Vědci zrekonstruovali tvář ženy z Koněpruských jeskyň. Má tajemný pohled a šibalský výraz

Fragmenty lebky této ženy byla nalezeny hluboko v systému Koněpruských jeskyň, pod kopcem Zlatý kůň v 50. letech minulého století. Právě tehdy byly totiž tyto středočeské jeskyně objeveny. Genom nálezu (genetickou informaci uloženou v DNA) v roce 2021 datoval mezinárodní vědecký tým do období před více než 45 tisíci lety. Učinil tak na základě přítomnosti neandertálských genů. O několik desítek let později byla zrekonstruována i ženina tvář.

Zajímavé je, že krátce po nálezu antropologové věřili, že ony kusy lebky pocházejí ze dvou různých jedinců. Jejich domněnku vyvrátilo až pozdější složení kusů dohromady, jež ukázalo, že pocházejí z jednoho člověka. Vědci se zprvu vzhledem k robustnosti ostatků domnívali, že šlo o muže. Ale chyba lávky! Patřily dospělé ženě. Jakmile si toto experti vyjasnili, jali se vyřešit záhadu stáří nálezu. A i zde museli své poznatky v čase přehodnotit. Dle informací Národního muzea už profesor Emanuel Vlček předpokládal velké stáří lebky. Za pomoci tehdejších metod však nebylo možné jej prokázat.

Nejprve vědci pracovali s údajem 30 tisíc let. V roce 2002 se však díky radiokarbonovému datování zjistilo, že fosilie by mohla být mladší o 15 tisíc let. Možnost přesné datace byla navíc znesnadněna chemikálií (web Science.org uvádí, že šlo o organické lepidlo) využité při konzervaci ostatků. „Až nový výzkum nálezu v roce 2021 naznačil, že jde o zřejmě nejstarší zrekonstruovaný genom anatomicky moderního člověka odpovídající populaci, která zde žila před oddělením linie vedoucí k současným obyvatelům Evropy a Asie,“ řekl Jaroslav Hromas z oddělení péče o jeskyně Správy jeskyní ČR.

Součástí výzkumu byli i odborníci z Národního muzea a z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kteří oslovili paleogenetika Johanesse Krauseho z Ústavu Maxe Plancka pro výzkum lidské historie v německé Jeně s žádostí o spolupráci. Výsledkem bylo zjištění, že genom nese zhruba 3 % neandertálského původu. Zároveň ukazuje delší úseky DNA neandrtálců než 45 000 let starý jedinec z Ust'-Ishim ze Sibiře. Právě jemu patřil dosud nejstarší známý moderní lidský genom. Jednodušeji řečeno – žena žila blíže době mísení moderního člověka s neandertálci.

Dle studie publikované v roce 2024 v časopise Nature patřila žena k populaci, která se výrazně lišila od většiny pozdějších lidí – šlo o nejstarší odbočku lidské populace, která opustila Afriku. Zároveň víme, že tato populace nepřispěla (nebo jen velmi slabě) ke genomu pozdějších Evropanů. Populace Zlatého koně zřejmě zanikla, aniž by se významně podílela na genech dnešních obyvatel.

Ženiným vzhledem se vědci začali zabývat až později. Například tento článek přichází s přibližnou 3D podobou jejího obličeje. Pro její vytvoření vědci použili data shromážděná z několika existujících snímků lebky pořízených počítačovou tomografií. Museli však pracovat s faktem, že velké části levé strany obličeje nebyly nikdy nalezeny. Lebka byla ale dle expertů ohlodána nějakým zvířetem, které se tehdy v oblasti vyskytovalo, možná vlkem či hyenou.

Brazilský designér Cícero Moraes využil dle Live Science statistická data shromážděná v roce 2018 výzkumníky, kteří vytvořili rekonstrukci lebky. Konzultoval také dva CT snímky – moderní ženy a moderního muže. Fragmenty lebky „slepil“ metodou zrcadlení a za pomoci digitálních algoritmů, aby se doplnily chybějící části. „Nejvíce nás zaujala robustnost struktury obličeje, zejména dolní čelisti. Když archeologové lebku našli, první odborníci, kteří ji analyzovali, si mysleli, že je mužská. Je snadné pochopit proč. Lebka má vlastnosti, které jsou velmi kompatibilní s mužským pohlavím současných populací, mezi něž patřila i robustní čelist,“ vysvětloval Moraes s tím, že struktura čelisti Zlatého koně bývá kompatibilní spíše s neandrtálci.

A jak Zlatý kůň vypadá? Má klidný, možná trochu šibalský, ale rozhodně tajemný pohled. A to i z toho důvodu, že mnoho věcí o oné ženě není známo – jakou měla barvu očí či vlasů, nevíme. „Genetická data ze Zlatého koně, na kterých jsem pracoval, nám o jejích obličejových charakteristikách mnoho neřeknou. Podle mého názoru mohou morfologická data poskytnout rozumnou představu o tom, jaký mohl být tvar její hlavy a obličeje, ale ne přesné znázornění jejích měkkých tkání,“ sdělil serveru Live Science Cosimo Posth, jenž je profesorem archeologie na Univerzitě v Tübingenu v Německu.

Ačkoliv i má poznámka o tajemném a šibalském pohledu je vlastně pouhou interpretací, celková rekonstrukce pomáhá vyvracet stereotypní představy o tom, jak museli „první Evropané“ vypadat – nemuseli mít nutně světle modré oči a světlou pleť.

Genetika sice může odhalit některé znaky, ale barva kůže nebo vlasů je vždy do jisté míry odhadem. Takže výsledek, který nám vědci předložili, je kombinací faktů a umělecké interpretace. Rekonstrukce ukazuje především rozmanitost a to, že genetické i fenotypové rozdíly mezi starými populacemi a dnešními lidmi byly pravděpodobně větší, než jsme si mysleli.