Článek
Jedno slovo
Proč najednou takový rozruch pro jedno jediné slovo? Že bylo nekorektní a za hranou? Ano, nepochybně bylo. Stejně jako nekonečně podobných slov, které během deseti let Štěpán Kozub pronesl. Všichni (skoro všichni) jsme ho adorovali, smáli se mu a hovořili o talentu, který tady roky nebyl. A navíc jeho humor, ač opravdu mnohdy překročil onu hranici serióznosti, jsme vydávali za důkaz, jaká je u nás svoboda slova, jaká je tolerance a jaký máme smysl pro humor.
No, nevím.
Dovolím si malou odbočku: Vyrostl jsem na humoru inteligentním, ale postupem času se snažím být tolerantní i k jiným formám. A musím přiznat, že se často hodně bavím. Když jsem poprvé viděl film Borat: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu, říkal jsem si, ty jo, hezký, tak to je teda svoboda! Umět si takhle „střílet“ z obyčejných lidí a natočit o tom film. A čekal jsem, že např. u nás vznikne pokračování České sody.
A… nic.
My začali řešit pohlaví, politiku, koryta, peníze a granty. Kdo nedostal grant, jako by nebyl, kdo nekandidoval na prezidenta, nebyl cool. A když se přece jen „zablesklo“ a např. v Divadle Husa na provázku uvedli hru Naše násilí a vaše násilí, kdy Ježíš znásilňuje muslimku, strhl se povyk, který korunovala žaloba Dominika Duky na představení.
Tak zase nic.
Opět se vedly nekonečné diskuze, rozebíralo se nerozebíratelné, přibývaly urážky, bobtnala nenávist a kamenování za jiný názor, než má mainstream. Prostě demokracie jako vyšitá. Ale zpět k problému.
Najednou tady byl Covid.
To je přesně moment, kdy na sebe strhlo pozornost divadelní seskupení z Ostravy Tři tygři. A světe, div se, jejich humor je všechno jen ne korektní. Vzpomněl jsem si na „Borana“ Ledy se hnuly. Hurá, zvolal jsem. Žádná šablona, žádná tolerance. Buď takový humor přijmeš, nebo ne. Ale jeho existenci toleruješ. Tečka.
Deset let. Stovky skečů, vtipů a gagů. Divadlo Tří tygrů se mezitím stalo fenoménem a jeho protagonisté celebritami.
Jeden z nich přece jen vyčnívá: Štěpán Kozub.
A najednou… z jeho úst zazní jedno jediné slovo: degen. A naši toleranci přehradí železné šraňky doplněné přerušovaným světlem a houkáním. Jako lusknutím prstů se z nás stávají morální majáky. Bijeme se v prsa, nadáváme, obviňujeme, urážíme a voláme po potrestání viníka, který ono slovo vyřkl. Ano, vím, bylo to nevhodné a mohl klidně zvolit slovo jiné. A hlavně se to týkalo dětí. Ano, mohl volit jinou variantu. Nestalo se. Proč? Asi proto, že si myslel, že je u nás opravdu svoboda slova a lidé umějí rozeznat, když někdo něco řekne v rámci vystoupení a rozhodně to tak nemyslí, a tím, co řekne někde na zastávce tramvaje.
No, nevím, musím se nad tím ještě zamyslet. A možná časem změním názor. Na koho? To ještě taky nevím. Možná na Štěpána, možná na lidi.





