Článek
Buchty a demonstrace
„Jdeš demonstrovat, Karle?“
„Co, demonstrace? Uklidni se, děvče, a nebuď hysterická. Vždyť o nic nejde… jen se jedna hromádka přemístí do druhé. Poslyš, neříkalas, že dnes budou vdolky?“
„Jo, ale musíme vyjít do ulic. Přece si nenecháme, aby nám někdo uzurpoval základy demokracie. Na, tady máš buchty. Snad ti taky budou chutnat.“
Nedramatizuj to, miláčku. Hm, to je omamná vůně. Já vždycky všem říkám, že ta moje Boženka dokáže upéct ty nejlepší buchtičky. A k tomu ten boží tvaroh, kterým si je můžu ozdobit a posypat. To je paráda.“
„Máňa říkala, že když ne teď, tak nikdy.“
„Máňa, Máňa… ta toho už namluvila. Se divím, že Pepa s ní vydrží. To musí být hrozné s takovou ženskou. Miláčku, ještě ten tvaroh. Ať si je můžu posypat, tak jako obvykle. Už se nemůžu dočkat. Slintám jako bernardýn.“
„Tvaroh jsem ti dala dovnitř. Náplň je uvnitř. Říkám ti, že jsou to buchty ne vdolky. Stejně ten tvaroh vždycky rozsypeš po stole a nedojíš. Tak aspoň budu mít jistotu, že sníš, to co máš na talířku. Máš to všechno v jednom. Tedy v jedné… buchtě. Nemusíš se v tom hnípat, a já pak nemusím umývat další talíř.“
„Co? Co? O čem to mluvíš? Jak v jednom? To přece nejde. Po tolika letech! To si děláš… legraci. O co ti jde? Chceš mě uzurpovat? Nebo chceš, abych se cítil poníženě? Ty mě normálně omezuješ a bereš mi jistoty! A co bude příště? Nedáš mi najíst vůbec? Nebo mě vyhodíš z bytu, abych tady do něčeho nehnípal? Jo, tak proto chceš spát odděleně. Tobě nevadí, že chrápu, ty se mě chceš zbavit. Je to tak?“
„Nechápu vůbec, o čem mluvíš, Karle. Víš, kolik dnes stojí tvaroh? A víš…“
„A víš ty co? Jdu do hospody a vrátím se až… až já budu chtít. Rozumíš?“
„A nechceš si vzít sebou ty buchty, pro kámoše.“
„To víš, aby se mně smáli, že nerozeznám buchty od vdolků. Čau. A dnes spím vlevo!“
