Článek
Tragédie Omayry Sánchez patří k nejtemnějším kapitolám novodobé kolumbijské historie. Třináctiletá dívka z města Armero zemřela v listopadu 1985 po více než šedesáti hodinách uvězněná v bahně a troskách zničeného domu. Její příběh se stal symbolem katastrofy, která jen během několika minut srovnala město se zemí a připravila o život více než dvacet pět tisíc lidí. Svět šokovala nejen samotná událost, ale i fotografie, která zachytila dívčiny poslední chvíle a později získala nejvyšší ocenění fotožurnalistiky.
Město smetla během minut vlna bahna
Vše začalo dlouho před samotným výbuchem. Sopka Nevado del Ruiz, tyčící se ve výšce přes pět tisíc metrů, dávala týdny až měsíce najevo, že se probouzí. Popel dopadal na okolní města, země se chvěla a voda byla kontaminovaná. Přesto místní úřady uklidňovaly obyvatele a nepřistoupily k evakuaci. „Radnice řekla, ať si jen zakryjeme nos,“ říká šestašedesátiletá Alma Landinez, která byla jednou z těch šťastných, které tragédii přežily. Sopka přitom měla v historii na svědomí stovky obětí a varovné signály se stupňovaly. Obyvatelé Armera, vzdáleného zhruba třicet kilometrů od kráteru, tak zůstali v osudnou noc doma.
13. listopadu 1985 došlo k malé erupci, která však stačila k tomu, aby roztavila část ledovce v kráteru Arenas. Masivní sesuvy půdy v korytech řek na úpatí sopky nabíraly na rychlosti. Vznikl ničivý bahenní proud zvaný lahar, jenž se rychlostí desítek kilometrů za hodinu řítil údolími směrem k Armeru. Během několika minut město doslova zmizelo pod vrstvou bahna, kamenů a suti. Zničeno bylo přes 85 procent domů a většina obyvatel neměla žádnou šanci uniknout. Více než 25 000 lidí zemřelo. Záchranné práce začínaly v chaotických podmínkách a s dramatickým zpožděním, přičemž přeživší byli rozptýleni na obrovské ploše a často uvězněni pod troskami.
Ničivé bahenní proudy ve městě Armero.
Uvězněna v hnilobné vodě
Mezi nimi byla třináctiletá dívka jménem Omayra Sánchez. Ta žila ve městě se svým otcem, bratrem, tetou a matkou, jež před erupcí odjela pracovně do Bogoty. V noci katastrofy byla Omayra s rodinou vzhůru, zneklidněná spadem popela z erupce, když zaslechli zvuk blížícího se laharu. Po zřícení rodinného domu se ocitla zaklíněná v hluboké vrstvě bahna. Ve studené hnilobné vodě a troskách byla uvězněna tak, že nad hladinu vyčnívala pouze horní část jejího těla.
Omayra strávila v bahně přibližně 60 hodin. Celou dobu byla vystavena studené vodě, infekcím, fyzickému vyčerpání a postupujícímu selhávání organismu. Záchranáři nebyli schopni zajistit její vyproštění a pomoc přicházela pomalu.
Když na místo dorazil Jairo Higueria, fotograf novin El Espectador, musel na zem položit pytle s rýží jeden před druhý, aby se mohl pohnout kupředu. „Nebylo to nic jiného než pláž z bahna,“ řekl pro AFP. I ostatní novináři o scenérii hovořili jako o „krajině naprostého chaosu“. Nenarazili na žádnou organizovanou pátrací operaci. Na místě pracovaly jen malé týmy dobrovolníků a místních obyvatel, kteří se snažili zachránit, koho ještě mohli. Armáda a státní složky, čítající statisíce lidí, nebyly v prvních dnech skoro vidět.
„V té době byla Omayra jediná, kdo zůstal naživu. Strávil jsem tam hodinu nebo dvě,“ vzpomínal Hiqueria, který musel odejít, aby mohl poslat ze sousedního města prvním autobusem do Bogoty film se snímky, jež na místě zkázy pořídil. „Padla noc a návrat na místo činu byl nemožný. Když jsem se druhý den vrátil, dívka byla mrtvá,“ svěřil se AFP přemožen emocemi i po letech. „Plakal jsem a plakal,“ dodal.
Jeho a snímky dalších fotografů se staly otřesným svědectvím o tom, jak zoufale nedostatečně byla celá záchranná operace vybavena a jak bezmocně přeživší čekali na techniku, která nikdy nepřijela. Ačkoliv záchranáři z Červeného kříže opakovaně žádali vládu o čerpadlo a další vybavení k vyproštění dívky. Nakonec záchranáři své snahy vzdali a zbytek času s ní strávili tím, že Omayru uklidňovali a modlili se s ní.
Příčina smrti je nejistá
Omayra nakonec podlehla vyčerpání a zraněním. Pravá příčina úmrtí nám ale asi zůstane navždy skrytá. Různé zdroje mluví o různých důvodech – infarktu, podchlazení či infekci, konkrétně sněti, kdy živá tkáň těla začne odumírat a tmavnout v důsledku narušení krevního oběhu. Zemřela po více než 60 hodinách v bahně.
Před svou smrtí trpěla halucinacemi, mluvila například o tom, že nechce přijít pozdě do školy nebo že musí dodělat úkol z matematiky. Bála se a plakala. „Maminko, mám tě moc ráda, tatínku, mám tě moc ráda, bratříčku, mám tě ráda,“ zněla její poslední slova, když s pneumatikou kolem těla, kterou jí dokázali dát záchranáři, vydechla naposledy.
Pohled v jejích očích byl dar
Její příběh vyvolal celosvětovou vlnu soucitu i hněvu. Zatímco zahraniční média otevřeně psala o kolapsu státního aparátu, fotografie dívky se staly symbolem všech obětí katastrofy. Tu nejznámější má na svědomí Frank Fournier. Ten dorazil do Bogoty z New Yorku přibližně dva dny po erupci sopky. Po pětihodinové jízdě autem a zhruba dvou a půl hodinách pěšky potkal farmáře, který mu o dívce pověděl. Do města dorazil tři dny po výbuchu a pocítil na vlastní kůži zmatek, jenž v něm panoval.
Za snímek zaklíněné dívky s temnýma očima, která se drží větve, získal Fournier v roce 1986 cenu World Press Photo za snímek roku. „Tu fotku, to ona ji udělala. Ten pohled v jejích očích byl dar. Nedělal jsem nic jiného, než že jsem držel fotoaparát,“ řekl Fournier. Ten také popsal, jak dívka mluvila s ostatními s neuvěřitelnou úctou, a dokonce je posílala domů, aby si odpočinuli, zatímco sama slábla při čekání na pomoc.
Ruce její tety ji stále objímaly
Na místě nebyla žádná technika schopná nadzvednout betonové bloky ani odčerpat stoupající vodu, která ji obklopovala. Ukázalo se, že Omayra pod betonem klečí — její nohy byly ohnuté v poloze, kterou beton doslova zafixoval, a nebylo možné je narovnat ani nadzvednout. Záchranářům se podařilo uvolnit jen horní polovinu jejího těla a pomocí pneumatiky ji stabilizovat, aby se neutopila ve stoupající vodě.
Jakýkoliv pokus o vytažení ale okamžitě způsobil tlak na její uvězněné nohy a hrozilo, že by jí je vyrvali nebo zlomili. Záchranáři proto zvažovali amputaci, ale bez chirurgického vybavení, sterilních podmínek a možnosti ji ošetřit by takový zákrok znamenal jistou smrt během minut. Lékaři nakonec museli konstatovat, že bez těžké techniky není možné dívku vyprostit živou — beton, trosky a poloha jejího těla vytvořily past, kterou nebylo možné překonat dostupnými prostředky.
Záchranáři tvoření převážně dobrovolníky tak mohli pouze provizorně stabilizovat její polohu, ale nikoliv ji skutečně vyprostit. Později se ukázalo, že její nohy byly zaklíněné pod troskami střechy jejího domu a ruce její tety jí stále objímaly.
Proč jí fotografové nepomohli?
Samotný Fournier musel po zveřejnění fotografie mockrát odpovídat na otázku, proč bezmocné Kolumbijce nepomohl a jen sledoval její utrpení. Například v rozhovoru pro BBC vysvětloval, že její vyproštění bylo zkrátka nemožné.
Lidé se také pozastavovali nad tím, zda měl její snímky vůbec pořizovat. Fotograf se hájil tím, že chtěl, aby se její příběh dostal na veřejnost a vyvolal reakci. To se mu ostatně podařilo – ale nejen reakci na záchrannou akci samotnou, u které se ukázalo, že opravdu měla trhliny a mohla být zvládnutá lépe, nýbrž také vyvolala diskuzi o extrémní zranitelnosti obyčejných lidí, které má stát chránit.
Zároveň odstartovala již zmíněnou debatu o etice fotožurnalismu. Má fotograf pořizovat snímky reality, jež je nesnesitelná? Která znázorňuje bezmoc a utrpení dětí? Jak je možné, že technologie dokáže zachytit poslední chvíle před smrtí a rozšířit je po celém světě, ale nedokáže smrti zamezit?
„Když jsem ji fotografoval, cítil jsem se zcela bezmocný tváří v tvář tomuto dítěti, které čelilo smrti s odvahou a důstojností. Věděla, že její život se chýlí ke konci. Měl jsem pocit, že jediné, co mohu udělat, je podat co nejpřesnější svědectví o její odvaze, utrpení a důstojnosti – a doufat, že to lidem pomůže mobilizovat se k pomoci těm, kteří byli zachráněni. Cítil jsem povinnost zaznamenat, čím vším si tato dívka musela projít,“ vysvětlil Fournier v BBC.
Frank Fournier v roce 2004
V okamžiku, kdy byla jeho fotografie v časopise Paris Match publikována, už byla Omayra po smrti. Její agónii dokonce zaznamenaly televizní kamery, které ji přenášely do celého světa. Fournier byl stejně jako ostatní fotografové z místa přesto označen za „supa“. Bránil se tím, že by bylo horší, kdyby snímek žádné ohlasy nevyvolal. „Věřím, že fotografie pomohla získat finanční prostředky z celého světa na humanitární pomoc a upozornila na nezodpovědnost a nedostatek odvahy vůdců země. Byl zde zjevný nedostatek vedení. Neexistovaly žádné evakuační plány, přestože vědci předpověděli katastrofický rozsah erupce,“ zmínil Fournier také.
Selhání, která tragédii prohloubila
Katastrofu v Armeru obecně výrazně zhoršila celá řada pochybení na úrovni státu i záchranného systému. Geologové týdny upozorňovali na stupňující se aktivitu sopky, avšak varování nevedla k vyhlášení evakuace a ani podrobné mapy možných bahenních toků nepřiměly úřady k razantnějším krokům.
Když sopka skutečně explodovala, situaci komplikovala bouře, která nejen odrazovala obyvatele od odjezdu, ale také bránila šíření informací – mnoho lidí proto nepochopilo rozsah hrozící katastrofy a vrátilo se domů.
Na místě zkázy se pak ukázalo, že záchranná operace je naprosto nedostatečná: novináři popisovali jen hrstku dobrovolníků z Červeného kříže a civilní obrany, kteří s příbuznými pátrali v bahně, zatímco statisícové armádní a policejní složky nebyly do terénu vyslány. Stát nedisponoval potřebnou technikou (na místě chyběly základní prostředky, jako jsou lopaty nebo nosítka) a infrastruktura byla dlouhodobě zanedbaná; politická nestabilita po krvavém útoku guerill M-19 v Bogotě navíc odčerpala kapacity ozbrojených sil, které zůstaly ve městě.
Kolumbie podle úřadů odmítla nabídky zahraničních odborníků, a i když některé státy později poskytly vrtulníky a polní nemocnice, většina zásahů přicházela příliš pozdě. Výsledkem byla záchranná akce, která nedokázala ochránit ani ty, kteří katastrofu přežili – desítky lidí musely podstoupit amputace a tisíce dalších marně čekaly na pomoc, jež nikdy nedorazila včas. Včetně dívky s krvavě temnýma očima.
Armero dnes: město duchů a živá paměť
Místo, kde kdysi stával Armero, je dnes ruinou zarostlou vegetací. Uprostřed zbytků domů stojí betonový oblouk symbolizující tisíce životů, které byly během katastrofy ztraceny. Každý rok se zde 13. listopadu konají pietní ceremonie, při nichž pukají výbuchy květin z vrtulníků – opačný obraz k tehdejšímu dešti popela a kamenů.
Hrob Omayry Sánchez se stává poutním místem, kam lidé nosí hračky, svíčky a lístky s prosbami, jako by šlo o místní světici. Její příběh, zachycený slavnou fotografií, tak žije dál jako varování před tím, jak rychle mohou selhat autority i záchranné struktury v okamžicích, kdy jsou potřeba nejvíce.
___________
Zdroje:
