeným skupinou samotnou, světové turné k příležitosti oslav dvaceti let, jež trvalo přes dva roky, a zisk hvězdy na Hollywoodském chodníku slávy.

Deska In a World Like This a její éra vůbec přinesly osobní zpovědi členů, jež se odrazily i v textech. „Absolvovali jsme třítýdenní výlet do Londýna, v jehož rámci jsme skládali. Písně, které jsme napsali, jsou poměrně osobní,“ řekl tehdy Richardson o procesu vzniku alba. „Chtěli jsme, aby ta nahrávka byla o tom, co zrovna prožíváme. Vždyť A. J. bude otcem a Howie, Brian a já už děti máme,“ dodal.

V roce 2017 odstartovali svou první Las Vegas rezidenci s názvem Backstreet Boys: Larger Than Life, která trvala až do roku 2019 a čítala 80 vystoupení.

V květnu 2018 Backstreet Boys přišli se singlem Don‘t Go Breaking My Heart, první vlaštovkou z nového alba. S touto písní se po jedenácti letech dostali do hitparády Billboard Top 100. O kvalitě této skladby pak hovoří nominace na Grammy pro rok 2019 v kategorii Best Pop Duo/Group Performance. V listopadu téhož roku vydali ještě singl Chances. A jak o připravované desce s názvem DNA tehdy mluvili? „Uslyšíte písně, které vás vezmou zpět, ale produkce je velmi aktuální a textová složka naléhavá. Harmonie a melodie vás zase přenesou do období alb Millenium nebo Black & Blue, možná až k debutu. Našli jsme totiž způsob, jak na novinku zahrnout posledních pětadvacet let,“ prozradil Littrell NME a dodal: „Připravte se, protože Backstreet Boys, to jsou The Rolling Stones popu.“

Album vyšlo v lednu 2019 a v květnu odstartovali rozsáhlé turné DNA World Tour, které však muselo být kvůli pandemii COVID-19 v březnu 2020 přerušeno a několikrát odloženo. Zastávky se ale dočkali i čeští fanoušci, neb Backstreet Boys přijeli i do pražské O2 areny.

V roce 2020 oznámili druhou část DNA turné v Severní Americe a spolupráci s Britney Spears na písni Matches. V roce 2021 začali pracovat na svém prvním vánočním albu a plánovali vánoční rezidenci v Las Vegas. Kvůli pandemii ale museli show zrušit a album A Very Backstreet Christmas vyšlo až v říjnu 2022. Jeho propagace však byla narušena obviněními ze sexuálního napadení vůči Nicku Carterovi.

Nick Carter v současné době čelí už čtvrté žalobě kvůli údajnému sexuálnímu napadení. Nejnovější žalobu na něj podala Lauren Penly, která tvrdí, že ji Carter v roce 2005 dvakrát znásilnil během jejich krátkého intimního vztahu. V žalobě podané v Nevadě uvádí, že tehdy jí bylo 19 let a Carterovi 25. „Chtěla jsem se jen dívat na film a povídat si,“ tvrdí Penly o jednom z incidentů,“ ale on řekl, že jsem tam jen kvůli sexu, a že to je to, co chci.“ Dále tvrdí, že Carter během aktu nepoužil ochranu, i když mu předtím sdělila, že je panna a nikdy předtím neměla nechráněný sex.

Penly uvedla, že ji Carter nakazil pohlavně přenosnými chorobami, včetně HPV, které podle ní vedly k jejímu pozdějšímu onemocnění rakovinou děložního čípku. „V červenci 2005 mi lékař oznámil, že mám chlamydii, kapavku a předrakovinové buňky,“ stojí v žalobě. Měsíc poté jí byla diagnostikována rakovina druhého stupně a podstoupila invazivní léčbu. Kromě toho tvrdí, že se po zveřejnění své výpovědi stala terčem obtěžování ze strany fanoušků Backstreet Boys.

Carter prostřednictvím svých právníků obvinění rázně odmítá. „Nick si ani nevzpomíná, že by se s touto ženou někdy setkal, natož s ní měl jakýkoliv vztah,“ uvedli. Jeho právníci dále tvrdí, že jde o „další lživý útok ze strany skupiny konspirátorů a jejich právníků, kteří zneužívají právní systém k tomu, aby zničili Nicka Cartera.“ Podle jejich vyjádření se jedná o vzorec chování, kdy se obvinění objevují ve chvílích, kdy Carter slaví profesní úspěch.

Penly však není jediná, kdo Cartera obvinil ze sexuálního násilí. V roce 2022 Shannon Ruth tvrdila, že ji Carter donutil k orálnímu sexu po koncertě, když jí bylo 17. Melissa Schuman, bývalá členka skupiny Dream, podala žalobu v roce 2017 s tím, že ji Carter znásilnil v roce 2003. Všechny tři ženy své příběhy popsaly v dokumentu Fallen Idols: Nick and Aaron Carter. Carter reagoval protižalobou za pomluvu a požaduje odškodné ve výši 2,5 milionu dolarů. Všechny případy jsou dosud neuzavřené.

___________

Zdroje:

Dokument Špinavý pop: Podvodník s boybandy na platformě Netflix

https://www.billboard.com/music/pop/backstreet-boys-everybody-backstreets-back-video-anniversary-interview-7865195/

https://www.billboard.com/music/music-news/kevin-richardson-exiting-backstreet-boys-58017/

https://people.com/who-was-lou-pearlman-everything-to-know-8683093

https://www.nme.com/blogs/nme-blogs/backstreet-boys-interview-2018-2316121

https://eu.usatoday.com/story/entertainment/music/2025/02/19/the-backstreet-boys-vegas-millennium/79093710007/

https://www.dailymail.co.uk/tvshowbiz/article-14695455/Backstreet-Boys-AJ-McLean-drug-addiction-fentanyl.html

https://variety.com/2025/music/news/nick-carter-fourth-sexual-assault-lawsuit-std-cervical-cancer-1236369949/