Článek
Apokalypsa
Země se otevřela, nebe zahřmělo, blížil se
soudný den.
Po asfaltu zvrásněném ozvěna kroků nesla se
jen.
Měl černý plášť, šaty též, vlasy padaly mu do
čela,
a plameny a blesky z očí rozpálily kameny do
běla.
Kam se podíval, tam hrůza a děs, a živým se zastavil
tep.
Proč, ptali se živí, dokud jiskru v oku měli, proč
teď?
A on jen prstem kostnatým ukazoval kolem
sebe,
a ohnivá zář pohlcovala vše a plameny olizovaly
nebe.
Zkrouceni bolem se zbytkem vědomí vzývají svého
Boha.
„Je vina naše tak veliká, že nás postihla satanova
zloba?“
Těžko zaslechnout přes pláč a bol odpověď
všemohoucího.
„Nejsem schopen a ani nechci spasit žádného
tonoucího,
stejně jako vy nejste schopni ukončit zabíjení mezi
sebou.
Vy, co faleš a pravdu svou prohlašujete za víru
pravou.
Od vzniku světa a prvního Kainova hříchu na
zemi,
byli jste zkoušení, a nyní jste ze svého snu
probuzeni.
Honíte se za mamonem, žijete v hříchu a divokém
tanci,
proto jsem dal požehnání ďáblovi, aby dostal
životní šanci.“
