Článek
Jsem srab?
Každý se s tím určitě setkal. Potkáte někoho, chvíli na sebe civíte, a pak povětšinou někdo z vás vykřikne:
„Ty mě nepoznáváš?“
Následná reakce záleží především na dvou faktorech: jak toho člověka znáte, respektive, jak jste ho kdysi poznali, a jak vám funguje paměť. Ta mnohdy dokáže být hodně zrádná. Zvláště, když od posledního setkání uběhlo pár let.
A co když je to několik desetiletí? To se pak vaše mozkové závity pěkně nadřou, než se někde vyloupne vzpomínka. Ale tím to zdaleka nekončí. Pak se v duchu ptáte: „Je to ten Franta, který mě na základce bušil penálem do hlavy, nebo Jindra, co se mi smál, že píšu plnicím perem a ne „číňanem,“ nebo Lojza, který jako první začal nosit „Levisky,“ a nám v obyčejných v „tesilkách“ se poškleboval…
Podle oněch indicií jste už jistě poznali, že patřím ke generaci, která si před čtyřiceti lety za pětku koupila deset deka vlašáku, dva rohlíky a limonádu, a ještě jí bylo něco vráceno.
Ale zpět k tématu.
Jda s hlavou sklopenou jednoho dne uslyším:
„Ale, ale… kohopak to nevidím.“
Zvednu hlavu.
„Ty mě nepoznáváš?“
Mozek začíná rotovat. Naštěstí ne dlouho. Uf, není to ani Jindra ani Franta, naštěstí ani Lojzek, je to… Pepa (jméno je samozřejmě pozměněné).
Naposled jsme spolu hovořili asi před třiceti osmi lety. To už kol kolem pomalu začínalo tát, a uzly i uzlíky se rozvolňovaly. A nám se pomalu přibližovala… Kristova léta.
Pepa se těšil na změny, já jen krčil rameny.
Co si pamatuji, Pepík vždycky dělal věci, které se lišily od ostatních. Zatímco dříve se většina mladíků stříhala na Emana nebo na Havla, on nosil svou typickou patku, která mu lehce přetínala široké čelo a zbylý zástřih vlasů kopíroval amerického mariňáka, čekajícího na vylodění.
Při oslavách svátku práce opakovaně vykřikoval: „Ať žije svoboda.“ Občas zakřičel i něco jiného, ale okolo jásající ho překřičeli. Naštěstí.
Zkrátka pokud dav šel doprava, on směřoval doleva a obráceně. Když se při zájezdu řeklo, přijďte včas, všem byl jasné, že pokud jede Pepa, odjedeme minimálně s dvouhodinovým zpožděním.
Jednou, když byl zájezd do podhůří Beskyd a my opět čekali „akademickou dvouhodinovku,“ nám Pepík po příchodu představil svou novou kamarádku: Japonku Aiko, kterou prý náhodě potkal. Ano, potkat Japonku nedaleko Štramberské trůby mohl pouze Pepa. Láska vydržela jen do té doby, než se mladá Japonka zorientovala a nasedla na správný spoj domů. Ale přátelství evidentně přetrvalo. Od té doby se Pepa stal nejen milovníkem Japonek, ale hlavně Japonska. Za měsíc už každého zdravil zásadně: „Konničiva nebo ohajó gozaimasu.“ Podle toho, zda bylo ráno nebo den.
Po několika týdnech si už Japonsky objednával pivo i jídlo a často vyřkl i podobnou větu, kterou pronesl František Venclovský po přeplavání kanálu La Manche:
„Já su tak šťasné.“
V Pepíkově japonštině to znělo asi takto: „Wataschi wa schiavase desu.“
A nechtějte vědět, jak dopadl další zájezd za hranice. Hilda Braun, se kterou se seznámil ve východním Německu, byla všechno možné, jen ne východní Němka. Hilda pocházela z Kolína nad Rýnem a do tehdejší DDR si odskočila za „kšeftem.“
Nevím, jaké kouzlo Pepa použil, fakt byl ten, že Hilda Braun s námi odjela už ten den na Moravu, a uběhlo sotva pár týdnů a… chystala se svatba.
Zda skutečně proběhla nevím, tehdy se už naše cesty rozpojily, a navíc ve společnosti nastaly tak velké změny, že se doslova do písmena změnilo vše. Jak ale vzápětí pochopíte, jedna věc zůstala neměnná. Pepa.
„Ty mě nepoznáváš?“
Zaostřím zrak.
„Jak bych mohl zapomenout,“ zvolám a začnu se šklebit jako prasklá škeble. To dělávám většinou, když mám radost, nebo když chci působit uvolněně. Asi jste pochopili, že Pepíka jsem z nějakého důvodu měl rád. Ano, on byl přesně ten člověk, kterého popisuje ve svém románu Zdeněk Jirotka. Patřil do skupiny lidí, kteří, když v kavárně uvidí před sebou koblihy, neváhají a začnou jimi bombardovat ostatní hosty
„Jestlipak je stále takový jako dřív,“ proběhlo mi myslí.
Ano, byl.
Patka sice trochu prořídla a zešedla, tváře poněkud zpórovatěly a tělo nabylo na objemu, ale jinak…
Vynechám onen krátký okamžik, kdy se dva senioři plácají po rameni a předávají si navzájem komplimenty, a přejdu hned k dalšímu ději…
Pochválím jeho neobvyklý klobouk, který přede mnou smeknul.
„Ten mám z Holandska od své ženy.“
Že mě to hned nenapadlo. A tak jsem se dozvěděl, že Pepík posledních pět let žil v Nizozemí, kde vykonával obchodního zástupce. A jeho žena se jmenovala… Nataša.
„Cože? Nataša?“ vykřiknu. „Proboha, jak se to stalo?“
„Normálně, jel jsem na výlet a…“
„A víš co, Pepo, o tom si popovídáme někde jinde.“
Příští den sedíme v mé „útulné“ hospůdce a pokračujeme v rozhovoru. Dovídám se, že Pepa jel před pěti lety na výlet do Holandska a potkal tam Natašu. Nataša pocházela z Moskvy a v Amsterodamu pracovala jako prodavačka. Slovo dalo slovo a Pepa se nastěhoval k ní do malého bytu. Protože byl jazykově velmi dobře vybaven, našel si práci jako obchodní zástupce. Manželství vydrželo asi pět let, ona se pak musela vrátit do Moskvy a on na Moravu. Zůstali ale přátelé, jak se za chvíli přesvědčíte.
Teď sedíme nad pivem a vzpomínáme. A v tom se ozval Pepův telefon.
Katarze přichází.
Já ještě nic netuše zdvihám půllitr a připíjím na přátelství. Usměju se. To je poslední můj úsměv tohoto dne.
Pepa se pousměje také a zvedne telefon. Jeho tvář se ještě více rozzáří.
„Zdrastvuj, Sergej.“ Podívá se na mě.
„To je Sergej, bratr Nataši. Volá z Moskvy.“
Pokývám chápavě hlavou a čekám, že Pepa vstane a odejde telefonovat ven. Nebo že telefonát proběhne tak, aby nikoho nerušil. Na chvíli jsem zapomněl, s kým to sedím. Pepa by přece nikdy neodešel telefonovat ven. I kdyby hovořil se samotným bohem, nebo s prezidentem Trumem.
Rozhlédnu se. Je odpoledne, hospoda se plní. Chlapi jeden přes druhého hlasitě filozofují a mozek přikrmují zlatavým mokem. Zdá se, že je nic nemůže vyrušit. A přece. Stačí, aby Pepa položil telefon na stůl, dal hlasitý odposlech a začal mluvit… rusky!
Reakce přichází téměř okamžitě. Nevím, zda by se následné divadlo odehrálo, pokud by zazněla němčina, francouzština nebo arabština, popřípadě hindština…
Troufám si říci, že nikoliv.
Jenže se píše rok 2026, a kdo býval ještě nedávno přítelem na věrné časy, stává se nyní úhlavním nepřítelem.
Trvalo asi dvě minuty, než celá hlučící společnost ztichla. A pak se hlavy začaly otáčet jedním směrem. K nám.
„Zklidni se trochu, Pepo,“ dovolím si podotknut.
„Vsjo v porjadke,“ ozvalo se.
„Není to v pořádku, Pepo. Dráždíš místní osazenstvo.“
Pepa zesiluje odposlech a zvyšuje hlas. Nezměnil se. Vůbec. Vždy rád provokoval.
„Hele, šmejde, sklapni, kdo to má poslouchat!“ Ozve se nad naším stolem. Zdvihnu hlavu. Pivní pupek brutálně zasáhl náš stůl.
„Pakoj, pakoj…“ reagoval v poklidu Pepan, „mohu si mluvit s kým chci a jak chci.“
„Hele, vypadni s tou hatmatilkou ven a rychle,“ přidává se další. Podívají se na mně.
„Tvůj kámoš?“
„Hm, včera jsme se setkali…“ pípl jsem.
„Tak mu řekni, ať nedráždí…“
Atmosféra houstne, jako když se vaří puding. Pepa telefonuje dál. Dokonce se ozve i jeho smích. Znovu zarachotí židle. Koutkem oka vidím přicházet i servírku.
A já… najednou pokládám ruku na Pepovo rameno.
„Čau, jdu domů.“
Jen pokýval hlavou.
A to je vlastně vše. Co se dělo v hospodě dál znám jen z vyprávění. Prý vše proběhlo docela v klidu. Pepu jen donutili jít ven.
Příští večer mi přišla zpráva.
„Kam jsi zmizel? Musíme si ještě hodně věcí vysvětlit.
Nereaguji.
Nedávno jsem znovu Pepana potkal. Na hlavě měl červený kostkovaný baret s bambulkou. Ano, přesně takový jaký se nosí ve Skotsku.
Asi vím proč. Přecházím na druhou stranu. Najednou cítím, že nechci už být zatažen do jiného života a sdílet cizí osud.
Jsem srab? Nevím, možná.
