Článek
… Muž se pousmál, postavil se a sepjal ruce. Po chvíli s velkým odhodláním a důrazem zašeptal:
„A proč já zůstal naživu? Protože si mě Bůh vybral a pověřil posláním. A já… konečně jeho přání splnil, pomstil jsem své kamarády. Teď je řada na vás, pane Géricaulte. Říkal jste mi na začátku, že máte pro mě jedno velké překvapení, které mi sdělíte později. O co jde? Týká se to té události?“
„Ano jistě, promiňte, nechal jsem se vaším vyprávěním tak unést, že jsem na to úplně zapomněl. Myslím, že nebudete zklamán. Dokonce bych se vsadil, že vás potěším, příteli. Malý moment.“
Malíř popošel pár kroků, vzal do ruky objemnou složku a rozevřel ji. Postupně z ní vyndával nespočet nákresů, skic nejrůznějších postav a portrétů a nechával je volně dopadnout jen tak na kamennou podlahu. A ony archy nažloutlého papíru, na nichž se chvěly desítky zubožených a vyděšených tváří, děsivě umocňovaly onen okamžik, který měl nastat.
„Jak jsem vám už několikrát řekl, snažím se zachytit co nejvěrněji utrpení člověka ve všech podobách. I když to někomu může připadat zvláštní, snad i morbidní, nevynechávám při studiu ani návštěvu pitevny, blázince nebo nemocnice. Studuji trpící i mrtvé. Před několika dny mne navštívil můj známý – pracuje v nedaleké nemocnici, přivezli k nim do márnice mrtvého muže. Prý jeden z těch, kteří přežili ztroskotání francouzské fregaty v roce 1816. Ano, bezesporu muselo jít o onu loď s názvem Medúza, o které spolu mluvíme. Žádná jiná podobná událost v tomto roce nebyla zaznamenána. Ten muž evidentně zemřel násilnou smrtí, někdo ho bodl třikrát do prsou. V jeho pozůstalosti se prý našla i medaile – zlatý kříž francouzského námořnictva, takový se uděluje jen těm, kteří vykonali nějaký hrdinský čin. Jeho smrt vyvolala docela velký rozruch a vrah nebyl dosud dopaden. Jen díky svému příteli a pouze tajně v noci při svíčkách jsem mohl celou noc malovat tu tvář. Ach… raději bych zapomněl… ještě teď se budím ze snu. Tady, podívejte! To je ten zavražděný! Je to ten, o kterém stále mluvíte? Je to váš kapitán? Je to ta zrůda?“
Ušpiněnými prsty držel malíř před obličejem svého hosta podobiznu muže, u které nebylo pochyb, kde byla vytvořena.
Obě postavy jako by na pár vteřin zkameněly: vítr za okny přestal vát, kočka se nahrbila a její hedvábná srst zježila. Johan Serrault se jen díval. V jeho tváři se nepohnul jediný sval.
Malíř spustil ruce a dychtivě se zadíval na svého hosta. Čekal výkřik nebo zvolání. Ne! Johan Serrault se ani nepohnul a najednou… ústa se nepatrně roztáhla, krápník se rozlomil, a dvě černé perly se zaleskly. Možná by si toho člověk ani nevšiml, ale Théodore Géricaultovi toto gesto neuniklo.
On se pousmál, proběhlo mu myslí.
Náhle bylo všechno jasné. Zvony se opět rozezněly, havrani vzlétli, kočka s naježeným hřbetem seskočila z parapetu a otevřeným oknem do místnosti vnikl poryv čerstvého vánku.
„To jste byl vy. Vy jste ho zabil.“
Théodore se neptal, jen suše konstatoval, poté jen lehce pokýval hlavou, udělal pár kroků a položil arch na stůl.
„Ano,“ ozvalo se tiše, „mé poslání je u konce, já už z tohoto světa mohu odejít se vztyčenou hlavou. Děkuji, že jste mne vyslyšel, pane, a přeji vám, ať máte sílu a odvahu dotáhnout vše až do konce. Nebudete to mít vůbec lehké, to mi věřte.“
Muž udělal několik kroků ke dveřím, než však položil ruku na mosaznou kliku, obrátil se.
„A víte, co jste mi slíbil?“ ukázal na nedokončenou malbu, „že zobrazíte onoho ďábla s tváří zalitou krví. Ať z plátna jeho tvář nikdy nevymizí! Teď již musím jít… sbohem, mistře, přeji pevnou ruku.“
„Počkejte ještě, příteli, jste si skutečně jistý, že ten muž je Meadre, kapitán, který velel vaší fregatě Medúza, jež před třemi lety ztroskotala u pobřeží Mauretánie?“
Johan Serrault, který již otevíral dubové dveře, se zarazil a pomalu otočil hlavu.
„Nerozumím vám, pane, jak to myslíte, jestli jsem si jistý. Jeho pohled mi nikdy nevymizí z paměti. Nikdy!“
„Ano, já vám věřím, ale víte, že Meadre nebylo jeho skutečné jméno?“
„Samozřejmě, ale copak záleží na nějakém jménu? Pro mě ďábel bude navždy jen jeden, kapitán Meadre. Sbohem, pane.“ …
