Zpěvák Jiří Vašíček: Celý život kulhal, trpěl mindráky. Po nehodě ho opustila žena

Když se 6. srpna 1933 narodil Jiří Vašíček, nikdo netušil, že se za pár let stane symbolem elegance a romantiky. Osud mu však brzy připravil tvrdou zkoušku – ve dvou letech prodělal dětskou obrnu. Nemoc mu ochromila nohy. Jak vzpomíná v knize Začínáme od Adama jeho textař Vladimír Dvořák, v té době „byla obrna strašlivou veličinou mezi nejméně poznanými chorobami – nebylo léků a nebylo ani dostatečné zkušenosti lékařů.“

Doktoři tenkrát Vašíčkově mamince říkali, že její syn nikdy chodit nebude, ale ona se nedala. Objížděla s malým Jiříkem všechny léčitele, maséry, vodila ho na rehabilitace, tahala ho ke kostelům i k bylinkářům. Sám Vašíček měl velkou vůli. Ačkoliv měl pravou nohu o něco kratší a svaly ochablé, nemoc začal pomalu překonávat. Nakonec se skutečně postavil na nohy.

Po zbytek života ale kulhal, což mu v mládí přinášelo komplexy. „Já jsem měl prakticky od dětství šílené problémy. Ve dvou letech jsem dostal dětskou obrnu, napřed jsem měl ochrnuté obě nohy. Z té jedné se to vytratilo, takže tu levou mám naprosto zdravou, ale v té pravé to zůstalo, takže já jsem celý život kulhal. Což tedy byl příšerný hendikep pro zpěváka, který měl vycházet na pódium,“ přiznal v pořadu Světla ramp Českého rozhlasu. Tato indispozice ale nikdy nezabránila jeho touze po zpěvu. A že zpíval jako bůh.

Vašíček studoval gymnázium, ale kvůli latině jej nedokončil a rozhodl se vyučit mechanikem. Poté šel rovnou do výroby, kde působil osm let. Ačkoliv na babiččin popud hrál odmala na klavír, reálnou strůjkyní jeho hudebního osudu byla sestřenice.

Ta ho v roce 1950 pozvala na zkoušku sboru Julia Fučíka, kde se seznámil i se svou první manželkou Milenou. Ze člena sboru se vypracoval na sólistu. „V parku na lavičce mi Jirka zpívával všechny tehdejší šlágry, ale na veřejnou produkci si netroufal. Jednou, když náš dirigent hledal sólistu pro novou písničku, prozradila jsem, že Jirka má nádherný hlas. On sice velmi nerad a s velkou trémou zkusil zazpívat, ale uspěl, a od té doby se mu sóla jenom hrnula. Později, když probíhala v rozhlase soutěž Hledáme nové talenty, přihlásila jsem ho a doslova uprosila, aby tam šel,“ vzpomínala.

Vašíček své tříleté působení ve „Fučíkovcích“ nevnímal politicky. „Prostě se dělala muzika a byly to krásné prozpívané roky. Soubor tehdy čítal přes sto zpěváků, pětatřicet lidí tancovalo, dalších třicet hrálo v kapele. Byl to obrovský ansámbl a dělali jsme nádherné koncerty i ve Smetanově divadle. Zpívali jsme folklor a samozřejmě, že jsme v té době přebírali ruské, ale i francouzské písničky,“ řekl.

Brzy si ho všimli rozhlasoví dramaturgové. Začaly se k němu dostávat skladby, které s chutí nazpíval. Nic mu tak nebránilo odejít z továrny a živit se hudbou. Stal se otcem, jeho žena se též věnovala muzice. Ve zlaté éře českého swingu se stal Vašíček jedním z „tří králů“ – spolu s Richardem Adamem a Rudolfem Cortésem. Každý měl jiné charisma: Cortés byl elegán, Adam světák a Vašíček lyrik. Jak napsaly Novinky.cz v retrospektivě, jejich barytony formovaly tehdejší vkus a romantické představy celé jedné generace.

Pod hlavičkou Supraphonu natočil Vašíček desítky písní, které dnes najdete i na digitálních platformách. Kromě hitu Tenkrát, tenkrát patří k nejznámějším nahrávkám Tulipány z Amsterdamu, Píseň o mušli, Měsíční řeka, Malé náměstí či Praha je zlatá loď. Některé z nich byly přejaté hity ze západu s českým textem, jiné zcela původní. Vašíčkovy nahrávky navíc doprovázely špičkové orchestry Karla Vlacha či Gustava Broma. Přitom nikdy nebyl showmanem – držel si noblesní, téměř filmový odstup.

S příchodem 60. let a éry bigbítu se Vašíčkův styl pomalu dostával mimo hlavní proud. Dále však spolupracoval s nejvýznamnějšími orchestry tehdejší doby – ať už to byl již zmíněný renomovaný soubor Karla Vlacha nebo Taneční orchestr Československého rozhlasu. Nechyběl ani v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, tehdy silně podporovaném státem. Texty mu psali špičkoví autoři jako Vladimír Dvořák nebo Zdeněk Borovec.

Málo známým, ale fascinujícím faktem zůstává, že jedna ze zpěvákových písní – konkrétně Tenkrát, tenkrát z roku 1964 – zaujala i americkou zpěvačku Brendu Lee, která ji nazpívala v anglické verzi pod názvem Truly, truly, true.

Vašíčkovi přitom skladba přišla na začátku jednoduchá a nevěřil, že z ní bude něco kloudného, natož v podstatě světový hit. Dlouho se nevědělo, jak se píseň do zámoří dostala. Později se ukázalo, že notový záznam skladby skončil v archivu londýnského nakladatelství Wright, kde Lee melodii objevila, nadchla se pro ni a nechala si k ní napsat nový text. Vašíček se tak na okamžik dotkl světové scény, i když oficiální sláva za železnou oponou nebyla možná.

I když nahrával a vystupoval dál, mediální pozornost se přesunula k mladším idolům. „Trpěl jsem příšernými mindráky. Mimoto, že jsem měl strach, abych nezapomněl text, když jsem šel dělat televizi, tak ještě jsem musel byl domluvený s panem režisérem, aby byl tak laskav a střihl mě až v tu chvíli, kdy stojím u mikrofonu, aby nebylo vidět, jak k tomu mikrofonu kulhám. Zatímco ostatní tam mohli přitančit – Pepík Laufer, Vašek Neckář, Helenka Vondráčková. Kdežto já jsem musel přemýšlet i nad těmito věcmi,“ řekl pro Český rozhlas zpěvák.

Vašíček se však nikdy nevnucoval. Nesoutěžil. Nechodil po redakcích s prosíkem. Žil klidněji. I tak dokázal vyprodat legendární prostor pražské Lucerny, což je meta, o níž se ani nesní mnoha současným kapelám. Jeho desek se prodalo více než milion kusů.

Vašíček zažil ve své kariéře dvě dramatické nehody, které výrazně ovlivnily jeho život i uměleckou dráhu. První přišla na konci roku 1968, když při cestě na koncert uklouzl na náledí a vážně si poranil už tak oslabenou pravou nohu – léta zasaženou následky dětské obrny. Rok strávil v nemocnicích a jako jeden z prvních u nás dostal umělý kyčelní kloub.

Jen co se zotavil a vrátil na pódia, přišel další úraz – opět den před Silvestrem, tentokrát v roce 1970. Během cesty do pohraničí narazilo do jeho auta protijedoucí vozidlo. Následky byly těžké – opět utrpěl mnohočetné zlomeniny pravé nohy. Lékaři mu kvůli rozsahu zranění doporučovali amputaci, ale on ji rázně odmítl a znovu se pustil do bolestivé rekonvalescence. V podstatě se učil znovu chodit.

Jeho Milena po této nehodě odešla do Německa, kde začala nový život. I Vašíček se později znovu oženil, ale jeho kariéra už nikdy nenabrala dřívější tempo. V 90. letech se ještě objevil v několika televizních pořadech. Bylo to však spíše symbolické loučení než comeback.

Jiří Vašíček zemřel 12. listopadu 2001 v domově důchodců v pražských Dejvicích. Média o tom tehdy referovala stručně. Vzpomněl si málokdo. Kromě fanoušků, kteří s nostalgií vytahovali jeho vinylové desky, a několika publicistů, kteří upozorňovali na to, že tento interpret si zasloužil více pozornosti.

V roce 2016, u příležitosti 15. výročí Vašíčkovy smrti, vyšel článek v Pražském deníku s prostým titulkem: „Před 15 lety zemřel kdysi populární zpěvák Jiří Vašíček“. A opět se připomnělo, jak nevděčná umí být paměť veřejnosti.

___________

Zdroje:

https://www.mujrozhlas.cz/svetla-ramp/tenkrat-puvodni-ceska-pisen-zpevaka-sametoveho-hlasu-jiriho-vasicka-se-v-podani-hvezdy

https://www.krajskelisty.cz/praha/28550-tenkrat-kdy-zpival-jiri-vasicek-album-ondreje-sucheho.htm

https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-tri-kralove-ceskeho-swingu-334119
 
https://prazsky.denik.cz/volny-cas/pred-15-lety-zemrel-kdysi-popularni-zpevak-jiri-vasicek-20161112.html