Článek
Ruth Posner se narodila roku 1933 ve Varšavě do sekulární židovské rodiny. Její matka byla módní návrhářka, otec humanisticky smýšlející úředník. Přestože doma nevyrůstala v náboženském prostředí, od dětství cítila antisemitismus. „Nikdy jsem nezapírala, že jsem Židovka, ale nijak jsem to nezdůrazňovala. Proto pro mě byl hrozný šok, když za mnou přišla dívka a řekla: *‚Ty jsi Židovka! Zabila jsi našeho Pána a zasloužíš trest!“ vzpomínala po letech dle Hello Magazine.
Ruth chodila do katolické školy, byla jedinou židovskou žačkou. Snažila se být Polkou stejně jako ostatní, ale válka všechno změnila. Gestapo rodinu vyhnalo z domova a poslalo do ghetta. „Moje maminka, neuvěřitelně laskavá žena, řekla jednomu z nich: ‚Nosíte černou uniformu, ale vaše srdce přece není černé.‘ On ji uhodil. To byla moje první zkušenost s takovým násilím,“ popsala. Žila tak v domě, kde potkala lidi, s nimiž se běžně nestýkala. Ne proto, že by nechtěla, ale proto, že její život byl zkrátka jiný. „Byla jsem tam s velmi nábožnými Židy s pejzy, kteří mluvili jidiš, a cítila jsem se od nich zvláštně odtržená,“ řekla v podcastu. V něm také líčila, jak s ostatními slyšela náklaďáky a křik. Tehdy ještě netušila, že jde o první deportace do koncentračních a vyhlazovacích táborů. „Odváželi lidi a my jsme nevěděli, co se to k čertu děje.“
Útěk a život pod falešným jménem
Ruthin otec se snažil jedinou dceru zachránit a s pomocí přátel jí obstaral falešný pas. Zařídil jí také práci v továrně na kožené zboží, ale i tam panovaly nelidské podmínky. Ruth tam fyzicky napadali, ale ona věděla, že je tam mnohem větší šance na přežití.
K zásadnímu zlomu došlo u lázní na okraji ghetta. Němci tam vězně vodili „kvůli hygieně“. Ruthině tetě se zdála chvíle vhodná k útěku. „Řekla: ‚Pokud se pokusíme přejít, je to pravděpodobná smrt. Ale pokud zůstaneme, je to jistá smrt.‘ Bylo mi tehdy třináct,“ vzpomínala Ruth. Ve chvíli, kdy si dva gestapáci zapalovali cigaretu, sundaly s tetou žluté hvězdy a přešly ulici na árijskou stranu.
Ruth a její teta sice uprchly z ghetta, ale později zjistily, že zbytek jejich rodiny byl zavražděn v Treblince. Žily léta v úkrytu pod falešnými jmény (Ruth jako Irena Slabowska) a vydávaly se za katoličky, dokud se nezapojily do krvavého, ale neúspěšného polského povstání proti Němcům. Tam byly zajaty a odvezeny do Německa jako polské válečné zajatkyně, aniž by někdo tušil jejich skutečnou židovskou identitu. V Německu zažila bombardování v Essenu. „Padaly bomby, všude byli mrtví, lidé utíkali. Nakonec jsme našly útočiště u německých sedláků. Řekly jsme, že jsme váleční zajatci. Naučila jsem se dojit krávy a nechali si nás,“ popsala dle BBC.
Po válce: nový život v Británii
Po válce se Ruth dostala s transportem dětí do Velké Británie. Bylo jí 16 let a z celé rodiny přežila jen ona a teta – rodiče i příbuzní zahynuli v Treblince. „Vzít malé děti, které ani nevědí, že jsou Židé, a zastřelit je – to nikdy neodpustím,“ řekla později se slzami v očích. (Hello Magazine).
V Británii nejprve studovala tanec a připojila se k London Contemporary Dance Theatre. Z tanečnice se postupně stala herečka. Vystupovala v Royal Shakespeare Company a zahrála si v řadě filmů a seriálů – například Leon the Pig Farmer, The Football Factory nebo The Ruth Rendell Mysteries.
Kromě vlastní kariéry se Ruth věnovala i výuce a mentorství. Podporovala mladé umělce a vždy zdůrazňovala, že tvůrčí svoboda a otevřenost jsou klíčové. „Mějte otevřenou mysl a negeneralizujte,“ říkávala.
O svých zkušenostech z holokaustu dlouho nemluvila. Až v osmdesátých letech cítila, že antisemitismus znovu sílí, a rozhodla se prolomit mlčení. „Řekla jsem si: ne, teď o tom budu křičet, kde to jen půjde,“ vysvětlila.
Když slyšela, jak někdo popírá holokaust, bylo jí z toho špatně: „Neexistují slova, která by to vyjádřila, protože slova vycházejí z myšlenek, a tohle vychází z mých vnitřností. Mohla bych křičet. Přála bych si, abych mohla promluvit s člověkem, který to řekl. Přála bych si, abych s ním mohla skutečně vyměnit názory.“
V roce 2022 byla oceněna Medailí britského impéria za služby v oblasti vzdělávání o holokaustu.
Manželství, rodina a ztráta
Při studiu tance v Londýně poznala Michaela, chemika pracujícího později pro Unilever a UNICEF. Vzali se v roce 1950 a procestovali svět. Nakonec se usadili v severním Londýně. Jejich jediný syn Jeremy zemřel ve věku 37 let při zotavování ze závislosti na heroinu. „Byla to největší bolest našeho života,“ říkali přátelům.
O Jeremyho závislosti pak Ruth napsala knihu s výmluvnou anotací: „Tato kniha je o sestupu mého syna k Hádovi a jeho konečné smrti způsobené drogami. Byla napsána pro mého vnuka, aby mohl poznat a pochopit otce, kterého sotva znal.“
Poslední rozhodnutí: asistovaná sebevražda
Navzdory tragédiím bylo manželství Ruth a Michaela pevným svazkem. Strávili spolu téměř 75 let. Na konci září 2025 tak šokovala veřejnost zpráva, že Ruth a Michael Posnerovi zemřeli na švýcarské klinice Pegasos, když podstoupili asistovanou sebevraždu. Podle britských médií chtěli Posnerovi zemřít společně a důstojně, bez zbytečného utrpení. Jedna z klinik je odmítla, protože neměli potvrzení o terminální diagnóze, proto zvolili právě Pegasos, zařízení fungující nedaleko Basileje.
Blízkým naplánovali e-mail, který dorazil až po jejich smrti:
Drazí přátelé a rodino, omlouváme se, že jsme to dříve nezmínili, ale když obdržíte tento e-mail, už budeme mít za sebou ‚odchod z tohoto smrtelného světa. Žili jsme dlouhý život a byli spolu téměř 75 let. Přišel však okamžik, kdy selhávající smysly, zhoršující se zrak a sluch a nedostatek energie znamenají, že už nežijeme, ale pouze existujeme – a žádná péče by to nezlepšila. Měli jsme zajímavý a pestrý život, kromě bolesti ze ztráty našeho syna Jeremyho jsme si čas spolu užívali. Snažili jsme se nelitovat minulosti, žít přítomností a nečekat příliš od budoucnosti.
Ruth Posner zemřela 24. září 2025 ve věku 96 let. Organizace Holocaust Educational Trust ve svém prohlášení uvedla: „Ruth byla mimořádná žena. Přežila radomské ghetto, nucené práce a život v úkrytu. Po oslnivé kariéře se rozhodla sdílet své svědectví, aby mladí lidé nezapomněli. Byla jedinečná, plná charismatu a laskavosti. Bude nám chybět.“
Proč příběh Ruth Posner otevírá oči
Debata o asistované sebevraždě i holokaustu tak díky Ruth znovu ožila. Její příběh zase v mnohém otevřel oči. Stala se symbolem odvahy, vytrvalosti a tvořivosti. Studentům ukazovala, že i po nejtemnějších zkušenostech lze najít světlo.„Holokaust nezačal v plynových komorách, ale slovy,“ připomínala dle Hello Magazine. A dodávala, že je naděje, pokud mladí lidé chtějí měnit svět k lepšímu.
Její příběh není jen připomínkou hrůz holokaustu a síly přežití. Je i varováním před tím, kam mohou vést slova přeměněná v nenávist. Ruth ukázala, že trauma nemusí znamenat konec, ale může být základem pro tvorbu, empatii a předávání zkušeností dalším generacím.
Její poslední rozhodnutí zemřít důstojně s mužem, s nímž strávila celý život, otevírá oči v jiné rovině – v debatě o svobodě jednotlivce a právu zvolit si vlastní odchod. I ti nejsilnější lidé totiž mohou dojít k bodu, kdy „žít“ znamená jen „existovat“.
____________
Zdroje:
https://www.hellomagazine.com/celebrities/20230127162835/holocaust-memorial-day-survivor-ruth-posner-interview/
https://www.independent.co.uk/news/world/europe/holocaust-survivor-email-dead-suicide-b2834366.html
https://antisemitism.org/i-dont-want-to-talk-about-it-i-want-to-scream-about-it-holocaust-survivor-ruth-posner-bem-recounts-her-escape-from-the-warsaw-ghetto-and-views-on-antisemitism-today/
https://www.thejc.com/news/obituaries/actress-and-holocaust-survivor-ruth-posner-dies-at-96-bc5uqzmu
https://www.thetimes.com/article/holocaust-survivor-ruth-posner-suicide-clinic-cpqbjtrr
