Článek
Nakreslil jsem beránka
Když mi bylo šest let, viděl jsem v jednom časopisu velkou budovu, z jehož oken vycházela zář. Napadlo mě, že bych mohl nějak zařídit, aby ta zář v budově zůstala a lidé se z ní mohli radovat. Proto jsem tehdy nakreslil takový prapodivný obrázek. Bylo na něm mnoho nejrůznějších obdélníků, čtverečků a koleček.
„Co je to?“ ptali se mě. Prý jsem jen pokrčil rameny a špitnul: „To jsou nejrůznější zrcadla uprostřed velkého domu, která zabraňují úniku záře do okolí. Zlatavé paprsky se od zrcadel odrážejí, aby nakonec skončily v jedné jediné místnosti.“
Nikdo mi tehdy nerozuměl, ale mně to nevadilo. Já byl přesvědčen, že jsem vynalezl, jak donutit zář, aby zůstala na jednom jediném místě. Ano, v šesti letech bývá člověk naivní.
Uběhlo několik desetiletí a má naivita se prolnula se skutečností. Nechápete? Hned vysvětlím. V určitém věku se ze mě stal hlavní bezpečnostní technik ve státní bance cenin. Ano, přesně tam, kde se shromažďovaly zlaté pruty, cihličky a mince. A celých dvacet let jsem odpovídal, že jejich zář bez dovolení neopustí stanovený prostor. Zrcadla a zrcadélka se změnila na kamery, čipy a senzory. Z budovy se stal nejvíce střežený objekt v zemi.
Jenže to bylo. Před měsícem má mise vypršela, já předal všechny plánky, kódy a hesla jiné kompetentní osobě, rozloučil se s kolegy, vyklidil šuple a… začal si užívat zasloužilý odpočinek. Jinými slovy, stal se ze mě důchodce. Konečně jsem se mohl začít naplno věnovat svým koníčkům, a četba mezi ně rozhodně patřila. Dokonce jsem znovu začal i číst některé nejznámější knihy, které mě provázely dětstvím i dospíváním. Zdá se vám to pošetilé? Proč? Nikdy neuškodí si zopakovat věci, které vás kdysi něčím obohatily. A taky jsem začal cestovat. Někdy sám, jindy se svou Libuškou.. Konečně jsem mohl v klidu řídit svoje auto, aniž bych se musel stále dívat na hodinky, zda nemám pracovní schůzi.
Toho dne jsem při zpáteční cestě z jedné půvabné památky použil zkratku lesem. Šotolina a drobné kamení odletovaly od pneumatik a já se těšil na rodinný krb a na svou milovanou ženu. Najednou tlumená rána a mírný pokles nápravy. „Zatraceně. Snad to není defekt,“ vykřiknu. Byl.
Vyměnit kolo je otázkou sotva půl hodinky a jede se dál. Ano, jenže… rezerva ležela v garáži, kam jsem ji zrovna před jízdou, z důvodu kontroly odložil, a pak… na ni nějak zapomněl. Neříkejte, že se vám něco podobného nikdy nestalo? Takže teď koukám jako výr obecný a prsty žužlám límec u košile. To dělám vždy, když jsem nervózní. A já byl nervózní, protože bylo pozdní odpoledne a zlatavá zář slunce pomalu mizela za obzor.
Sedl jsem si na nedaleký pařez a zdvihl hlavu. Zajímavé, ty sluneční paprsky probleskovaly mezi nedalekými stromy a já měl dojem, že nechtějí, aby je někdo viděl. Už se schovávaly někam do velkého nebeského trezoru. Lidem toho dne už posloužily.
Trezoru? Trochu jsem se pousmál. Zvláštní, jak si člověk někdy spojuje nespojitelné. Některé asociace ani po letech nevymizí z paměti. Pokrčím rameny a pak konečně zavolám o pomoc. Syn je naštěstí doma a slibuje, že do hodinky je u mě. Dobrá, chvíli tady vydržím. Nikam nespěchám. Vložím hlavu do dlaní a zavřu oči.
Nevím, jak dlouho trvala tato melancholická chvilka. Najednou cítím, že vedle mě někdo stojí. Zdvihnu hlavu.
„Nakresli mi plán banky, dělej!“ Ozvalo se.
„Cože?“ vykulím oči. Pozoruji asi osmnáctiletého pohublého kluka s delšími černými vlasy a tmavými brýlemi na očích. Pohledem sjedu níž. Proboha! V pravé ruce se leskne hlaveň pistole!
„Dělej, a netvrď, že je to omyl! Všechno o tobě vím. Všechno! A také vím, že už jsi něco podobného kdysi kreslil, vzpomínáš? Ty kolečka a…“
„A čtverečky a obdélníky. Jak to víš?“ vysoukám ze sebe a cítím, že se mi začíná třást hlas. „To, ale byly čmáranice, nesmysly. Měl jsem tehdy sotva šest let. Odkud to víš? A kdo jsi? A skloň tu zbraň, prosím, může vystřelit.“
„Kresli a nemudruj. Tady máš papír a tužku. Vím, jak jsi začínal, a vím, jak jsi skončil. Ano, začalo to naivními obrázky a skončilo sofistikovaným bezpečnostním systémem. Vím, že jsi poslední roky vedl zabezpečovací sekci státní banky cenin. Potřebuju přesný plánek celého toho zabezpečovacího systému. Kódy, hesla, rozmístění kamer a čidel. Hni sebou! Nemám času nazbyt, musím přinést na svou planetu i ty další zásoby záře, kterých je u vás evidentně přebytek.“
Chlapec se zadíval někam na obzor, mně se zvýšil tlak a roztřásl horní ret. Koutkem oka zaregistruji probleskující zlatou zář mezi korunami stromů. To byl asi můj poslední reálný vjem. Jako by se mozek vzápětí totálně přehřál a na nějakou chvíli přestal fungovat. Začínám dlouze dýchat. Zmatené neurony se přece jen částečně vzpamatují. Prohlížím si mladíka. Klasický teenager. Asi potkal někoho z mé rodiny a ten mu všechno o mně řekl.
„To o mně ti řekl Karel, můj syn, že? Nebo soused Pepa? On je taky moc ukecanej a důvěřivej. Sotva někoho potká, hned se rozhovoří. Co neví, to nepoví. Kde jste se potkali, u nás v hospodě U Cejchy?“
„Neznám žádnýho Karla, ani Pepu ani cejchu. A ty raději nechtěj znát podrobnosti, mohl bys na to doplatit, stejně jako ten… ten váš pilot, který se kdysi nechal tak oblbnout tím naivou z B 612. Prej malej princ. Cha, cha… Dodnes se mu tam všichni okolo smějeme. Jo, možná tak malej rozumbrada, vejtaha, výmyslo, neviňátko, citlivka a fantasta. Kdybys ho jen viděl, jak surově vytrhává výhonky těch svých baobab, nebo kdybys ho slyšel nadávat té své jediné milované růži. Ano, růže má trny a mu to vadí. Nadává tak hlasitě, že se jeho hlas nese po celém okolí až k sousedním planetkám. I mě občas ruší v rozjímání. A proto s ním už nekamarádím. Ani nikdo ze sousedů. Chtějí mít klid. Mají svých problémů dost. Víš, co to je, starat se o planetu? A tam u nás jich je rovných dvacet. Dvacet! No nic, zpátky k tobě, člověče. Prostě, smiř se s tím, že nic nebylo tak, jak si myslíš, že bylo. A taky s tím, že tu záři, kterou vydávají ty věci skryté v tom tvém velkém trezoru, musím mít. Já totiž shromažďuji záře a svit a lesk. Potřebuji hodně záře, nejvíc záře, potřebuji, abych se v záři celý den koupal, aby se má planeta v ní smáčela. Jen tak budu žít a jen tak bude existovat má milovaná planeta. Okolní záře ve vesmíru ubývá a má planeta skomírá. Ty jsi má spása. Potřebuji ten tvůj zlatý svit. Nakresli mi, jak ho mohu získat a já ti udělím milost.“
Stalo se vám někdy, že jste byli v krátké chvíli zahlceni tolika informacemi, jež absolutně nedávají smysl, že váš mozek náhle nebyl schopen vůbec reagovat? Mně se to právě v ten moment stalo. Sedím nehnutě s vytřeštěnýma očima a vůbec nic nechápu. Jestli jsem chvíli pochyboval o svém zdravém rozumu, tak teď už mám zcela jasno: zbláznil jsem se. Dočista. Ani to moc nebolelo. Dobrá a co dál? Co může dělat blázen, když potká blázna? Souhlasit se vším, co on řekne.
Beru tužku a papír pokládám na pařez. Mozkové neurony vibrují jako studiový reproduktor a srdce buší jako šestiválec formule 1.
„Ano, chápu, samozřejmě. Ještě mi něco pověz o tom klukovi. Říkáš, že ho znáš… a že je trochu jiný, no každý jsme trochu jiný, než skutečně vypadáme nebo než se snažíme vypadat. A taky si mluvil o tom… pilotovi, který o něm psal? To asi víš, jak se jmenuje?“
„Hele, nezkoušej mě a nedráždi. Bylo štěstí, že jsme ho zavčasu přemístili hodně daleko od vás. Ten malej blonďatej capart mu totiž, mimo jiné, řekl i věci, které neměl nikdo z vás v ten čas slyšet. A Antonio chtěl napsat pokračování Malého prince. Ne, tehdy to nešlo. Musel zmizet.“
Ač jsem byl pln nejrůznějších otázek, bezmyšlenkovitě jsem vystřelil:
„Aha… zmizet. Samozřejmě. A… jaké věci jsme tehdy nesměli vědět? A teď už bychom je mohli znát?“
„Proč se ptáš? Chceš snad ty napsat, co se s vámi stane? Jak dopadne vaše země? Ty chceš být oním poslem špatných zpráv, ty chceš, aby tě ostatní zavrhli? Nikdo nemá rád pravdu, jen o ní hovoříte, uctíváte ji, ale současně se ji bojíte. Právem. Ano, teď by to šlo. Jste katastrofě blíž, než si myslíte. Ano, člověče, pokud máš tu odvahu, řeknu ti, jak vše skončí a ty to můžeš říct ostatním. Ale nejdříve mi nakresli tu banku. Chci zář, dokud září. Tak kresli, čas ti ubíhá.“
„Dobrá… já budu kreslit a ty pověz, jak to všechno víš. Jak víš o mně, a kde bereš tu jistotu, co se s námi stane? A taky mi řekni, co se stalo s tím Antoniem? Vždyť zahynul v moři při zkušebním letu.“
„Opravdu? A našel někdy někdo jen kousek z něho nebo z letadla? Nenašel. Tak mi věř.“
„A to ostatní?“
„Všechny věci, hmotné i nehmotné včetně myšlenek se postupně rozpadají a dochází k sublimaci, ta pak prostupuje prostorem a za nějakou dobu se může ocitnout až ve vesmíru. A pak… jednoho dne, pokud se najde vhodný příjemce, dojde opět ke zhmotnění nebo k vytvoření prapůvodní myšlenky. A náš mozek je právě ten přijímač. Rozumíš? Ano, může to trvat několik let i desetiletí, ale u nás čas nehraje roli. Tam odkud pocházím, máme každý vymezen konečný limit stárnutí. Jak ho dosáhneme, tak v něm zůstaneme tak dlouho, pokud jsme schopni se o naši planetku postarat. Někdo je nastaven na osm let, jiný třeba na osmnáct. Jako třeba já. Malej naiva se stará o ty svoje sopky, květiny, já… shromažďuji zář, další zase sbírá tmu, nebo se snaží najít svůj výraz.
„A to nebezpečí?“
Ach, copak jste už zapomněli na varování toho vašeho malého prince? On už tehdy popisoval nejrůznější typy lidí, když putoval vesmírem. Ale ty hlavní vynechal. Ty, kteří nosí pouze zkázu a zlo a nemají s ničím a s nikým slitování. Oni jsou ti, kteří mají schopnost implantovat své zrůdné vlastnosti do jiných mozků. A nejbližší příjemce je… vaše země. Do vašich mozků tak jsou postupně implantovány ty nejzrůdnější vlastnosti. A ty vytlačí dobro. Zůstane jen zlo. Vše se znásobí: lakota, moc, pomluva, závist, ztráta empatie, neukojitelná chamtivost…“
„Dost!“ vykřikl jsem.
Nevím, kde se ve mně najednou vzala ta reakce. Ten odpor. Nepovažuji se za člověka odvážného ani statečného, ale co je moc je moc. Možná jsem si vzpomněl na Libušku, nebo na všechny lidi, u kterých stále převládá v srdci dobro, láska a pokora. Možná…
Zdvihl jsem hlavu. Hlas se mi trochu třásl:
„Na, tady jsem ti nakreslil beránka. Vezmi si ho a zmiz nám z očí. Zmiz z naší planety. Navždy!“
Zavřu oči a čekám výstřel. Místo toho…
„Beránek? Dobrá. Zřejmě to s vámi není ještě tak zlé. Vezmu si aspoň trochu té záře tam z toho kopce, než úplně zmizí za stromy. Na shledanou, člověče. Asi je váš mozek odolnější než si myslíme.“
„Sbohem! A… pozdravuj malého prince. Stejně ti nevěřím, že je na tu růži zlej. Ty jsi zlej a zlým zůstaneš. Naštěstí je takových jako ty málo.“
Někde nedaleko jsem zaslechl zvuk auta. Nevím proč, ale začal jsem se smát, mávat a poskakovat jako malý… kluk.
